„Postavení celého koncertu na jediném nástroji klade vysoké nároky nejen na technickou zručnost hráče, ale také na jeho fyzickou výdrž a koncentraci.“

„Neobvyklým, ale vlastně velice příjemným bylo zařazení dlouhé, šedesátiminutové přestávky po vzoru britského operního festivalu Glyndebourne.“

„Zajímavostí je, že nástroj je datován přibližně do roku 1732 a vznikl tedy přibližně ve stejné době, ve které Bach napsal své Sonáty a Partity.“

Třetí den festivalu Smetanova Litomyšl v pondělí 10. června měli posluchači v prostorách piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže příležitost vyslechnout vskutku výjimečný koncert. Na programu večera totiž bylo kompletní provedení Sonát a Partit pro sólové housle, BWV 1001–1006 Johanna Sebastiana Bacha, navíc v podání světoznámého Josefa Špačka.

Skladatel dílo napsal za svého působení u knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu a dokončení se datuje do roku 1720. Jak podotkl ve svém úvodním slovu Marek Šulc, designovaný umělecký ředitel festivalu, tento program již dříve na Smetanově Litomyšli zazněl, a to před čtyřiadvaceti lety (v roce 2000) v podání Leoše Čepického k 250. výročí Bachova úmrtí.

Postavení celého koncertu na jediném nástroji klade vysoké nároky nejen na technickou zručnost hráče, ale také na jeho fyzickou výdrž a koncentraci. Tentokrát se provedení ujal houslista nad jiné povolaný a tím byl Josef Špaček. (Rozhovor publikovaný těsně před reflektovaným koncertem čtěte ZDE.) Tuto osobnost naší i mezinárodní scény jistě netřeba blíže představovat; jen výčet pódií, na kterých dosud vystupoval, umělců a těles, se kterými spolupracoval, či soutěží, kterých se zúčastnil, by značně rozšířil délku tohoto článku. Je ale dobré zmínit, že je také jedním z ambasadorů letošního Roku české hudby.

Na rozdíl od vystoupení, na nichž se více či méně předpokládá interakce mezi umělcem a publikem, zde byli posluchači spíše pozorovateli dění, ale vzhledem k výkonu Josefa Špačka šlo o pozorování naprosto soustředěné a nad míru zaujaté. Sledovat přednes takto schopného houslisty bylo samo o sobě nevšedním zážitkem a jeho ponoření do jednotlivých skladeb a jejich částí nešlo nenásledovat. Jen s obdivem bylo možné vnímat vytříbenou techniku houslové hry, výrazových a dynamických možností nástroje a zvukových barev. Díky precizní artikulaci a bezesporu také díky nástroji, o němž ještě několik slov dále, si mohli posluchači vychutnat doslova každý tón, ať šlo o rychlé pasáže v Prestu úvodní Sonáty pro housle č. 1 g moll, BWV 1001 nebo o pomalé Adagio Sonáty pro housle č. 3 C dur, BWV 1005. Také ve všech skladbách hojně používané vícehlasy zněly naprosto přirozeně.

Barokní litomyšlský chrám Nalezení sv. Kříže se pro provedení Bachova houslového repertoáru ukázal jako velice vhodný a tamní akustika byla zvuku nástroje nakloněným spojencem. Zvláště efektní byly momenty doznívání posledních tónů. A pokud je řeč o prostoru, zajímavým konceptem bylo usazení publika v transeptu, kdy je osa sedaček orientována příčně k chrámové lodi. To umožňuje využít akustiku celého prostoru, a zároveň dosáhnout přece jen o něco bližšího kontaktu posluchačů s umělcem. První skladbu koncertu Sonátu pro housle č. 1 g moll, BWV 1001 a potom také poslední Partitu pro housle č. 2 d moll, BWV 1004 hrál umělec zpaměti. V ostatních skladbách si vypomáhal pohledem do not, které četl z tabletu – je to sice málo podstatný detail, ale takovéto využití možností dnešní elektroniky je příznivé i v tom, že na rozdíl od podstatně rozměrnějších klasických pultíků a obracení listů not působí daleko elegantněji a minimalizuje vizuální bariéru mezi posluchačem a interpretem.

Neobvyklým, ale vlastně velice příjemným bylo zařazení dlouhé, šedesátiminutové přestávky po vzoru britského operního festivalu Glyndebourne. Tamní zpravidla devadesátiminutové „long intermissions“ využívají návštěvníci typicky k pikniku či večeři. Podobně si mohli posluchači doplnit koncertní zážitek také v Litomyšli, a to jak vychutnáním sklenky vína, nabízené na prostranství před kostelem, tak také vstřebáním nálady večerním sluncem zalitého města a nedalekých Klášterních zahrad. Délka přestávky také přispěla k celkově poklidnému tempu večera a pro koho byl program koncertu přece jen náročnější, ten měl příležitost lépe zregenerovat svou pozornost.

Po přestávce byla zařazena Partita pro housle č. 3 E dur, BWV 1006 se zpěvnou první částí Preludio, která posluchači pomohla naladit se zpět na hudební prožitky. Následovala Sonáta pro housle č. 2 a moll, BWV 1003. V závěru koncertu si mohli posluchači usazení blíže pódiu všimnout decentního gesta, kdy si houslista mezi částmi Partity pro housle č. 2 d moll, 1004 již potřeboval protáhnout prsty levé ruky. Není divu. Přinejmenším některé ze skladeb byly na hranici hratelnosti a možností hráče i nástroje a podle durat uvedených v programu by přehrání celého programu čistě teoreticky v jednom kuse bez přestávek trvalo téměř dvě hodiny. Navíc provedení těchto Bachových skladeb má svá specifika, vycházející z dobových interpretačních zvyklostí, například omezení vibrata nebo omezený rozsah pohybu po hmatníku, což nenabízí mnoho možností k uvolnění ruky během hry. Nutno ale podotknout, že toto protažení prstů bylo snad jediným znatelným projevem náročnosti repertoáru. Interpretace byla od začátku až do konce naprosto bravurní a přesvědčivá. Závěrečný srdečný aplaus ve stoje, kterého se Josefu Špačkovi dostalo, byl zcela na místě.

Při popisu koncertu věnovaného výhradně houslím se nelze nepozastavit u nástroje, na který Josef Špaček hrál, zvláště v tomto případě. Housle LeBrun; Bouthillard postavil Giuseppe Guarneri del Gesù (po Stradivarim nejznámější houslař z italské Cremony). Nástroje z Guarneriho dílny jsou známé svým velkým a příjemně kulatým zvukem. Josef Špaček má housle zapůjčené od londýnské aukční síně Ingles & Hayday. Zajímavostí je, že nástroj je datován přibližně do roku 1732 a vznikl tedy (můžeme-li si dovolit zanedbat přibližně dvanáct let) ve stejné době, ve které Bach napsal své Sonáty a Partity. Pozoruhodná okolnost, že se dílo a nástroj, jež spatřily světlo světa ve stejném období, opět setkaly, tentokrát v prostoru barokního chrámu… Díky pořadatelům a Josefu Špačkovi jsme mohli být u těchto vzácných okamžiků. A mnoho dalších vzácných okamžiků nás ještě čeká při hudebních událostech letošní Smetanovy Litomyšle.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp