„Rok české hudby je ohromná marketingová značka.“

„V dnešním světě globalizace může být interpret expertem v podstatě na jakoukoliv hudbu.“

„Při provedení kompletního díla neběžíte sprint na sto metrů, ale maraton.“

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost,“ říká o jednom z našich největších houslových virtuosů světoznámý dirigent Manfred Honeck. Špaček, který se v českém prostředí etabloval jako historicky nejmladší koncertní mistr České filharmonie i jako zdatný sólista, se před několika lety vydal na „volnou nohu“ a nyní koncertuje sólově po celém světě. Kromě mezinárodního repertoáru, jehož ochutnávku představí 10. června na festivalu Smetanova Litomyšl, je známý také propagací české hudby a letos se stal jedním z ambasadorů Roku české hudby.

Proč právě vy jste byl vybrán do funkce ambasadora Roku české hudby?

Asi z toho důvodu, že rád prezentuju českou hudbu, a to nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Je to pro mě velká čest.

Cítíte hrdost?

Ano, jako „Čech jak poleno“ (přestože moje současná rodina je velice mezinárodní) cítím hrdost na naši kulturu a mám radost, že tu ve světě klasické hudby máme taková úžasná jména. Vnímám, že jako čeští muzikanti musíme být vděční za to, jaký národní poklad tady máme – to jiné země stejné velikosti nemají. V podstatě se nám zdarma dostalo skvělého vývozního artiklu, za který však zároveň máme velkou zodpovědnost a musíme ho opečovávat. 

A příležitostí pro opečovávání a zviditelňování českého repertoáru máte tento rok hodně…

To ano – ať už v České republice, nebo za hranicemi. Dokonce se to tak hezky sešlo, že si letos zahraju hned všechny nejslavnější kusy českého repertoáru pro sólové housle s orchestrem: Dvořákův a Janáčkův houslový koncert, Sukovu Fantazii, oba houslové koncerty Bohuslava Martinů; v recitálových programech pak hraju hodně Smetany.

Takže vnímáte, že je tuto sezonu zvýšený zájem o českou hudbu nejen v Česku, ale i v zahraničí?

Určitě. Myslím, že Rok české hudby je ohromná marketingová značka, skoro jako „trademark“. Dává nám příležitost s českým repertoárem jednoduše vycestovat do světa. Zahraniční pořadatelé s tím už počítají a je pro ně dobře uchopitelné, že rok se čtyřkou na konci je opravdu ten významný rok, ve kterém se hrají čtyři čeští velikáni a zároveň jubilanti, Dvořák, Janáček, Smetana a Suk. 

A díky těmto skladatelům „se čtyřkou na konci“ se pak hrají i další čeští skladatelé „bez čtyřky“.

Jednoznačně. To vnímám hlavně v souvislosti s Bohuslavem Martinů, kterého tento rok hraju dvakrát a přitom „čtyřku na konci“ nemá. Takže je vidět, že pořadatelé slyší spíše obecně na Rok české hudby, než na životní jubilea; chtějí zkrátka české autory, ať už čtyřku mají, nebo ne.

Českého repertoáru si ale kromě zahraničí užijete ještě hodně také v Česku na podzim. V listopadu provedete se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zmíněného Martinů, s Českou filharmonií Sukovu Fantazii a den poté vystoupíte v Rudolfinu také se svým Triem Zimbalist. Bude to premiéra tria v České republice?

V Čechách jsme společně už několikrát cvičili a v Sukově síni jsme i nahrávali, ale velký koncert to tady bude náš první. Zatím jsme tu hráli jenom na koncertě u mě doma.

Na koncertě s Triem Zimbalist, který pořádá Český spolek pro komorní hudbu, zazní mimo jiné také Dvořákovy Dumky. Jak vnímáte vy a vaši spoluhráči nastudovávání českého repertoáru – jste vy tím expertem, protože jste Dvořákův krajan?

Vnímám to tak, že v dnešním světě globalizace může být interpret expertem v podstatě na jakoukoliv hudbu – spíš to záleží na tom, kolik toho od daného autora zahraje. Když to vyženu do extrému, tak já si také můžu naposlouchat korejský pop a nějakým způsobem se k ideálu interpretačně přiblížit. Samozřejmě pokud se člověk v určitém prostředí pohybuje od narození, má určitou výhodu – my tady v Čechách jsme od dětství obklopeni Dvořákem, Smetanou a Janáčkem, takže už o nich „něco víme“; navíc jejich hudba vychází z českého folklóru a prostředí, které je nám blízké. Ale na odmítání jiných interpretací už myslím není v dnešní době moc prostor. I v triu to máme tak, že do hudby každý vkládáme něco svého a v případě kluků to rozhodně není nic „protičeského“.

Přesto se ale někdy setkáváme s názorem, že my Češi přece českou hudbu hrajeme nejlíp…

Myslím, že je to všechno hodně subjektivní. Například teď na soutěži Pražského jara bylo dvaačtyřicet houslistů, z toho sedm Čechů, a všichni hráli Dvořákův Mazurek. A že by interpretace Čechů byla výrazně „více česká“, to se opravdu říct nedá. Navíc i mezi jednotlivými českými účastníky byly dost zásadní rozdíly v interpretaci. Takže říct si, že interpret hraje víc česky jenom proto, že má v rodném listu napsané, že se narodil v Čechách, je dost zavádějící. Myslím si tedy, že bychom neměli úplně lpět na tom, že pouze my v Česku známe ten nejlepší způsob interpretace české hudby. Samozřejmě tu máme určité „trendsettery“ – když Česká filharmonie natočí Smetanu, stane se z toho automaticky referenční nahrávka, což asi nikdy nebude jinak. Ale je dobré si uvědomit i to, že nahrávky České filharmonie se od sebe také liší v návaznosti na dirigenta a obsazení.

Jistě. Kdybychom to brali takto dogmaticky, pak by pro českého interpreta vůbec nemělo smysl hrát zahraniční repertoár, protože by dopředu věděl, že ho nikdy nezahraje opravdu dobře… Když už jsme u toho: Jak to máte vlastně tento rok se zahraničním repertoárem? Hrajete ho často?

Samozřejmě. Český repertoár je sice hodně vypíchnutý, ale hraju i jiné autory. Letos jsem hrál například Bergův Houslový koncert, čeká mě Mendelssohn…

… a na Smetanově Litomyšli, se kterou vás váže dlouhodobá spolupráce, vás čeká Bach. Dokázal byste si vzpomenout, kdy jste na tomto festivalu hrál poprvé?

Bylo to v roce 2015, kdy jsem spolu s Tonkünstler Orchester hrál Beethovenův Houslový koncert. Moc rád na to vzpomínám, protože se mi hrálo opravdu příjemně. Bylo tenkrát fenomenální počasí: okolo dvaadvaceti stupňů, na obloze ani mráček a dobrá vlhkost – tak dobré počasí jsem od té doby na Smetanově Litomyšli nezažil. (úsměv) Ale k Litomyšli jsem vlastně měl vztah už dřív, protože jsem tam asi od osmnácti let jezdil na kurzy k Milanu Vítkovi. Tak jsem se také poprvé potkal s dramaturgem festivalu, panem Stříteským. Tento první kontakt se poté rozvinul do hlubšího přátelství a potažmo i přátelství s celým festivalem, kam od onoho prvního Beethovena jezdím pravidelně. 

Letos máte na programu kompletní provedení Sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha. Říká se o nich mnohé, třeba že jsou „esencí krásy a dokonalosti“. Jak působí na vás?

Pro mě je to asi nejkomplexnější útvar hudby, co v houslové literatuře existuje. Obsahuje úplně všechno: jednak je to kontrapunkticky a harmonicky zcela dokonalé a komplexní dílo, zároveň nechybí ani emoční stránka. Samozřejmě Bach má nějaký svůj řád, ale on ten řád dokáže svým způsobem psaní převést do úplně jiné roviny výrazu a emocí. 

Ale barokně stylových emocí…

Intepretace Bacha má, naznačujete správně, své stylové mantinely, které je potřeba ctít i po technické stránce z hlediska tvoření tónu nebo užívání méně vibrata. Mimo jiné i kvůli tomu jsou Sonáty a partity interpretačně tak náročné – kromě náročných troj- či čtyřzvuků a spletité polyfonie ve fugách je to velká výzva i fyzicky. Ve vibratu si totiž člověk v podstatě uvolňuje ruku, což si ale v Bachovi tolik dovolit nemůže, a tak si ruka neodpočine. Navíc všechny tyto skladby jsou – dle barokních tradic – psány pouze v nižších polohách, takže je ruka vlastně pořád v jedné strnulé pozici a po hmatníku se moc neprojde. 

… což předpokládám není takový problém, když hrajete jednu sonátu, ale v případě celého cyklu…

Přesně tak. Když hraju jenom jednu sonátu, tak mi to nepřijde, ale když hraju už třetí v kuse, tak najednou cítím, jak je ruka strnulá a musím hledat jiné způsoby uvolnění. Je to opravdu velká výzva.

Jak tedy přistupujete k přípravě na provedení kompletního cyklu?

