„Dirigentka bravurně ovládla dynamicky velice jemné, ale i naléhavé a emotivní pasáže, a dílo tak posluchače dovedlo k hlubokým úvahám nad tématem utrpení a víry.“

„Po chorálním úvodu se sálem rozezněl nádherný, barevný a silný hlas Součkové, jejíž klenutý tón i v těch nejvyšších pasážích a celkově vynikající technika jasně demonstrují fakt, že patří ke špičce našich operních pěvkyň.“

„Událost byla nejen hudebním zážitkem, ale také jakousi duševní očistou.“

V duchu tradiční festivalové ouvertury se festival Dvořákova Praha letos 2. září ocitl v Olomouci. Metropoli Hané, známou uměleckými skvosty a bohatou historií, Antonín Dvořák v minulosti mnohokrát navštívil. Jeho vztah k městu nebyl jen náhodným setkáním, nýbrž byl pevně spjat s kanovníkem olomoucké kapituly Jindřichem Geislerem, vášnivým hudebním organizátorem a dlouholetým předsedou hudebního spolku Žerotín v Olomouci. Právě díky této spolupráci se tam v minulosti konaly koncerty, které zaujaly pozici vrcholných kulturních událostí města.

V překrásném Arcibiskupském paláci v sobotní podvečer zazněl výběr z nejlepších a nejznámějších Dvořákových oratorií v úpravě pro klavírní doprovod, který napsal buď autor sám, anebo jeho žák a zeť Josef Suk: Žalm 149, op. 79, B. 154, který zde v minulosti zažil své první provedení finální verze, část Stabat mater, op. 58, B. 71: III. Eja Mater, celé provedení Te Deum, op. 103, B. 76, část Requiem, op. 89, B. 165, konkrétně VIII. Lacrimosa, a závěr druhého dílu oratoria Svatá Ludmila, op. 71, B. 144.

V období let 1884 až 1898 Dvořák poctil Olomouc svou přítomností celkem jedenáctkrát, když tam řídil své vlastní skladby, čímž si získal značnou pozornost místního obyvatelstva. Tyto koncerty přinesly do Olomouce nejen jeho významné hudební dílo, ale také evropskou premiéru jeho Requiem, což bylo událostí světového významu. Dvořák svůj vztah k Olomouci a hudebnímu spolku Žerotín stvrdil, když své nejrozsáhlejší duchovní dílo, oratorium Svatá Ludmila, věnoval právě tomuto spolku.

Klavírního doprovodu se ujal významný klavírista a pedagog Stanislav Gallin, sborových partů se zhostil Pražský komorní sbor, velmi autenticky doplněný o olomoucký Akademický sbor Žerotín pod vedením sbormistryně Lenky Navrátilové. Sóla zpívali Doubravka Součková (soprán), Veronika Mráčková (mezzosoprán), Marek Žihla (tenor) a Radek Martinec (baryton).

Po úvodním, poutavém a zajímavém slovu Davida Beveridge, amerického muzikologa a odborníka na život a dílo Antonína Dvořáka, zazněl Žalm 149, op. 79, B. 154. Skladba s velmi dynamickou předehrou, kterou následuje silný chorální nástup sboru. Klavírní doprovod v této skladbě má spíše podpůrnou roli a slouží k podbarvení sborového zpěvu. I přesto je hudba plná energie a rytmu, což napomáhá k celkovému dojmu radosti a vítězství charakteristickému pro tento žalm. Sbor hraje klíčovou roli. Text oslavuje Boha za jeho milosrdenství a vítězství nad nepřáteli. Sbor zpívá v jednotném sborovém zvuku, přecházejícím v žádoucím kontrastu od jemného a lyrického po bouřlivý, radostný a oslavný.

Část Eja Mater oratoria Stabat Mater reflektuje utrpení Marie, které prožívá při pohledu na svého syna umírajícího na kříži. Část má tragickou atmosféru a sboru se podařilo velice dobře tento smutek a zoufalství, ale také naději na odpuštění a vykoupení vyjádřit. Dirigentka bravurně ovládla dynamicky velice jemné, ale i naléhavé a emotivní pasáže, a dílo tak posluchače dovedlo k hlubokým úvahám nad tématem utrpení a víry. Klavírní doprovod opět výborně podpořil sbor a přidal další vrstvu hloubky.

Vrcholem večera a jedinečným zážitkem bylo provedení kantáty Te Deum, společně se sopranistkou Doubravkou Součkovou a barytonistou Radkem Martincem. Ztělesňovalo bojovnost, urputnost, ale i nabídlo i skočnou a radostnou atmosféru. Po chorálním úvodu se sálem rozezněl nádherný, barevný a silný hlas Součkové, jejíž klenutý tón i v těch nejvyšších pasážích a celkově vynikající technika jasně demonstrují fakt, že patří ke špičce našich operních pěvkyň. Po řadě modulací následuje sólová pasáž barytonisty. Martinec svým plným a zvučným barytonem rozrezonoval celý sál. Sbor zněl velkolepě, sólisty podpořil a dobře vykresloval časté změny nálad skladby.

Osmá část Dvořákova Requiem, konkrétně Lacrimosa, se nese opět v duchu truchlení korespondujíc s tématem prosby o smilování nad zemřelými. Sólisty doplňuje mezzosopranistka Veronika Mráčková a tenorista Marek Žihla. Larcimosa je plná rytmických, dynamických i tempových změn, se kterými si celé těleso poradilo na výbornou, a to i díky skvělému vedení dirigentky. Duet Součkové s Mráčkovou i přes rozdílnost barev jejich hlasů vyloženě lahodil uchu. Závěrečné terceto, jímž celá skladba vygradovala, skýtalo neskutečnou sílu a barevnou rozmanitost.

Závěrečným bodem večera byl závěr druhého dílu oratoria Svatá Ludmila… Velmi jistě a přesně nastoupuje tenor Marka Žihly, silný i ve vysokých koloraturních pasážích, a to i navzdory ne úplně zpěvné češtině. Součková předvádí opět neuvěřitelný výkon i ve velkých oktávových skocích. Množství modulací a kánonických pasáží činí vybraný úsek náročným, sólisté jej však zvládají s grácií. V závěrečné části, která je doplněna sborem Žerotín, dirigentka perfektně udržuje napětí a připravuje půdu velkému gradačnímu finále, v němž demonstruje obrovskou sílu kombinace obou sborů.

Provedením děl s takto závažnou, hlubokou a niternou duchovní tematikou byla koncertní událost nejen hudebním zážitkem, ale také jakousi duševní očistou. Slovy Davida Beveridge: „Kdo si po dnešním večeru může myslet, že Dvořákova díla nemají hloubku?“

********

Foto: MHF Dvořákova Praha