KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Orchestr z La Scaly ukázal solidnost v nejlepším slova smyslu english

„Je pozoruhodné, jak je Chailly střízlivý a uměřený.“

„Malofejev akcentoval spíš melancholii, zatímco suverénní úder ve forte jako kdyby mu byl cizí.“

„Třetí symfonie není hudba právě laskavá, naopak. Dirigent ale vyzdvihl všechna místa, ve kterých je Prokofjev spíš pozdně romantický.“

Pražské jaro nazvalo koncert v pondělí 20. května „Návrat legendy“. Slovem „legendární“ dnes bývá častován kde kdo, nicméně v případě dirigenta Riccarda Chaillyho připusťme, že nejde jen o marketinkové přízvisko. V Praze znovu potvrdil, že patří k pozoruhodným osobnostem.

Poslední dobou je Riccardo Chailly vnímán především jako operní dirigent. Není divu: jeho spojení s proslulým operním domem La Scala se zdá být celoživotní. Už v sedmdesátých letech tam asistoval u Claudia Abbada, poslední roky ve Scale působí jako hudební ředitel. Takový pohled je ovšem zúžený: Chailly má bohatou praxi jako dirigent symfonických těles, a to těch nejlepších na světě. Připomeňme dlouhá léta v čele orchestru Concertgebouw a pak Gewandhausu. I tím se symbolicky řadí k velkým dirigentům jako Bernard Haitink či Kurt Masur, kteří – ač nepochybně na nejvyšších patrech – jako kdyby nepotřebovali cíleně vyhledávat světla reflektorů a na jakékoli „legendárnosti“ jako kdyby jim pranic nezáleželo. Tihle pánové (podobně jako Zubin Mehta či Herbert Blomstedt a další) tvoří zvláštní pomyslnou řadu: v poměrech dnešní doby vystupují svým způsobem nenápadně. Aby vás dnešní publikum řadilo mezi superhvězdy, k tomu potřebujete buďto kus „šoumenství“, nebo nějakou snadno zachytitelnou zvláštnost – volíte extrémní tempa, chováte se nápadně roztomile, účinkujete málem na několika kontinentech zároveň a podobně. To vše může mít i dobrou podobu, ale přesto jistý obdiv zasluhují ti, kteří nic nápadného nepředvádějí, snaží se „jen“ o dobrou službu hudbě a postupně rostou k největší velikosti. Jako Riccardo Chailly.

Volbou repertoáru nicméně jako kdyby dirigent se „svým“ tělesem Filarmonica della Scala přece jen chtěl připomenout blízkost k opeře, alespoň ve druhé půli koncertu. Učinil to vlastně důvtipně: na programu byla Žárlivost Leoše JanáčkaSymfonie č. 3 c moll, op. 44 Sergeje Prokofjeva. V obou případech jde o koncertní kompozice, které s operou souvisejí. Krátká Janáčkova skladba má podtitul Úvod k Její pastorkyni a původně to měla být operní předehra. Přeslavnou Jenůfu moc nepřipomíná, její rukopis je málem „nejanáčkovský“, autor ji napsal spíš v pozdně romantickém stylu. Zpracovává v ní lidovou baladu Žárlivec, bez přímé vazby na operní děj. Sám si byl vědom, že vztah k opeře je spíše volný, a snadno prý souhlasil s tím, že dílo ponechá samostatně. Vznikla tak úsměvná situace, kdy Jenůfa patří k nejslavnějším operním kusům, zatímco její původně zamýšlená předehra se hraje málokdy.

U Prokofjeva jde o příběh svým způsobem opačný. Skladatel v době svého exilu v letech 1919–1927 dlouze komponoval operu Ohnivý anděl na motivy románu ruského symbolisty Valerije Brjusova. Hudba i děj se tu hlásí k tematice, kterou naplno začalo zpracovávat teprve dvacáté století: šílenství, posedlost, nezkrotná vášeň, bezvýchodnost. Jevištního provedení se Prokofjev nedožil, nicméně napsanou hudbu považoval za jeden ze svých vrcholů, a tak ji přetavil do symfonické podoby. Výsledná skladba se ve světě dává víc než původní opera a nahráli ji mnozí z nejslavnějších dirigentů; Riccardo Chailly opakovaně.

Protipólem obou „operních“ kompozic byl v první půli večera Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského. Liší se snad ve všech parametrech: jde o skladbu mladistvou, svěží, plnou vtahujících melodií a lyriky, pro posluchače zcela „neproblémovou“, a nadto proslulou (úvodní téma zná nejspíš každý). Pokud by požadavkem byla dramaturgická pestrost, večer jej tedy naplnil vrchovatě.

Jako zvědavě očekávaný sólista v Čajkovského koncertu vystoupil Alexandr Malofejev, třiadvacetiletý ruský klavírista, už před lety oslavovaný jakožto zázračné dítě. Dnes žije v Německu a od současného ruského počínání se výslovně distancuje. Riccardo Chailly jej prý zná od čtrnácti let. Mezitím klavíristova hvězda vzrostla, avšak mladický vzhled si zachoval, tipovali byste ho tak na práh dospělosti. Možná k tomu tentokrát přispěl i jeho volný kostým, zlehka asociující sportovce v rozepnuté bundičce. Ostatně i Malofejevova hra je mladická. Hned v úvodu koncertu byste dokonce mohli zapochybovat, jestli se pánové vlastně dohodli na tempu: zatímco dirigent zachovával uměřenost, sólista zkusil cosi jako nezkrocenou bujnost. Nijak to nevadilo, pochyby se vrátily až v některých místech třetí věty. Marketinkové superlativy a výroky o zázračnosti, které Malofejeva provázejí podobně jako mnoho jiných, je třeba brát z principu podezíravě, nicméně jde o pianistu vnímavého, citlivého a technicky nebývale disponovaného, především v jemnostech. Něžný úhoz, brilantní běhy jako perličky a pocit, že technická náročnost nečiní sólistovi problém, to jsou pro posluchače lahůdky.

U tohoto klavírního koncertu jsme ovšem zvyklí také na hráče, kteří mají „velké ruce“ (myšleno obrazně i doslova), přirozeně zaujímají dominantní roli a najdou v Čajkovském i rozhodnost a pevnost. Tyhle rozměry trochu chyběly: Malofejev akcentoval spíš melancholii, zatímco suverénní úder ve forte jako kdyby mu byl cizí. V půli sálu přímo před otevřeným křídlem klavír chvílemi téměř zanikal, a to přesto, že orchestr hlasitost nijak nepřeháněl. Do jisté míry může být na vině bídná akustika Smetanovy síně, ale ta nezpůsobí všechno. Malofejev se také s některými místy velmi nápadně mazlil, s občasným výrazným zpomalením až na hranici zastavení. To zažíváme zpravidla u mladých sólistů, když se rozhodnou objevovat jakousi myšlenku i tam, kde by ostřílení hráči žádnou nehledali, a občas přitom zapomenou sledovat celek. Příznačné ovšem bylo, že podobné úkazy se objevily jen v sólových momentech, nikdy ne při hře s orchestrem: jako kdyby tu Riccardo Chailly, jemuž naopak celek neuniká, byl jistou zárukou. Dialog nadějného pianisty a zkušeného dirigenta měl každopádně půvab.

Jemné pizzicato v úvodu druhé věty jsme neslyšeli, neboť festivalové publikum si po první větě potřebovalo odkašlat a pak tuto potřebu vykonávalo s neuvěřitelnou vytrvalostí. Později jsme však mohli ocenit, že Filarmonica della Scala pod Chaillyho taktovkou je velmi kvalitní orchestr s disciplinovanými a soustředěnými hráči, který možná dává najevo méně emocí, než bychom snad u Italů čekali, a neoslňuje detaily, ale potěší vyrovnaností a poctivostí.

Jestliže dramaturgicky byl rozdíl mezi první a druhou půlkou koncertu téměř maximální, dirigent byl naopak působivým svorníkem. Je pozoruhodné, jak je Chailly střízlivý a uměřený: nenechává se strhnout k žádné exhibici, k žádnému sebepředvádění. Ve finále Čajkovského koncertu, kde jiní snadno dopustí rámus a změť, protože vědí (bohužel správně), že publikum bude nadšením šílet, Chailly ještě na chvíli ubere hlasitost a pečlivě hlídá, aby tak řečeno vše bylo na svém místě.

U Prokofjeva se tento přístup osvědčil ještě nápadněji. Třetí symfonie není hudba právě laskavá, naopak. Dramatičnost, permanentní vypjatost, neustálý neklid. Zvonění zvonů na začátku i na konci, častá glissanda (zejména ve třetí větě zažijete tolik klouzání prstů po strunách jako nikde jinde). Jako protiklad se objevuje občasné uklidnění, nejvíc ve druhé větě (Andante), nicméně jde o klid typický pro dvacáté století: moc si při něm neoddechnete. Pořád jako by tu něco pulsovalo, vtíralo se – a ve chvíli, kdy se už už cítíte v příjemném rozpoložení, zazní disonance. Ve vyhrocených místech si nelze nevzpomenout na Šostakovičovy kompozice, odrážející děs ze Stalina; Prokofjev ovšem líčí fantazijní zlo – mystické, démonické, v ději opery Ohnivý anděl vázané na posedlost ďáblem, na magii a na neovladatelnou šílenost. 

Riccardo Chailly ale jako kdyby chtěl využít skutečnosti, že hudba této symfonie se na hrůzostrašný operní děj nemusí těsně vázat, a vyzdvihl všechna místa, ve kterých je Prokofjev spíš pozdně romantický. A vida: ukázalo se, že jde o hudbu vskutku vícevrstevnatou. Známe i předrážděná, neurotická provedení, která mohou být působivá, ale zároveň zplošťující. Chaillyho Prokofjev zůstal plastický. Vtahující byla gradace v závěru třetí věty a čtvrtá věta měla účinnou děsivost. Pokud totiž orchestr hned neskočí do řvavého fortissima, v němž hráči záhy vysilují sebe i publikum, ale dospívá k vrcholu s určitou logikou, na působivosti se nic neztrácí, naopak.

Za zmínku stojí i to, že dirigent se obešel bez jakýchkoli ohromujících gest a při závěrečném aplausu se nepotřeboval objímat s polovinou orchestru. „Návrat legendy“ byl především návratem poctivosti a solidnosti. Takových bychom si rádi dopřávali víc.

******

Pražské jaro / Milan Mošna

Pavel Ryjáček

Pavel Ryjáček

Moderátor a publicista

Pochází z rodiny profesionálního hudebníka a deset let se učil hrát na klavír, ale posouzení vlastních výkonů ho od provozování hudby navždy odvedlo. Vystudoval pedagogickou fakultu, ovšem s přelomem po roce 1989 zběhl na žurnalistickou dráhu, působil zejména v Československém, později Českém rozhlase. Během 22 let v něm prošel regionální studio v Ústí nad Labem (tam byl několik let šéfredaktorem), Radiožurnál (vedl tehdejší armádní redakci), stanici Praha (dnes Dvojka) a nejdéle pobyl na stanici Vltava jako moderátor. Paralelně se zabýval také „klasickou“ novinařinou, mj. měl několik let na starosti rubriku vnitřní politiky v centrální redakci Deníků. Novinařinu opustil s přechodem do Ústavu pro studium totalitních režimů, kde působil zprvu jako tiskový mluvčí a do roku 2022 vedl oddělení dalších agend. Ovšem po celou dobu je pro něj buď koníčkem, nebo profesí uvádění koncertů, moderování rozhovorů s umělci a hudební publicistika. Spolu s Petrem Kadlecem také pravidelně připravuje Preludia před koncerty České filharmonie.



Příspěvky od Pavel Ryjáček



Více z této rubriky