„Režim se pokusil využít Otvírání studánek jako pobídku skladateli, aby se vrátil do Československa. Proto bylo také Miloslavu Burešovi umožněno za ním v roce 1957 vycestovat do Itálie.“

„Obliba Otvírání studánek byla, je, a dost pravděpodobně bude nezměrná, bez nadsázky lze říci, že básník z úspěchu této spolupráce profitoval po zbytek života.“

„V dopise Burešovi se Martinů podivuje nad nezájmem o trojici pozdějších kantát.“

Před rovnými 110 lety, 6. listopadu 1909, se v Poličce narodil Miloslav Bureš, často označovaný za „básníka Vysočiny“. Je znám zejména jako autor veršů, které zhudebnil Bohuslav Martinů ve svých „vysočinských kantátách“, ostatní jeho tvorba zůstává pozapomenuta. Kdo vlastně Miloslav Bureš byl a jaké byly jeho profesní osudy?

Vlastním jménem se jmenoval Jan Bohuslav Bureš, jméno Miloslav převzal jako umělecký pseudonym v dobách básnických začátků na paměť své první lásky, předčasně zemřelé Milušky Šifnerové. Pocházel z poměrně chudé rodiny, otec Jan pracoval jako nádražní dělník a vydělával na čtyřčlennou rodinu. Od školního roku 1921/22 studoval Miloslav Bureš reálné gymnázium v Poličce, paradoxně s poměrně značnými prospěchovými problémy. Hned v prvním ročníku vykazuje jeho vysvědčení z jedenácti předmětů pouze dva druhy známek: označení „dobrý“ (tři předměty) a „dostatečný“ (osm předmětů, včetně českého jazyka!). V tomto duchu procházel i dalšími roky studia – v pátém ročníku si studium zhoršil „nedostatečnou“ z matematiky, takže musel opakovat ročník. Studia gymnázia dokončil v roce 1930.

Již v té době jej přitahovala poezie a mladý básník se snažil zaujmout své profesory. Výmluvná je v tomto smyslu vzpomínka jeho spolužáka Josefa Lopoura, který zaznamenal tyto pokusy formou kreslených zmínek v deníčku. Víme tak, že Bureš nosil opakovaně své básně k posouzení profesorovi (pravděpodobně) češtiny, který je ale neocenil. A paradoxně neocenil ani verše slavného mistra Jaroslava Vrchlického:

„úterý 2. prosinec

Dnes Honza Buršů nesl přečíst Jančovi svý básně. „No, víte Bureši, já myslím, že to nestojí za moc!“

čtvrtek 4. prosinec

Honza Buršů zase zanesl Jančovi básničky a zase se mu nelíbily. Prej se má raději učit.

čtvrtek 11. prosinec

Honza Buršů zanesl Jančovi básničku vopsanou z Vrchlického sbírky míň známej a Janč řekl: „No tadle už gór za nic nestojí!“

Díky obrovskému nadšení pro poezii však postupně přicházely dílčí i větší úspěchy: v pražském Studentském časopise Miloslavu Burešovi vyšlo několik jednotlivých krátkých básní a vydavatel Joža Jícha – majitel Jíchova nakladatelství v Brně – mu dokonce vydal první básnické sbírky: Katalepton (1929) a Nevěsta (1930). V Poličce měl Miloslav Bureš vždy řadu příznivců, jedním z nich byl i místní knihkupec Václav Rippl. Ten už v době jeho gymnaziálních let vydané publikace mladého básníka přednostně umísťoval na dobře viditelná místa výkladní skříně svého obchodu, aby ho tak podpořil a propagoval v rodném městě.

Po ukončení gymnázia se Miloslav Bureš přihlásil na pedagogickou fakultu pražské univerzity, studia však po několika měsících opustil. Hodlal se věnovat učitelskému řemeslu. Působil nejprve jako výpomocný učitel v Kadani, od května 1932 pak byl ustanoven výpomocným učitelem při obecné škole smíšené v Korouhvi. Ve stejném měsíci si podal žádost k Zemské školní radě v Praze o povolení doplňovací maturity na státním učitelském ústavu v Soběslavi, zkoušku však neudělal (pravděpodobně z vlastního rozhodnutí).

Pak přišla nabídka na místo redaktora v redakci Severočeského deníku v Liberci, která určila jeho profesní nasměrování v dalších letech. I když v deníku nevydržel dlouho (noviny zkrachovaly), zůstal žurnalistice věrný i v dalších letech: za války vedl mutaci Českého Slova, později pracoval ve filiální redakci Práce a A-Zetu (Svobodné Slovo) v Jičíně. Po ukončení druhé světové války až do roku 1947 působil v rozhlasové stanici Liberec, kterou spoluzakládal. Posléze odešel do Prahy, kde získal nové pracovní příležitosti. Postupně zastával redaktorská místa v nakladatelstvích Melantrich, Práce a Osvěta (1947–1951). Později začal pracovat na úřednických pozicích na různě se transformujících ministerstvech, která měla na starosti agendu kultury (samostatné Ministerstvo kultury vzniklo až v roce 1969): na Ministerstvu informací a osvěty (1951–1952), Ministerstvu školství, věd a umění (1952–1953) a Ministerstvu školství a osvěty (1953–1955). Od roku 1961 byl redaktorem kulturní rubriky Svobodného slova, působil též v deníku Práce a v roce 1968 v časopisu Zítřek. Po krátkou dobu před svým skonem byl redaktorem edice Poezie v nakladatelství Melantrich.

Miloslav Bureš zemřel nečekaně v padesáti devíti letech na infarkt myokardu. I když zemřel v Praze, je pohřben v rodné Poličce, na starém hřbitově nedaleko hrobu Bohuslava Martinů. Při pohřbu v kostele sv. Jakuba zaznělo i společné dílo obou umělců, kantáta Otvírání studánek.

Toto dílo je alfou a omegou Burešovy tvorby. Jeho obliba byla, je, a dost pravděpodobně bude nezměrná, bez nadsázky lze říci, že básník z úspěchu této spolupráce profitoval po zbytek života. Jen knižního (nenotového) vydání se Otvírání studánek dočkalo přinejmenším sedmkrát: první výtisk vyšel v roce 1955, dosud poslední v roce 2009. Smutným paradoxem v této souvislosti zůstává, že ani v jednom z těchto vydání není uveden autor části veršů, které Bureš do své básně (původně – před spoluprací s Martinů – nazvané Píseň o studánce Rubínce) převzal. Je jím jistý Josef Karel, prvorepublikový učitel z vesnice Vlčkov, který byl vášnivým vlastencem a sběratelem a zapisovatelem krajových lidových zvyků. V roce 1926 popsal do regionálního časopisu Od Trstenické stezky článek o jarním čištění studánek, ve kterém podrobně popsal dění ve vesnici v poslední květnový den a připsal i verše, užívané v popisovaném obřadu. A právě to jsou verše, které se staly inspirací, ba i základem Burešovy básně Píseň o studánce Rubínce.

Miloslav Bureš ovšem původ veršů neuvedl, naopak přemístil místo lidového zvyku z původního Vlčkova u Litomyšle na Vysočinu, konkrétně do Tří Studní – k rybníku Sykovci. Slovy fiktivní postavy stařečka Jáchyma navodil iluzi, že jde o dávný místní obřad. A i když v praxi zde tato tradice známá nebyla, nikoho nenapadlo místo obřadu z básně rozporovat. Tím spíše, když báseň zhudebnil Bohuslav Martinů, známý svým kladným vztahem k Vysočině i konkrétně ke Třem Studním, kde pobýval v roce 1938 jako host rodiny Vítězslava Kaprála. Dlouhá léta tak byla báseň Píseň o studánce Rubínce i její zhudebněná podoba – kantáta Otvírání studánek – považována za odraz místních tradic Třech Studní. Teprve v 80. letech byl dohledán a zveřejněn původní text Josefa Karla, ozřejmující pravé místo obřadu čištění studánek a dokládající autorství a původní zveřejnění známých veršů.

Králko, milá králko,

studánko rubínko,

proč že tebe zkalili,

proč že tě rmoutili?

