„Strauss je pro mě důležitý skladatel. Určitě bych si jednou ráda zazpívala Maršálku nebo Ariadnu.“ 

„Mozarta chci zpívat tak dlouho, jak jen to půjde, protože je pro mě něco jako vokální škola.“

„Produkce Rusalky v La Scale byla náročná, speciálně o konci opery jsme měli hodně diskusí s italskou režisérkou Emmou Dante.“

V Praze poprvé vystoupí ukrajinská sopranistka Olga Bezsmertna. Naše publikum už ji mohlo slyšet na loňském festivalu Smetanova Litomyšl, kde zpívala sólový part v Brucknerově Te Deum, ale především ji zná jako Dvořákovu Rusalku z inscenace milánské La Scaly, kterou před časem odvysílal kanál ČT art. Teď se pěvkyně chystá na Čtyři poslední písně od Richarda Strausse, které zazní v rámci koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu 10. února pod taktovkou Roberta Jindry.

Vyrůstala jste v hudebním prostředí? Zajímala jste se o zpěv a operu?

Ne, v dětství jsem se o operu nezajímala. Do světa klasické hudby mě přivedli naši sousedé, kteří navrhli rodičům, že by mě mohli přihlásit do dětského sboru. A nabídli se, že mě doprovodí na konkurz. To bylo poprvé, co jsem se setkala se světem klasické hudby.

Měla jste už tehdy hlas? A kdo vám nejvíce pomohl při prvních krocích ve zpěvu?

Zpočátku jsem vůbec nevěděla, že mám hlas. Prostě jsem začala zpívat v dětském sboru v Kyjevě. Naše učitelka ale slyšela, že hlas mám a vedla mě, například mi dávala hodně sól. Ve sboru jsem zůstala do šestnácti let a pak jsem začala studovat na konzervatoři v Kyjevě. Mojí první profesorkou byla učitelka ze sboru, která mě dále rozvíjela a hodně mi pomohla.

Zúčastnila jste se úspěšně mezinárodních soutěží, například i ve slovenské Trnavě, nicméně pro vaši kariéru mělo zásadní význam vítězství v soutěži Neue Stimmen roku 2011. S jakými očekáváními jste se jí účastnila?

Na Trnavu si vzpomínám, byla to moje první cesta do Evropy… Moji kariéru však skutečně nastartovala až soutěž Neue Stimmen. Vůbec jsem nečekala, že vyhraju, bylo to totiž nedlouho po narození mého prvního dítěte, dcery, a moje tělo tehdy ještě nebylo v dobré kondici. Nicméně pokusila jsem se zazpívat nejlépe, jak to umím, a předvést repertoár, který mám ráda. Vítězství pro mě bylo velkým překvapením a ještě větší překvapení přišlo, když mi tehdejší šéf Vídeňské státní opery Dominique Meyer nabídl, abych se stala členkou ansámblu. Nastupovala jsem do angažmá nezvykle uprostřed sezony, v únoru 2012. Když totiž dostanete smlouvu, tak začínáte v září, ale on mi navrhnul, abych začala hned po soutěži, která se konala začátkem listopadu. Takže jsem měla vlastně jen pár týdnů na to, abych si přeorganizovala život.

Jak důležité pro vás bylo osmileté angažmá ve Vídni?

Bylo to divadlo, kde jsem začínala svoji kariéru, v Kyjevě jsem zpívala pouze v operním studiu při Kyjevské národní hudební akademii, takže to byl sen, co se stal skutečností. Za těch osm let, co jsem byla členkou ansámblu Vídeňské státní opery, jsem se naučila mnoho, na začátku jsem byla nikdo, neznámá zpěvačka, ale snažila jsem se být co nejlepší. V krátké době jsem se musela naučit spoustu hudby v různých jazycích a stylech. Ale byla jsem mladá a měla jsem spoustu odvahy. Navíc když jsem si uvědomila, že bude zpívat se všemi těmi slavnými pěvci, tak to byl pocit, který se nedá popsat. Vídeň se pro mě stala velkou školou i zkušeností.  

Ve Vídni jste také poprvé ztvárnila Dvořákovu Rusalku. Znala jste tuto operu již dříve?

Ne, nikdy předtím jsem Rusalku nezpívala, ani v Kyjevě, dokonce ani árii o měsíčku… Byl to můj debut v roli, stejně jako v případě mnoha jiných oper. Ale hudba je slovanská a hned jsem pocítila, že ji mám v duši, připomínala mi i některé ukrajinské písně. Nebylo pro mě ani obtížné zpívat v češtině, protože je podobná ukrajinštině. Prostě jsem zpívala hudbu, která je i mojí hudbou.

Jak jste se cítila v inscenaci, kterou režíroval Sven-Eric Bechtolf? 

Se Svenem jsem už předtím pracovala na Straussově Ariadně na Naxu, v níž jsem zpívala Echo, což je jedna ze tří nymf. Myslím, že i když je Rusalka pohádka, tak může být přínosné podívat se na ni novým způsobem. V kostýmu jsem se cítila dobře, protože byl pěkně dlouhý a měla jsem i dlouhé vlasy, takže jsem si připadala skutečně jako Rusalka. Mám ráda nové koncepty, pokud dávají smysl.

Rusalku jste také zpívala v milánské La Scale a protože tuto produkci před časem odvysílala Česká televize, tak se musím zeptat, jak se vám zamlouvala tato inscenace?

Především mě potěšilo, že mohu zpívat Rusalku v La Scale, protože to bylo poprvé v její historii, co se tam Rusalka hrála. Inscenace byla jiná než ve Vídni. Mohli jste sami vidět, že Rusalka byla od začátku chobotnice – jak už jsem řekla, mám ráda nové pohledy režisérů, i když ne vždy. Tato produkce byla pro mě náročná, speciálně o konci opery jsme měli hodně diskusí s italskou režisérkou Emmou Dante, která si představovala něco jiného, než co chtěl Dvořák. Ale jsem ráda, že se nám s dirigentem Tomášem Hanusem podařilo přesvědčit režisérku, že by měla sledovat hudební stránku příběhu.

Rusalku jste navíc zpívala i před dvěma roky v Bratislavě, kde ji dirigoval Robert Jindra. Byl to on, kdo vás pozval do Česka?

V Bratislavě byl mým Princem Pavol Breslik, s kterým jsem se už před lety potkala v Curychu. Vysnili jsme si, že jednoho dne budeme někde spolu dělat Rusalku… V Bratislavě se nám to splnilo. A máte pravdu, Robert Jindra mě pak pozval do Litomyšle a teď do Prahy. 

Provedete s ním a se SOČRem Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Zpíváte je často?

Čtyři poslední písně byla volba Roberta, musím přiznat, že jsem je už dlouho nezpívala, asi čtyři nebo pět let, kdysi jsem je dělala ve Vídeňské státní opeře v baletní verzi, stála jsem tehdy na jevišti a tanečníci kolem mě tančili. Pak jsem je zpívala v estonském Tallinnu, ale to bylo s klavírem. Rozhodně dávám přednost uvádění tohoto cyklu s orchestrem. 

Jaký máte ke Straussovi vztah? Jeho písně se blíží opernímu zpívání… Nemáte v plánu i některou z velkých Straussových jevištních hrdinek?

Určitě bych si jednou ráda zazpívala Maršálku nebo Ariadnu. Strauss je pro mě důležitý skladatel, je vhodný pro můj hlas a jeho melodie mě přenášejí do jiného světa. Když jsem začala zpívat jeho hudbu, tak jsem si hned připadala, jako bych se ocitla mezi zemí a nebem, je to nesmírně hluboká a emocionální hudba.

Pracujete na písních systematicky, nebo dáváte přednost opeře?

Snažím se pracovat jak na operách, tak na písních, najít rovnováhu, což není snadné, protože jde o rozdílné světy. Když zpíváte písně, jste sama na pódiu s pianistou, nemáte za sebou kulisy a na sobě kostým, je to pouze a jen ukázka vašich vokálních schopností. Kdežto v opeře máte partnery, inscenaci i čas si trochu odpočinout.

Uvidíme vás v Česku i v nějaké operní roli?

Ráda bych u vás ztvárnila i nějakou operní roli, ale zatím jsem nedostala nabídku z Prahy, ani z jiného divadla.

Máte poměrně široký repertoár, Mozarta, italské skladatele, Debussyho, některé role z Wagnera, jakým směrem byste se chtěla ubírat v dalších letech? Nepomýšlíte třeba na hrdinky z oper Leoše Janáčka, jako jsou Káťa Kabanová nebo Jenůfa?

Mozarta chci zpívat tak dlouho, jak jen to půjde, protože je pro mě něco jako vokální škola. Na něm se lze naučit všemu, kontrole hlasu i dechu. Repertoár pro lyrický soprán chci tedy zpívat dál, ale byla bych moc šťastná, kdybych jednou mohla zpívat Káťu nebo Jenůfu, je to slovanský repertoár a Janáčkova hudba je úžasná.

Žijete v Rakousku, nicméně předpokládám, že na Ukrajině máte příbuzné a přátele. Jste s nimi v kontaktu? A dostala jste se od začátku ruské agrese někdy do své vlasti?

O Ukrajině bych mohla mluvit dlouho… Stále tam mám příbuzné, část své rodiny, svou sestru a matku a sestru mého manžela. Loni v červnu jsem tam byla měsíc, zpívala jsem na koncertech ve městech Kyjev, Poltava a Kolomyja. Nebylo to nějak dlouho plánované turné, prostě se mi ozvala filharmonie z Kyjeva: „Olgo, přijeď, kdykoli budeš moci, potřebujeme tě slyšet, potřebujeme přinést lidem radost v těchto těžkých časech.“ Bylo to obtížné zorganizovat, ale určitě se chci na Ukrajinu zase někdy vrátit.

Tato otázka je citlivá… V operním světě se pohybuje i řada ruských pěvců, mnozí z nich žijí trvale v zahraničí. Máte problém s nimi vystupovat?

Ano, s některými kolegy mám problém stát na jevišti. Ale s jinými ne. Záleží na jejich postoji k válce, na tom, jestli podporují Rusko a Putinovu válku, nebo ne. Někdy je to pro mě skutečně velmi obtížné. 

Máte rodinu a tři děti, to není až tak obvyklé mezi operními pěvkyněmi. Jak zvládáte rodinu a kariéru spojenou s cestováním?

Zvládám to díky své matce, která je od začátku války s námi ve Vídni, a svému manželovi. Oba mi hodně pomáhají. Ale děti rychle rostou… Nejmladší syn ještě tráví většinu času se mnou, takže když na delší dobu opouštím Vídeň, necítím se sama. Nejstarší dcera a prostřední syn chodí do školy, a musejí tedy zůstat ve Vídni. Pokud nemám možnost brát je s sebou, tak se to snažím nějak zařídit, třeba když mají prázdniny, tak zajedou za mnou, anebo když mám volno během zkoušek, vracím se do Vídně, i když třeba jen na den či dva. Moje rodina je pro mě všechno, bez ní je mi smutno. Dává mi sílu k tomu, abych dělala svoji práci, a podporuje mě – to je pro mne velmi důležité.