„Dílo hudebně nezapře, že vznikalo po Wagnerovi a Mahlerovi a v době, ve které tvořil Richard Strauss.“

„Petr Popelka neúnavně inicioval hudební vlny a proměny, modeloval a tvořil, budoval a stavěl velkolepou architekturu.“

„Téměř zjevením byl výstup barytonisty Yngveho Søberga v roli Sedláka.“

Schönbergovy Písně z Gurre nezklamaly. Grandiózní vokálně-instrumentální dílo přineslo už čtvrtý den festivalu Smetanova Litomyšl hned jeden z jeho absolutních vrcholů. Petr Popelka za dirigentským pultem mimořádně velkého interpretačního aparátu předestřel partituru z roku 1913 jako sled básnivé lyrických obrazů vyprávějících dramatický příběh, jako mimořádně emotivní baladu. K provedení díla, které zaznívá jen jednou za několik desetiletí, se v litomyšlské festivalové hale v neděli večer sešly dva orchestry, dva sbory a šestice sólistů. Proti nim seděla tisícovka posluchačů, podmanivou hudbou zcela pohlcených a zasažených.

Láskyplná vyznání, zdrcující sdělení, nadějné rozjasnění, ale i spílání Bohu. To vše je obsaženo ve dvouhodinové skladbě završující svým opulentním charakterem, rozmáchlými rozměry a neslýchaným vyzněním celou epochu romantismu. Písně z Gurre Arnolda Schönberga byly při nedělním koncertě na Smetanově Litomyšli plné velkých emocí a hudebních barev. Jejich dynamika sahá od intimních ztišení po hrůzné dramatické výjevy, ale v závěru se dobírá pozitivní vize krásy a harmonie. Temný příběh o králi Waldemarovi, jeho milence Tove a královně, která ji nechá zabít, poskytl skladateli prostor pro intenzivní vyjádření až wagnerovské opojnosti i pro temné baladické tóny vystihující severskou literární poetiku.

Petr Popelka dal dohromady Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jehož je první sezónu šéfdirigentem, s Norským rozhlasovým orchestrem, u kterého jako šéf teď naopak končí. Našel ideální sólisty. A k dispozici měl Český filharmonický sbor Brno a muže ze Slovenského filharmonického sboru. Rozpoutal s nimi skutečnou bouři, neúnavně inicioval hudební vlny a proměny, modeloval a tvořil, budoval a stavěl velkolepou architekturu, která se po doznění vyjevila v plné logice a kráse.

Gurre je jméno hradu, dnes zříceniny, ležícího v Dánsku nedaleko Helsingøru. Báseň o králi a jeho nešťastné lásce je dílem dánského naturalistického spisovatele a překladatele Darwinových knih Jense Petera Jacobsena. Král Waldemar v žalu nad ztrátou milované bytosti prokleje Boha. Za trest musí až do soudného dne se svou družinou v podobě nočních přízraků při pekelných jízdách šířit děs. V závěru nicméně démoni mizí a zpívá se o vycházejícím slunci… Ať už to symbolizuje rovnou odpuštění, nebo naději na ně, nebo snad velikost Boží či kontrast věčnosti s pozemskými starostmi, je to nesmírně osvobozující okamžik.

Dílo hudebně nezapře, že vznikalo po Wagnerovi a Mahlerovi a v době, ve které tvořil Richard Strauss. Zároveň je i dostatečně „své“. Přes veškerou výrazovou expresivitu je ale docela přehledné a vlastně i umírněné, místy i jemné. O to větší účinek přinášejí okamžiky velkých dynamických vzepětí. První díl skladby, oscilující mezi kantátou, oratoriem a vokální symfonií, je velkým milostným dialogem, ve kterém Waldemar a Tove, každý z vlastního úhlu pohledu, střídavě skládají příběh své lásky. Královna zde vůbec nevystupuje. O jejím hrůzném činu však způsobem gradovaným do velké naléhavosti sugestivně zpívá Lesní holubice.

Její velké sólo bylo prvním opravdu mimořádným okamžikem celého provedení. Jedinečně a zajímavě zbarveným a modulovaným projevem, vokálně velmi kultivovaným způsobem, na sebe upozornila mezzosopranistka Štěpánka Pučálková. Avšak i král Waldemar a Tove byli výborně obsazeni: švédského tenoristu Michaela Weiniuse už mělo tuzemské publikum možnost poznat letos na jaře v pražském Rudolfinu nebo v rozhlasovém přenosu při koncertu rozhlasových symfoniků, na kterém zaznělo první dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda. Postava Waldemara je přesně z tohoto rodu, potřebuje nosný hlas schopný lahodnosti i vypjatých okamžiků – a obojího je Weinius mocen. Sopranistka Susanne Bernhard mu byla téměř rovnocennou partnerkou, a to přesto – nebo právě proto – že jim skladatel nedal příležitost ke klasickém duetu.

Další skvělé pěvecké výkony přinesla druhá polovina koncertu, rozčleněná do desítky kratších částí. Téměř zjevením byl výstup barytonisty Yngveho Søberga v roli Sedláka, pěvce wagnerovské tělesné i hlasové mohutnosti a nádherné barvy a znělosti hlasu. Neméně pak nadchl tenorista Kevin Conners, rovněž skvělý wagnerovský typ, v úloze blázna Klause, v burleskním čísle dávajícím potřebný kontrast ke vstupům krále Waldemara, rouhajícího se Bohu.

Přízračnost druhé poloviny díla, které dominují rytíři bloudící po lesích, se stupňuje v divokém reji, prostředky se kumulují, uplatňují se sbory – a do dosavadního světa pozdního romantismu hraničícího s expresionismem vstupuje i recitace a intonovaná řeč, Sprechgesang, pohled do budoucnosti hudby podobný tomu z Pierrota lunaire – z bizarního Schönbergova melodramu Měsíční pierot, jen o rok mladšího, který otevřel cestu pro hudbu rezignující na libost a emoce. V této pasáži Písní z Gurre se jako vypravěč přesně stylově uplatnil Dietrich Henschel, pěvec, výrazně se věnující moderní tvorbě.

Sbory usadil dirigent na postranní tribunu. Zvuk se nesl lépe než přes orchestr z hloubi jeviště, ale přineslo to větší nároky na souhru. Posluchači se v závěru, autorem dobře vypočítaném a Petrem Popelkou dobře odhadnutém, dostává úlevného líčení jarní přírody a neslýchaného ztvárnění východu Slunce. Gurrelieder končí impozantně v dur.

Pod letošním mottem Belle Époque se festivalu – a to po organizační i umělecké stránce – podařilo nalézt a svrchovaně skvěle provést partituru, která je ve výrazu, k maximu vystupňovaném, skutečným loučením s epochou. Gigantické, titánské dílo, které předčí i Mahlerovu Symfonii tisíců, skladbu jen o dva roky starší… Písně z Gurre dnes nereprezentují Arnolda Schönberga typicky, protože se do dějin hudby zapsal nakonec zcela jinak, jako novátor, vynálezce dodekafonie a otec poválečné avantgardy. Nicméně definitivní závěr staré doby, jednou provždy pohřbené první světovou válkou, ztělesňují přesně. A právě díky tomu poskytl koncert jen těžko překonatelný zážitek.

————

K tématu Písní z Gurre čtěte rozhovory s Michaelem Weiniusem a s Petrem Popelkou.

******

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza