„Bedřich Smetana dokončil celkem osm oper.“

„Opera Národního divadla moravskoslezského nastudovala celé Smetanovo operní dílo.“

„Za vydavatelský počin by se dalo označit vydání všech Smetanových oper Supraphonem.“

Celý kulturní svět oslavil 2. března letošního roku dvousté výročí narození zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany, 12. května navíc uplynulo sto čtyřicet let od skladatelova úmrtí. Jakkoli si nemyslím, že by se dramaturgie operního souboru měla sestavovat podle aktuálních výročí, jsem přesvědčen, že toto dvojí Smetanovo jubileum by naše divadla neměla ignorovat. Přesto se tak někde stalo.

Bedřich Smetana dokončil celkem osm oper (z plánované deváté Violy se dochoval pouze krátký fragment). Vznikly v rozmezí let 1862 a 1882, přičemž v závěru svého života se Smetana ještě zabýval zmíněnou Violou. V roce 1874 definitivně ohluchl, a tak své poslední tři opery komponoval zcela bez zvukové kontroly.

Děti se ve školách učí (snad), že Smetana je zakladatelem české národní hudby a opery. Toto tvrzení není jen fráze. Dokládá je především operní repertoár, který byl v nově zbudovaném Prozatímním divadle uveden před premiérou Smetanových Braniborů v Čechách: z českých oper to byl pouze Škroupův Dráteník (nebyla to novinka, poprvé byl uveden již ve Stavovském divadle 2. února 1826), Vladimír, bohův zvolenec Františka Zdeňka Skuherského (prem. 27. září 1863) a Templáři na Moravě Karla Šebora (prem. 19. října 1865). Jinak se v Prozatímním divadle od jeho otevření 18. listopadu 1862 hrály opery francouzské, italské a německé provenience a také některé operety, především Offenbachovy.

Smetana přišel se svými Branibory v Čechách, poprvé hranými v Prozatímním divadle 5. ledna 1866, s naprosto originálním hudebním jazykem, který se stal výzvou i pro jeho vrstevníky a následovníky (Bendla, Dvořáka, Blodka, Fibicha), kteří už měli nač navázat. Jak by se asi česká opera vyvíjela bez Smetanova génia? Smetanovy opery jsou námětově odlišné – vedle historických oper najdeme i operu z české mytologie, z českého venkova a malého českého městečka či z prostředí venkovské šlechty. Poslední opera Čertova stěna nese podtitul komicko-romantická a je důkazem nejen neustále se vyvíjející Smetanovy hudební řeči, ale i přístupu k opeře jako takové. Mýlí se ti, kteří tvrdí, že Čertova stěna je dílem duševně nemocného skladatele. Tak obrovský vývojový oblouk, který Smetana od Braniborů v Čechách po Čertovu stěnu zaznamenal, najdeme jen stěží u jiných skladatelů (stačí porovnat harmonii, instrumentaci, formu nebo i postavení baletu v operách). Jen málokterý slavný operní skladatel má tak zdařilou prvotinu, jakými jsou Smetanovi Braniboři v Čechách (Dvořák: Alfréd, Janáček: Šárka, Verdi: Oberto, Wagner: Víly, Puccini: Víly, Čajkovskij: Vojvoda, Strauss: Guntram). Skladatelovo výročí k nastudování jeho oper v některých divadlech podnět sice dalo, ale ne v takové míře, jak by se očekávalo.

Prvenství si zaslouží Opera Národního divadla moravskoslezského, která jako naše jediná operní scéna v Roce české hudby nastudovala a dvakrát cyklicky provedla celé Smetanovo operní dílo, byť Libuši „jen“ v koncertním provedení. Celý cyklus vznikal od roku 2014, kdy měla premiéru Čertova stěna. Cyklus osmi oper se nevytvoří během krátké doby, je znakem dlouhodobého plánování ostravské opery. 

Cyklické provedení Smetanových oper by se pochopitelně očekávalo od Národního divadla v Praze. Leč marně! Poslední Smetanův operní cyklus se na této scéně konal v roce 1984 (tedy před čtyřiceti lety) za šéfování Zdeňka Košlera. V současném repertoáru má pražská Opera Národního divadla pouze Prodanou nevěstu, Libuši, dohrávala Dalibora a nově nastudovala pouze Smetanovo Tajemství, navíc v problematické inscenaci s křečovitým a popisným herectvím a v pochybném obsazení některých rolí, např. Panny Rózy, kde ani Lucie Hilscherová, ani Jana Kurucová nesplnily nároky výkonu hodného naší první scény. Je to o to smutnější, když si uvědomíme, že v ansámblu sólistů Národního divadla je Michaela Zajmi nebo Kateřina Jalovcová a kdy z divadla nedobrovolně odchází Veronika Hajnová.

Hubičku nastudovaly operní scény v Liberci a v Plzni, kde navíc byl uveden ještě Dalibor, Prodaná nevěsta a 19. října 2024 byla nastudována inscenace Čertovy stěny Jiřího Nekvasila (z Ostravy). Dětskému diváku byla určena velice krácená inscenace Prodané nevěsty pod názvem Prodáváme nevěstu na Malé scéně Nového divadla, která se těší u dětského diváka velké oblibě (neměly by děti ovšem zvládnout Prodanou nevěstu celou?). V lochotínském amfiteátru byla uvedena v červnu Libuše. Bylo to ovšem provedení s nehoráznými škrty, kterým padlo za oběť asi pětačtyřicet minut hudby, což znamená, jako by se opera hrála bez prvního nebo třetího dějství.

Ostatně škrty ve Smetanových operách jsou naprosto zbytečné (na rozdíl od oper Antonína Dvořáka), byť se k nim někteří inscenátoři dnes uchylují (zejména škrtáním baletů). Poznamenaly např. ostravskou inscenaci Braniborů v Čechách (zejména v druhé polovině opery), ostudné škrty jsou i v Libuši v Národním divadle v Praze (polka, rozsáhlý škrt ve scéně ve Stadicích). Dirigent Jaroslav Krombholc, který přímo vzorově v Národním divadle Smetanovy opery dirigoval (a některé naštěstí také nahrál) by podobné škrty jistě nedovolil.

Olomoucká opera nastudovala Prodanou nevěstu, kterou režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová situovala do Stráže nad Nežárkou a domyslela si tam nic nepřinášející postavu Emy Destinnové, kterou navíc dehonestovala neustálým popíjením alkoholu. Zbytečně roubovala do opery něco, co tam není, což by mi ani tak nevadilo, kdyby tato inovace byla dílu přínosná. Prodanou nevěstu také uvedla opera Jihočeského divadla v Českých Budějovicích v plenéru v obci Holašovice, jejíž uvedení se setkalo s nadšeným přijetím u publika. Jinak, bohužel, českobudějovická opera nepřinesla žádnou novou inscenaci opery Bedřicha Smetany, stejně jako operní soubor v Ústí nad Labem, který jen obnovil inscenaci Prodané nevěsty z roku 2014. Stejně tak v Opavě nebyla nastudována žádná nová inscenace Smetanovy opery, ale byla reprízována úspěšná Prodaná nevěsta Lubora Cukra. Nesmíme zapomenout na Janáčkovu operu Národního divadla v Brně, která nově nastudovala Smetanova Dalibora s excelentním Peterem Bergerem v titulní roli a stále má na repertoáru Havelkovu úspěšnou inscenaci Prodané nevěsty. I zde myslí na dětského diváka, kterému je určena úspěšná inscenace nazvaná Hurvínek prodává nevěstu. Mnohá divadla odbyla smetanovské výročí nastudováním jedné opery (některá ani tím).

Za velký vydavatelský počin by se dalo označit vydání všech Smetanových oper Supraphonem, který, bohužel, žádnou operu nenahrál nově, ale využil svého bohatého archivu. Bylo opravdu z čeho vybírat, neboť kompletní opery se dříve průběžně nahrávaly. Po jedné nahrávce mají v Supraphonu pouze Braniboři v Čechách a Čertova stěna, Dalibor je v katalogu zastoupen dokonce čtyřikrát, po třech nahrávkách mají Prodaná nevěsta a Libuše, ostatní opery najdeme v katalogu Supraphonu ve dvou snímcích. Komplet vydaných nahrávek má jednoho společného jmenovatele: zvukové vyčištění nahrávek, což se samozřejmě nejvíce projevilo u Braniborů v Čechách a Čertovy stěny, ale pomohlo i ostatním, novějším snímkům. Nejstaršími nahrávkami kompletu jsou opery Čertova stěna (1963) a Braniboři v Čechách (1964), nejnovějšími pak Tajemství (1983) a Libuše (live snímek ze slavnostního znovuotevření Národního divadla po generální rekonstrukci roku 1983). A jsme-li u nových nahrávek, pak je nutné také zmínit recitál mezinárodně uznávaného českého tenoristy Pavla Černocha ze Smetanových oper (citlivě dirigovaný Tomášem Netopilem), který ovšem není vydán Supraphonem, ale firmou Virgin Music.

Český rozhlas oslavil Smetanovo dvojí výročí zbrusu novým snímkem opery Dvě vdovy, který vznikl jako kompletní opera po dlouhé době. Snímek je vcelku zdařilý a je dobře, že opera byla nahrána. Ale… Doby, kdy Český rozhlas pravidelně nahrával ve svých studiích nejen kompletní opery, ale i jednotlivé árie, dueta a scény jsou minulostí. A tak, jakkoli fandím novým snímkům, které zaznamenávají pěvecké umění nových generací, nezbytně se vkrádá otázka, zda tato nahrávka byla vskutku zapotřebí. Podívejme se do rozhlasového archivu na webových stránkách Českého rozhlasu, kde je veřejně přístupná databáze hudebních snímků. Každá Smetanova opera byla studiově nahrána v Českém rozhlase dvakrát, pouze Braniboři v Čechách mají jen jednu nahrávku, Čertova stěna naopak tři. Dvě vdovy jsou v rozhlasovém archivu v nahrávce Karla Ančerla z roku 1948, která je unikátní zejména pěveckým obsazením (Tauberová, Podvalová, Blachut, Haken) a potom stereofonní nahrávkou z roku 1974, pořízenou Jaroslavem Krombholcem, která je zvukově i pěvecky velice dobrá. Proto se tedy ptám, zda by nebylo lepší ze Smetanova odkazu nahrát Branibory v Čechách nebo Prodanou nevěstu (v archivu jsou nahrávky K. B. Jiráka z roku 1945 a Karla Ančerla z roku 1947). Nebo zda by vůbec nebylo lepší nahrát nějakou českou operu, jejíž kompletní snímek dosud neexistuje, např. Rozkošného Svatojánské proudy, Fibichovu Hedy, Karlovu Smrt kmotřičku, Ostrčilovy Kunálovy oči nebo Legendu z Erinu, případně Novákův Karlštejn, který existuje v jediné Vogelově nahrávce z roku 1945. Některé nahrávky z rozhlasového archivu vydala Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem, jiné vydal kdysi Multisonic. Určitě by se mohl také vydat box s kompletními nahrávkami Smetanových oper z rozhlasového archivu, nebo alespoň CD (dvojCD) z árií a scén ze Smetanových oper, které byly pořízeny samostatně. Škoda té promarněné příležitosti.

Také Česká televize na programu ČT art vysílala na jaře celý cyklus Smetanových oper. Chytře vybrala nejrůznější druhy snímků, např. filmové zpracování, televizní inscenaci, záznam divadelní inscenace apod., navíc z poměrně širokého časového spektra nahrávek. Na podzim pak vysílala např. záznamy Prodané nevěsty z operních divadel v New Yorku (MET) nebo Grazu. Česká televize také uvedla poněkud problematický životopisný film o Smetanovi v režii Marka Najbrta i zajímavý dokument Tajemství života Bedřicha Smetany.

Přestože by si Smetana zasloužil fundovanou moderní odbornou biografii, vyšly dvě životopisné knihy, napsané spíš populární (a jistě čtivou) formou. Skladatelův životní příběh je zpracovaný beletristickou formou od Pavla Kosatíka nebo Mileny Štráfeldové. Jistě by byla zajímavá i fotografická a dokumentační publikace o uvádění Smetanových oper na našich scénách, třeba od roku 1945. Ale to bych asi chtěl příliš!

Tento přehled určitě není kompletní. Nezahrnuje některé další projekty, např. koncertní provedení Libuše v provedení České filharmonie v Rudolfinu. Protože rok 2024 je Rokem české hudby, některé operní scény nastudovaly opery jiných českých skladatelů, např. Národní divadlo v Praze Fibichovu Šárku, Moravské divadlo v Olomouci Její pastorkyni (hranou pod názvem Jenůfa), Slezské divadlo v Opavě Janáčkovu Káťu Kabanovou, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích Dvořákova Jakobína nebo operu pro děti a jejich rodiče Pinocchio od Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara atd.

Dílo Bedřicha Smetany je i dnes životné a o jeho odkaz by měly naše operní scény i symfonické orchestry náležitě pečovat. Ne z povinnosti k autorovi, ale proto, že jeho dílo milujeme a vážíme si ho.

Foto: archiv Klasiky+, DJKT / Martina Root, Pražské jaro / Ivan Malý, Facebook projektu Rok české hudby