Krátké dny a dlouhé noci,

byla jsi sama bez pomoci.

Králko, milá králko,

studánko rubínko,

už jsi v naší moci.

Jsem rubínka opuštěná,

voda moje zakalená,

zlý moci čarovný,

nedbaly na můj hlas varovný.

Chtěla bych být plná čistý pěny,

bez bahna a bez kamení,

pak bych žízeň uhasila,

v lidech by pak byla jenom zdravá síla.

V tý májový době

přicházíme k tobě.

Zlý moci vyženem,

nemoci zaženem,

sílu ti nalejem.

Bohuslav Martinů při zhudebňování Burešovu báseň Píseň o studánce Rubínce částečně zkrátil, upravil a nazval dílo Otvírání studánek. Je jeho vroucným vyznáním lásky k rodnému kraji a pro niternou hloubku také jednou z jeho nejoblíbenějších skladeb vůbec. V postavě poutníka (baryton) jakoby se do rodného kraje vracel sám skladatel. Martinů, který tehdy žil víceméně nedobrovolně trvale v zahraničí, si velmi přál, aby premiéra díla zazněla v jeho rodné Poličce. To se také oficiálně stalo: světová premiéra kantáty zazněla 7. ledna 1956 v Tylově domě v Poličce v interpretaci ženského sboru OPUS s dirigentem Zdeňkem Zouharem. Jen o měsíc dříve bylo dílo uvedeno jako předpremiéra i v Praze v interpretaci Kühnova dětského sboru se sbormistrem Janem Kühnem.

Zhudebnění básně o studánce Rubínce přineslo Miloslavu Burešovi mnoho nových podnětů, stoupla jeho společenská prestiž. Navíc veškerá propagace kantáty i celkově nečekaná popularita Bohuslava Martinů, který byl ještě nedávno tzv. „na indexu“, byla neobvykle důrazná. Podle nejnovějších badatelských zkoumání se zdá, že se tehdejší režim pokusil využít Otvírání studánek ve prospěch svého ideologického boje – jako pobídku skladateli žijícímu za železnou oponou, aby se vrátil do Československa. Proto bylo také Miloslavu Burešovi umožněno za skladatelem v roce 1957 vycestovat do Itálie. Šlo o naprosto ojedinělou událost, neboť málokomu ze socialistických zemí byla dopřána možnost vycestovat na „Západ“.

Od prvního provedení kantáty Otvírání studánek obliba této skladby stále rostla. Byla násobena i novými nekoncertními adaptacemi díla. Úspěšná byla zejména v roce 1957 natočená filmová adaptace kantáty Otvírání studánek, natočená pro Československou televizi (režie Alan František Šulc). Film si dodnes si uchoval kouzlo a půvab, zejména díky záběrům z natáčení v autentickém prostředí Vysočiny. Nový pohled dále přineslo divadelní zpracování díla v proslulé Laterně Magice v roce 1960 (režie Alfréd Radok).

Na Vysočině se pak objevila znovuzrozená folklorní tradice obřadu čištění vodních zdrojů v jarních měsících: v obcích Vlčkov a Tři Studně se tato tradice ujala a je pěstována každoročně dodnes. A jako rarita se jeví každoroční organizovaná činnost České ústřední rady pionýrské organizace, která nabádala mládež k jarnímu čištění přírody v 70. a 80. letech 20. století. Byla organizována ve spolupráci se Správou chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy a v roce 1981 se do vyhlášeného programu údajně přihlásilo 350.000 dětí!