Jde hodně o to, aby si člověk rozvrhl své síly a tempo; tady neběžíte sprint na sto metrů, ale maraton. A stejně tak, jako si málokdo zaběhne těsně před maratonem celý maraton, i já zkouším po úsecích. Ale aby si člověk skutečně vyzkoušel, jestli dokáže po celou dobu udržet plně koncentraci svou i publika, k tomu by bylo dobré si celý koncert zahrát alespoň jednou doma v kuse. Musí se k tomu ale odvážit… (smích)

Provedení kompletního díla však neklade velké nároky pouze na interprety, ale i na posluchače. Myslíte, že je tento koncert vhodný i pro méně zkušeného diváka, který by se třeba mohl obávat monotónnosti nebo přílišné složitosti?

Program je dobře zkombinovaný: uslyšíme tři partity a tři sonáty. Sonáty jsou si dost strukturálně podobné: mají pomalou úvodní část, pak je dlouhá fuga, následuje pomalá třetí část, která je podle mě ta nejemotivnější, a na závěr přichází opět rychlá část. Dobře se v tom tedy posluchačsky orientuje. Partity jsou naopak o dost pestřejší. Každá z nich obsahuje jiné druhy tanců. Partity jsou tedy podle mě na uvolnění, sonáty jsou spíš pro hudební mudrce. 

Mudrce interprety, nebo mudrce posluchače?

Myslím, že obojí. Ale posluchačské přístupnosti nahrává i to, že jsme se rozhodli díla uvést na přeskáčku, abychom dostali dva zhruba stejně dlouhé bloky, mezi kterými bude dlouhá pauza na vydechnutí. Atraktivnosti přidává také prostor barokního kostela, kde se koncert odehraje. 

Takže akustika hraje do karet…

Bezpochyby. Barokní kostely a barokní hudba prostě patří k sobě. S akustikou už vlastně počítám dopředu; už při cvičení se zamýšlím nad tím, jaká tempa s ohledem na akustiku zvolit nebo jak moc si můžu dovolit počkat mezi frázemi. 

Takže si v hlavě navodíte kostelní akustiku již doma v obýváku…

Je to tak. Na základě předchozích zkušeností s barokními kostely si už člověk dokáže představit, co od akustiky a dozvuku čekat. A já mám dokonce výhodu v tom, že jsem konkrétně v tomto kostele, piaristickém chrámu Nalezení svatého Kříže, už hrál, takže zhruba vím, co očekávat, a těším se na to.

Tak to bude 10. června. Co vás čeká dál?

Červen bude hodně nabitý. Hned po Litomyšli letím na Taiwan hrát Mendelssohnův koncert, tam ale budu jenom tři dny a vracím se zpět na festival Concentus Moraviae, pak mě čeká opět Mendelssohn, tentokrát v Karlových Varech. Třetí víkend v červnu pak přijde na řadu moje srdeční záležitost – letos totiž začínáme nový festival v pražské Tróji. Takový sousedský, rodinný festival, který bude zaměřen převážně na komorní hudbu, což je v Praze trochu díra na trhu; navíc v úžasném prostředí pražské Tróje, která nabízí kromě pražské zoo a botanické zahrady také například barokní zámek a vinice. Dokonce nás čeká koncert s cikánskou cimbálkou přímo ve vinicích, kde kromě hudby ochutnáme i víno. Na to se moc těším.

A léto?

Našlapané. Budu hrát na letních festivalech ve Španělsku, Holandsku a ve švýcarském Verbier. Pak mě čeká Ševčíkova akademie a po krátké návštěvě rodiny v Americe festival v Řecku. A tím skončí moje léto a začne nová sezona. 

Stíháte taky někdy odpočívat?

Odpočívám právě na těch festivalech. Festival přináší interpretovi největší osobní spokojenost. Člověk dělá to, co miluje, nedělá to pod velkým tlakem – pokud to není Verbier (smích) – a festivaly často bývají v nádherných lokacích, kde si člověk opravdu odpočine. Má pocit, že jede na dovolenou a ještě si k tomu hezky zahraje. Na mnohých festivalech si navíc s sebou může vzít svoji rodinu, čehož často využívám. 

Obdivuji váš optimismus a přístup k věci – většina umělců by takový mimosezonní nápor nevydržela. Ostatně o vaší osobě je známo spoustu pozitivních věcí: o vaší „osobnosti a lidskosti“ i o tom, jak „skvělý člověk s úžasným srdcem“ jste, například mluví v dokumentu Dobře naladěný virtuos i Manfred Honeck. Souhlasíte s ním, že se osobnost interpreta výrazně promítá do jeho hraní?  

To je úplně bez debat. A řekl bych, že kromě obecných osobnostních rysů dokáže interpret při svém hraní odhalit posluchačům dokonce svou skrytou osobnost. Hudební nástroj se tak stává jakýmsi vyjadřovacím prostředkem. 

Co je vaše skrytá osobnost?

To nemůžu říct. (smích)

Foto: Radovan Šubín, Smetanova Liotmyšl / František Renza, Čf / Petra Hajská a Petr Chodura