„Podařilo se mu vystavět dramaturgickou linii, založenou především na provádění závažných děl 20. století – osou jeho snah bylo dílo Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a ze zahraničních autorů Sergeje Prokofjeva.“

„Václav Nosek věřil v životaschopnost Janáčkovy hudby z pera samotného autora, bez dodatečných zákroků různých upravovatelů.“

„Obdiv zaslouží prosazení opery Řecké pašije, neboť šlo o dílo se silným duchovním poselstvím, pro tehdejší režim nepřijatelným.“

Před rovnými sto lety, 5. dubna 1921, se narodil Václav Nosek, jedna z nejvýraznějších osobností brněnského divadla druhé poloviny 20. století. Stál za prosazením a uvedením řady operních titulů, které do té doby nebyly publiku známy. Opeře svou péči věnoval jednak jako dramaturg, který dokázal neznámým či pozapomenutým operním dílům, nalezeným v různých archívech, vdechnout život, a jednak jako dirigent, který pak tato (a další) díla nastudoval.

I když Brnu věnoval naprostou většinu svého profesního života, pocházel Václav Nosek ze západních Čech. Narodil se 5. dubna 1921 ve Starém Plzenci. Studoval na plzeňském gymnáziu a ve volném čase navštěvoval plzeňskou operu. Tehdy se seznámil s ředitelem plzeňského divadla, režisérem Otou Zítkem, který měl v budoucnu významný vliv na jeho tvůrčí vývoj: v počátcích Noska podporoval mimo jiné tak, že dostal svolení chodit na všechny divadelní zkoušky, a někdy i tím, že mu napsal omluvenku pro gymnázium. Pro Noska se totiž divadlo stalo drogou a dokázal tam trávit téměř celé dny. Plzeňské divadlo se později také stalo jeho prvním profesním působištěm poté, co vystudoval pražskou konzervatoř.

Jeho druhým působištěm byla opera v Ústí nad Labem. K dirigování zde přibyla i funkce dramaturga. S touhou prosadit své umělecké cíle prezentoval Václav Nosek vždy odvážně a tvrdošíjně nové nápady, nebál se překonávat překážky v podobě spolupráce s osobnostmi, které byly z politických důvodu v období poválečného komunistického režimu perzekuovány. Například pro inscenaci Musorgského Borise Godunova v Ústí nad Labem se rozhodl angažovat už zmíněného režiséra Otu Zítka, který ovšem z politických důvodů nesměl umělecky pracovat. Nosek si Zítka velmi vážil, věděl, že osobně zažil Leoše Janáčka a že režíroval řadu původních (světových) premiér jeho oper. Podařilo se mu Zítka prosadit a jejich společná inscenace přinesla ocenění na tehdejší Divadelní žatvě. Nosek pak na základě toho získal angažmá v brněnském divadle.

V tehdejším Státním divadle Brno Nosek jako dramaturg a dirigent působil na tři desítky let a zanechal zde velmi výraznou uměleckou stopu. Podařilo se mu vystavět dramaturgickou linii, založenou především na provádění závažných děl 20. století – osou jeho snah bylo dílo Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a ze zahraničních autorů Sergeje Prokofjeva, která doplňoval o neotřelá, ale hodnotná díla klasiky na jedné straně a soudobé domácí i světové tvorby na straně druhé. „Ze všeho nejvíc mne vždy zajímaly opery, s nimiž byl spojen nějaký problém: buď to byla jejich strhující dramatická síla (Janáček, Musorgskij, Berg), nebo jejich úžasná filozofická hloubka (Bartók, Debussy), nebo komplexní divadelnost (Martinů, Prokofjev).“

Zejména v propagaci děl českých skladatelů 20. století jsou jeho zásluhy nedocenitelné. Pomohl uvést v život historicky první operní festival Leoše Janáčka v roce 1958, na němž zaznělo souborné jevištní provedení všech skladatelových oper, včetně světové premiéry opery Osud. Tato opera byla odbornou veřejností dlouhá léta odmítána pro své poněkud zmatené libreto a považována za jevištně nerealizovatelnou. Noska lákala už z dob působení v Ústí nad Labem, kdy ji prostudovával s Otou Zítkem. Ten jako režisér většiny původních – tedy světových premiér oper Leoše Janáčka byl důvěrným znalcem mistrova díla. V případě Osudu však i Zítek projevoval skepsi, sám se k inscenování díla nikdy neodhodlal a ani při společných diskusích s Václavem Noskem v Ústí nad Labem řešení nepřišlo.

Při přípravě festivalu souborného uvedení janáčkovských oper v roce 1958 se Václav Nosek začal operou Osud zaobírat znovu. „Čím více jsem se probíral materiálem, (…) tím bezradněji jsem stál před problémem, do jaké míry mám právo zasáhnout do originálu. Resumé nakonec bylo: Zachovat maximálně autentičnost hudby a v textu korigovat jen nezbytné.“ Hudba tedy zůstala tak, jak ji napsal Janáček, jediným výrazným zásahem bylo rozdělení třetího jednání na prolog a epilog k vlastnímu příběhu. Noskova úprava mimo uvedený zásah do formy spočívala hlavně v revizi textu libreta tam, kde se jevil pro dnešní dobu zcela neúnosný.