Otvírání studánek se stalo jednoznačně nejslavnějším dílem Miloslava Bureše. Byť s Bohuslavem Martinů spolupracoval na dalších opusech, „studánkám“ se nic nevyrovnalo. A to přesto, že i Martinů věřil v životaschopnost tří následných společných kantát (Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek a Mikeš z hor). V dopise Burešovi se nad nezájmem o trojici pozdějších kantát udivuje: „Teď je jedna věc jaksi nevysvětlitelná. A sice že mimo Studánek nebyl vůbec zájem o publikaci cyklu i přesto, že jsem jist, že by se partitury prodávaly jako Studánky. Rovněž žádný zájem o natočení na desky, což by jistě našlo mnoho ohlasu. Proč?“

Miloslav Bureš se takto možná ptal také – u všech svých vydaných děl. Jak už bylo řečeno, ani jedno totiž na úspěch „studánek“ nenavázalo – a že jich nebylo málo! Celkem publikoval 42 knižních vydání básnických sbírek či prozaických děl, přičemž některé byly vydány dokonce opakovaně. Nejceněnější byly práce s vysočinskou tematikou. Autor se od 50. let věnoval sběru starých lidových příběhů, pověstí a pohádek, zajímaly ho také tradiční lidové zvyky a obyčeje. Materiál získával především studiem dobových časopisů, sborníků a studií svých sběratelských předchůdců, jako například Františka Bartoše, Čeňka Zíbrta, Terézy Novákové a dalších.

V předmluvě k jednomu z děl uvedl: „Chodil jsem po Vysočině a znovu jsem si všechno uvědomoval: člověka, tradici, písně, krásu výhledů, staré truhlice, výrobky rybenských a milovských sklářů, osudy tkalců – všechen ten život. Tohle všechno nás utvářelo, dávalo nám vnitřní i vnější podobu. Jak bys nechtěl vědět, kdo jsi a z koho jsi vyšel. Jen se zaposlouchej do starých písní z Pusté Rybné a Březin! Najdeš v nich kus svého cítění. Zahleď se do jemných vrypů na vázách a svátečních lahvích ze zaniklých skláren; i v té jemné čáře je kus tebe, právě tak jako v malování na truhlách, ve staré výšivce a ve všem, co tu najdeš, jsi Ty, Tvé založení a cit, tvůj kladný vztah k životu.“ Sám uváděl, že krajina jeho domova je krajinou jeho srdce. Díky poetickým básním, opěvujícím rodný kraj, začal být označován za „básníka Vysočiny“. Za všechna vysočinská díla jmenujme Zpěv na Justina Michla (o historické osobnosti kněze a spisovatele J. V. J. Michla, zvaného Drašar), Vysočina milostná, Utkáno z pramenů, Putování za šátkem, džbánem a holubičkou, Zpívající lípa a další.

A jaký byl Miloslav Bureš jako člověk? Podle vzpomínek současníků velmi společenský. Rád se setkával s přáteli u skleničky, často tam řešili pracovní záležitosti. A také rád rekreačně sportoval, měl prý v oblibě zejména nohejbal, byl věrným fanouškem a členem Svazu Bohemians. Dcera Jana vzpomenula u příležitosti instalované výstavy o jeho životě a díle (v současnosti k vidění ve výstavních sálech muzea v Poličce) na rodinnou atmosféru: „Ráno vstával po osmé hodině, posnídal připravenou kávu nebo čaj a namazaný chléb s máslem. Pak odcházel do redakce Melantrich na Václavském náměstí a zde se věnoval své novinářské činnosti. Na obědy se vracel domů, kdy měl připravené oblíbené omáčky, především svíčkovou. Často pracoval doma, ale neměl vytyčený čas k práci. Mnohdy se stalo, že vstal v průběhu noci a začal si psát poznámky na papír a poté je přepisoval nebo mu je přepisovala maminka. Rád poslouchal vyprávění lidí, z něhož čerpal. Inspirací pro něj byly také procházky.“

Miloslav Bureš dnes zůstává znám téměř výlučně jen jako autor textových předloh čtyř kantát Bohuslava Martinů. Je po skladateli druhou nejvýznamnější uměleckou osobností pocházející z Poličky. Společného mají oba umělci více: v Poličce se oba narodili a jsou zde pohřbeni. A u obou si v jednoletém odstupu připomínáme kulatá výročí narození i úmrtí. Zatímco u Bohuslava Martinů je to letos rovných 60 let od jeho smrti a příští rok to bude 130 let od narození, u Miloslava Bureše to bylo vloni rovných 50 let od úmrtí a letos si připomínáme 110 let od jeho narození…

Foto: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce