„V sále Konventu Milosrdných bratří v Brně se ve čtvrtek 23. února konal, zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku cyklu koncertů Barbara Maria Willi uvádí.“

„Fakt, že se historicky poučený přístup k interpretaci postupně rozšiřuje i na hudbu klasicismu a romantismu, může současnou hudební scénu jen obohatit.“

„Koncert nezapůsobil jako souboj dvou výrazných individualit, ale jako soustředěný dialog, přesně tak, jak to má v komorní hudbě být.“

V sále Konventu Milosrdných bratří v Brně se ve čtvrtek 23. února konal zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku cyklu koncertů Barbara Maria Willi uvádí. Večer nesl název Zlatý hlas a představila se na něm sama dramaturgyně cyklu spolu se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou.

Ačkoli má cyklus podtitul „koncerty staré hudby“, zavedl úvodní koncert posluchače do doby ne až tak vzdálené. Interpretky v průběhu večera přednesly skladby Wolfganga Amadea Mozarta, Jana Václava Huga Voříška, Franze Schuberta a Roberta Schumanna. Program byl však obohacující o to více, že posluchačům nabídl nový pohled na hudbu, s níž se dnes běžně setkáváme v provedení na moderní nástroje. Fakt, že se historicky poučený přístup k interpretaci postupně rozšiřuje i na hudbu klasicismu a romantismu, může současnou hudební scénu jen obohatit.

Zajímavé je i spojení obou interpretek. Dalo by se říci, že každá k programu dospěla z jiné strany. Těžiště zájmu Barbary Marie Willi, ačkoli se zabývá i soudobou hudbou, leží v právě ve staré hudbě. Jakožto cembalistka a sólistka na kladívkový klavír se významně zasloužila o rozvoj historicky poučené interpretace u nás a coby pedagožka i hráčka se snaží, aby stará hudba zůstávala stále živá, zajímavá a někdy i provokativní. Kateřina Kněžíková, ceněná operní i koncertní pěvkyně, se naopak zabývá převážně novějším repertoárem. Ovšem spolupráce obou ukázala, že staré i nové se může skvěle doplňovat.

Jednou z hlavních postav večera byl také raně romantický kladívkový klavír. Přestože by se dalo argumentovat, že moderní nástroje jsou v mnoha ohledech dokonalejší, má kladívkový klavír nepopiratelné kouzlo. Hra na podobném nástroji, jaký měli k dispozici sami skladatelé, přináší hudebně zajímavé a pro současného posluchače někdy i překvapivé výsledky. Jedná se kupříkladu o množství barev, které lze na nástroji vytvořit. Právě kvůli snaze o naprostou vyváženost při výrobě moderních nástrojů je někdy obtížné docílit žádoucích zvukových efektů, přičemž skladby pak občas postrádají vroucnost nebo naopak ostrost, kterou by potřebovaly.

V souvislosti s kladívkovým klavírem byla pozoruhodná úvodní část koncertu, v níž zazněly písně V podvečer KV 523, Jak Luisa spálila dopisy KV 520 a Fialka KV 476 Wolfganga Amadea Mozarta a také jeho slavná Fantasie d moll KV 397. Hrát Mozartovy skladby na romantický klavír je přísně vzato nestylové a skladby skutečně vyzněly naprosto jinak, než jak je známe. Příjemně však překvapily. Poněkud romantický Mozart osvěžujícím způsobem připomněl, že jedním z cílů hudebního klasicismu bylo právě pomocí tónů vyjadřovat city.

Posluchačsky zajímavé byly i písně Holoubek op. 21, č. 3 a Láska op. 15 Jana Václava Huga Voříška, v nichž se Kateřině Kněžíkové výborně podařilo vyjádřit něžnost zamilovanosti i bezmoc člověka zmítaného citem, který nemůže ovlivnit. Skladby autora tvořícího na pomezí dvou velkých slohů pomohly plynule spojit klasicistní první část koncertu s romantickou druhou polovinou.

Druhou polovinu koncertu zahájila Schubertova energická píseň Láska bez spočinutí D. 183, která nicméně nebyla zvukově úplně vyvážená a klavír místy zcela zanikal. Na vině je možná i akustika sálu, která podobným komorním uskupením není docela příznivá.

Ani ve druhé části koncertu nebyli posluchači ochuzeni o sólový vstup klavíru. Barbara Maria Willi přednesla tři části ze Schumannových Dětských scén op. 15. Podobně jako u Mozartovy Fantasie d moll, i nyní zvolila notoricky známé dílo a znovu se jí podařilo podat jej nově. Byl-li romantický klavír u Mozarta příjemným ozvláštněním, pak Schumannova hudba je na něm doma. Dětské scény nepatří k Schumannovým nejobtížnějším opusům, ale je velice těžké podat je bez patosu, a přesto s dostatečnou lyričností. Na čtvrtečním koncertě se to podařilo a křehké a vroucné vzpomínky na dětství vytvořily ideální předehru závěrečnému číslu.

Vrchol večera tvořil Schumannův písňový cyklus Láska a život ženy op. 42. V písních vyprávějících o lásce od první zamilovanosti až po tragickou smrt milovaného manžela se oběma interpretkám podařilo vystihnout všechny charaktery a udržet napětí až do posledního tónu. Velmi silně zapůsobila práce s hlasem Kateřiny Kněžíkové v intimnějších pasážích i odvaha obou interpretek dostatečně zvýraznit bolestné disonance.

Jako duo působily Kateřina Kněžíková a Barbara Maria Willi velmi přesvědčivě. Ačkoli jsou obě velice temperamentní hudebnice, nevyzněl čtvrteční koncert jako souboj dvou výrazných individualit, ale jako soustředěný dialog, přesně tak, jak to má v komorní hudbě být.

Foto: Jiří Sláma