Ke Smetanově Litomyšli už neoddělitelně patří operní programy v Nových Hradech. Rokokový zámeček držený po léta v soukromém vlastnictví Magdou a Petrem Kučerovými, zachráněný před zkázou a neustále dál a dál zvelebovaný, nabízí nepřenositelnou atmosféru příjemného večera stráveného v krásném prostředí, s požitky pro tělo i ducha. Letos se hrály dvě drobnější opery – Pergolesiho Služka paní a Loosova Česká opera o komínku zedníky laškovně nakřivo postaveném, rozverné opusy z poloviny osmnáctého století. Režisérka Magdalena Švecová jim dodala kouzlo roztomilých hrátek přesně odpovídajících hudbě. Poslední z pěti večerů je ten dnešní, sobotní.

I letos počasí způsobilo, že ne všechna představení se mohla odehrát v zeleném divadle, tedy v plenéru v maličkém amfiteátru mezi sestřihanými keři. Alternativním prostorem je historická sýpka, dřevěný sál pod nízkým starobylým krovem v nejvyšším podlaží objektu nad muzeem velocipédů. Kdo však zažil teplý čtvrteční letní večer v zámeckém parku, dlouho nezapomene. Jde o víc než jen o divadelní představení. Kučerovi pojímají program jako komplexní kulturní nabídku, jako mimořádné večerní otevření svého domu. Umožňují prohlídku zahrad, expozice i části soukromého patra, chystají občerstvení, přirozeně a nenápadně hrají roli hostitelů. Samotnému opernímu představení předcházejí drobné hudební a divadelní produkce a akce v zahradách i v zámku – doslova site specific art. A milé je pak i hraní a zpívání.

Služka paní, proslulá jednoaktovka Giovanniho Battisty Pergolesiho z roku 1733, je jednou z prvních komických oper – a hned jednou z nejlepších. Když ji podchytí někdo jako režisérka Magdalena Švecová, je to dodnes živoucí příklad pravého a opravdového hudebního divadla. Itálie a commedia dell’arte může být – a tentokrát skutečně byla – inspirací pro zábavné situace a dialogy, v nichž děj teče prostřednictvím recitativů a drobných arios stále kupředu. Hubatá služka, schovanka, touží stát se paní domu; její zaměstnavatel, starý mládenec, podlehne drobnému úskoku, ale vlastně rád… Nenáročná hříčka vyzněla na pár metrech čtverečních travnatého pódia poutavě, zábavně a vtipně. Miloš Horák a Eva Kývalová hráli a zpívali adekvátně k danému miniprostoru, herec Anton Eliaš v němé roli kořenil dění stylizovanými gagy, Musica florea řízená Markem Štrynclem, dirigujícím a průběžně hrajícím na historický drnkací nástroj, přidala v miniobsazení s odpichem pěkný komorní základ.

Druhou částí operní produkce byla Česká opera o komínku zedníky laškovně nakřivo postaveném – miniopera, skutečná hříčka, stručná, lehce naivní, ale ne prostoduchá, rozverná, hudebně jednoduchá. Jde o poměrně známé, příležitostně uváděné parodické dílko Karla Jana Loose, regenschoriho v Tuchoměřicích u Prahy, podle všeho určené pro zábavu v klášterním prostředí. Závěrečná pointa, ospravedlnění nekvality práce nestálostí světa, je neodolatelná. Stavbičku ztělesnil v pojetí inscenátorů mim na štaflích. A Magdalena Švecová vyprovokovala Vincence Ignáce Novotného, Jana Mikuška, Antona Eliaše, Miloše Horáka a tři další představitele k veselému hraní v duchu lidové frašky. Nezapomněla ani na podroušeného zedníka. Zpěvohra vzácně užívající češtinu, pojem z hudební historie, ožila odpovídajícím způsobem a pobavila. A v Nových Hradech a v Litomyšli už se uvažuje, co se bude hrát za rok!

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza