„Ta hudba je tak šťavnatá! Není to suchý akademismus. Ten šmrnc a tvořivou atmosféru mladých lidí nám mohou závidět i profesionální orchestry. Pan dirigent je navíc vedl tak, že i tempové změny dali jako nic. Zkrátka co Čech, to muzikant.“

„Zatímco pro cellistu byla skladba svou technickou nenáročností pouze jakousi hudební rozcvičkou, orchestr se musel snažit plnit roli obezřetného doprovazeče. A dařilo se mu to na výbornou.“

„Sám si napiš, sám si zahrej aneb příběh posluchače Jakuba Kuba. ‚Nezbývalo mi nic jiného, než to dělat po večerech. V osm jsem přišel ze školy a dělal to do pěti do rána. Po asi sto hodinách práce bylo v dubnu hotovo.“

Druhým rokem se Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně rozhodla uspořádat open-air koncert před budovou školy. Počasí tomu však nepřálo a koncert, který byl plánován na 12. května ve 20 hodin, se přesouval do Divadla na Orlí, které studenti v průběhu roku hojně využívají.

Dramaturgie koncertu byla věnována tancům a podmanivým cizokrajným rytmům, které se objevovaly v dílech Dvořáka, Smetany, Saint-Saënse, Sollimy, Gerassimeze, Ježka a dalších. Jako sólisté vystoupili studenti Nikita Ruzhavinskii (violoncello) a Jakub Kub (vibrafon), který dokonce skladbu pro dechový orchestr sám aranžoval. Koncertem provázela tvořivá atmosféra a živelná energie mladých umělců. „Co já oceňuji je, že co do práce s mladými vložíte, se vám vždy vrátí. To je důvod, proč to dělám. Profesionální hráči přes mantinely často nejdou a můžete s nimi dělat cokoliv, ale prostě to tak hráli léta a budou to tak hrát dál,“ rozvášnil se dirigent Jakub Klecker.

„Dramaturgie letošního open-air koncertu představí tanec v jeho různých podobách a stylech,“ uvedl v tiskové zprávě umělecký vedoucí Janáčkova akademického orchestru, dirigent Jakub Klecker. A tak nemohly na programu chybět Slovenské tance Antonína Dvořáka, které koncert odstartovaly. Konkrétně zazněly tance č. 3 As dur a č. 4 F dur – oba dva v aranžmá Jindřicha Brejška pro dechový orchestr v originálních tóninách. Ačkoli se místy zdálo, že se posluchači hudební fakulty trochu ostýchají projevit všechnu svoji muzikalitu a soustředí se především na gesta dirigenta, tak ve výsledku odvedli velmi dobrou práci. Opakováním ústředních motivů skladeb se hráči nebáli popustit uzdu vlastní fantazii a tvořit jednotlivě, což pozitivně zapůsobilo na finální vyznění té které skladby. Bez problému jako celek reagovali na náhlé změny temp či dynamiky a „doposlouchávali“ melodické úseky frází. Krásně bez intonačního zaváhání zazněl rovněž sólový výstup křídlovky v druhém tanci. Zkrátka to mělo švunk. A slova děkanky hudební fakulty Barbary Marie Willi to záhy potvrdila: „Ta hudba je tak šťavnatá! Není to suchý akademismus. Ten šmrnc a tvořivou atmosféru mladých lidí nám mohou závidět i profesionální orchestry. Pan dirigent je navíc vedl tak, že i tempové změny dali jako nic. Zkrátka co Čech, to muzikant.“

Následovala Skočná z opery Prodaná nevěsta dalšího českého velikána Bedřicha Smetany; zazněla v úpravě Hynka Sluky. Ve svižném tempu si bez sebemenších problémů po celou dobu štěbetaly klarinety a „příčky“ a sólo trubky působilo rovněž přesvědčivým dojmem. Jen škoda, že akustické podmínky sálu Divadla na Orlí nedopomohly zvukovým vlnám nést se prostorem déle. Když totiž například bicista udeřil do tympánů, ozval se pouze tupý zvuk bez jakékoli odezvy a uspokojivého doznění. Možná by byla situace při venkovní atmosféře jiná. Ke změně místa konání koncertu ještě dirigent dodal: „Atmosféra open-air koncertu je vždy vzácná a naláká i běžné kolemjdoucí posluchače, kteří by normálně na koncert v životě nešli.“

Svůj nástroj záhy rozezněl Nikita Ruzhavinskii (odb. as. Štěpán Švestka) jímavou melodií Sergeje Rachmaninova. Nápěv vokalízy č. 34, op. 14 ruského skladatele, kterou, jak již z názvu vyplývá, znají především pěvci, se díky své oblibě stal předlohou mnohým transkripcím pro nejrůznější nástroje, a to včetně violoncella. V páteční večer zazněla skladba v aranžmá Jose van de Braaka. Zatímco pro cellistu byla skladba svou technickou nenáročností pouze jakousi hudební rozcvičkou, orchestr se musel snažit plnit roli obezřetného doprovazeče. A dařilo se mu to na výbornou. Jednotlivé fráze sólisty nechal buďto srozumitelně doznít, anebo do nich naopak velmi nenápadně vplul. Oporou sólisty se mimo jiné stalo jediné violoncello v orchestru, které děkanka důvtipně nazvala „exotem“. Místy se jako slabší články kvůli nepřesné intonaci projevily horny. Celkové rozjímající atmosféře skladby to však nic neubralo. A aby mohl Ruzhavinskii předvést svůj um, zařadil do programu koncertu dvě sólové skladby, tedy pouze pro violoncello bez doprovodu, současného italského skladatele a rovněž violoncellisty Giovanniho Sollimy. Ryze virtuózní kompozice využívající krajních nástrojových poloh, a to jak Alone pro violoncello, tak i Lamentatio posluchače mohly zaujmout svým naturálním vyjádřením. Lamentatio navíc obohatil zpěv sólisty a v některých částech se odkazovalo na prvky rockové hudby. Nejrůznější glissanda, pizzicata a další efektní prvky samozřejmě nesměly chybět.

„Na hráčích bylo vidět, že nemají orchestrální zlozvyky, že nemají ten odpor přejatých vzorců. Často totiž vidíte orchestry, kde dirigent udělá gesto a oni přijdou se zpožděním nebo podle něj nejdou vůbec a jdou interně podle vedoucího sekce. Tady jsme mohli vidět, jak s čistotou mladého umělce kopírují gesta dirigenta a navazují na jeho energii, a také jak spolu tvoří,“ sdělila s nadšením po koncertě děkanka. Toto vyjádření se v praxi perfektně odrazilo v následujícím Bacchanale z opery Samson a Dalila od Saint-Saënse v aranžmá Jaye Bocooka. Skladbu odstartoval orientální melodií sólový hoboj. Reputaci si zanedlouho napravily s čistou intonací také horny. Svůdné rytmy kastanět si musely podmanit i posledních zbytky nezaujatých posluchačů. V závěru skladby se orchestr pomalu a plynule dostával do čím dál většího a efektivnějšího forte, až nakonec zcela ohlušil koncertní sál. Nutno podotknout, že ani v jedné skladbě nedošlo k zásadnímu zpomalení tempa. A navíc musela dřeva nahradit veškerou jemnost smyčců.

Poslední tři skladby dramaturgie zasvětila posluchačsky vděčným jazzovým rytmům. Také někteří studenti se náhle během začátku skladby The Crazy Charleston Era v aranžmá Stefana Schwalgina začali pohupovat nebo usmívat. Ačkoli trhané melodie sváděly k nesoudržnosti, hráčům se pod vedením dirigenta dařilo bez obtíží udržet melodii pohromadě. A pokud někdy někdo přemýšlel o možnostech hráčů na bicí nástroje, pochopil, že nemají problém v orchestru třeba i zapískat na píšťalku. „Fušuje mi do řemesla,“ pronesla má kamarádka flétnistka.

Sám si napiš, sám si zahrej aneb příběh posluchače hry na bicí nástroje ze třídy Martina Opršála, Jakuba Kuba, který v předešlém akademickém roce uspěl při konkurzu o vystoupení s orchestrem. Na otázku, jak probíhala úprava partitury původně pro symfonický orchestr odpověděl následovně: „Noty jsme objednávali v červenci, přičemž běžná doba dodání je šest týdnů. V říjnu pořád nic. Najednou byly Vánoce. To už bylo kritický, protože jsem měl v plánu partituru upravovat během období, kdy je víc volna. Noty přišly nakonec v lednu, ale jen v pdf. Papírová vazba přišla až v únoru. A to mě čekal zrovna ročníkový koncert, takže jsem neměl moc času. Nezbývalo mi nic jiného, než to dělat po večerech. V osm jsem přišel ze školy a dělal to do pěti do rána. Po asi sto hodinách práce bylo v dubnu hotovo. Ale i přes všechny překážky bych se do toho pustil znovu. Rozhodně mi to hodně dalo, protože jsem najednou musel přemýšlet, v jakém ladění je který nástroj a jaké jsou jeho možnosti. To už v hlavě člověku zůstane.“ A tak se stal Jakub Kub autorem úspěšného aranžmá pro dechový orchestr skladby Piazonore pro vibrafon teprve 36letého skladatele Alexeje Gerassimeze. K samotné interpretaci snad ani není co dodat, možná jen to, jak kdysi pravil Jakub Hrůša, že bicisté jsou kapitola sama o sobě a že dobrá bicí sekce zaručuje kvalitní koncert.

No a čím jiným završit dobře rozjetý koncert než slavným Bugatti stepem Jaroslava Ježka (arr. Karel Bělohoubek). Sólových partů se ujali čtyři klarinetisté Veronika Hubinová, Tomáš Kraus, Marek Pavíček a docent Vít Spilka. „Naši posluchači koncert připravovali všeho všudy dva týdny. Je obdivuhodné, že při vydatném studiu, které mají, hráli tak náročné party na opravdu vysoké úrovni. Patří jim můj velký obdiv a dík,“ uvedl po koncertě dirigent. Je opravdu škoda, že se koncert nemohl konat před budovou fakulty, neboť věřím, že by přilákal nemalé množství kolemjdoucích, kteří by tak mohli ocenit vskutku vysokou úroveň studentů JAMU, která i mě samotnou velmi překvapila.

Foto: Jan Šmach