Václav Nosek věřil v životaschopnost Janáčkovy hudby z pera samotného autora, bez dodatečných zákroků různých upravovatelů. V roce 1974 takto přistoupil k detailní rekonstrukci autentické podoby diskutovaného závěru opery Z mrtvého domu. Opera byla – jakožto nedokončené dílo – realizátory posmrtné premiéry dopracována a doplněna o některé hudební motivy dle zadání vedení divadla, což mírně pozměnilo vyznění díla. V této podobě pak opera byla v provozovací praxi uváděna dlouhá desetiletí. Nosek srovnal autograf s opisy a pokusil se vytvořit co nejautentičtější původní verzi díla. V této verzi mělo dílo v Brně pod Noskovou taktovkou premiéru v září 1974.

Janáčkovo dílo Václav Nosek miloval, nesmírně ctil a neustále bojoval za jeho větší zpřístupnění širokému obecenstvu, i za jeho častější uvádění. Byl si jistý, že uvádění Janáčkových děl na brněnském jevišti je největší příležitostí, ba přímo povinností této opery, neboť zde může navazovat na léty vytvořenou interpretační tradici. „Permanentní přítomnost Janáčkova díla na brněnské scéně je conditio sine qua non její existence. Ovšem od brněnské opery se očekává, že dílo Leoše Janáčka každý uvidí a uslyší ve vzorové interpretaci podmíněné tradicí autenticity. Tradice může žít jen ve stálém styku s dílem, jinak umírá. Za cíl brněnské opery pokládám zlomení nedůvěřivosti domácího diváka k Janáčkovu dílu strhujícími inscenacemi a zamezení zklamání zahraničních nadšenců, přijíždějících do Brna, aby v Janáčkově městě spatřili ‚pravého‘ Janáčka.“

Také v oblasti jevištní tvorby Bohuslava Martinů byly Noskovy aktivity velmi cenné. V době Noskova brněnského působení totiž ještě řada Martinů děl nebyla vůbec provedena, anebo zazněla pouze v zahraničí, ale český divák je neznal. Václav Nosek si vzal za cíl tato díla posluchačům zprostředkovat. Prošel v archívech ležící autografy, podrobil je detailní revizi, v případě nutnosti upravil problematická místa. Většinu těchto děl připravil nejen dramaturgicky, ale následně také jako dirigent inscenace. Zasloužil se tak o to, že tato pozapomenutá díla byla v Brně uvedena buď jako světová, nebo československá premiéra. V Brně takto v šedesátých letech zazněly například opery Ženitba, Dvakrát Alexandr, Hlas lesa či Ariadna. Obdiv zaslouží prosazení opery Řecké pašije (3. březen 1962, pouhý půlrok po světové premiéře opery v Curychu!), neboť šlo o dílo se silným duchovním poselstvím, pro tehdejší režim nepřijatelným. Jak se Nosek později svěřil, bral to jako výzvu, nakolik je schopen svou výřečností převést zájem schvalujících činitelů od pravé podstaty k podružným výkladům díla.

V následujících letech zažilo Brno díky Václavu Noskovi celkem pět světových premiér děl Bohuslava Martinů, jejichž uvedení se sám autor nikdy nedočkal. V prvních dvou případech šlo o operní díla na libreto francouzského dramatika Georgese Ribemonta-Dessaignese, vzniklá v duchu reformního hnutí „Dada“: v říjnu 1969 to byla jednoaktová opera Slzy nože (v rámci Miniopery) a v červnu 1971 opera-film Tři přání. 8. ledna 1979 pak z rozhlasové stanice Vltava zaznělo – taktéž ve světové premiéře – stereofonní vysílání baletu Natáčí se z roku 1927, které pro rozhlasové vysílání připravil Václav Nosek spolu s orchestrem opery tehdejšího Státního divadla v Brně. Předposlední v řadě světových premiér bylo nastudování a uvedení baletu Šach králi, jazzově laděného díla z roku 1930, které bylo v brněnské opeře provedeno poprvé v dubnu 1980. Poslední ve výčtu je fragment Martinů opery Žaloba proti neznámému, který zazněl na vernisáži výstavy o scénografiích děl Bohuslava Martinů v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Brno v roce 1980.

Svůj vztah k jevištnímu dílu Bohuslavu Martinů přiblížil Nosek následovně: „Když jsem před čtrnácti roky hledal opěrné body dramaturgické linie brněnské opery, musel jsem dospět zcela zákonitě nejen k tvorbě Janáčkově a Prokofjevově, ale i k dílu Bohuslava Martinů, především proto, že právě jeho dílo je protestem proti konvenci romantické opery, že je poznamenáno úsilím o zdivadelnění operní formy, že ukazuje široké možnosti i konkrétní cesty dalšího vývoje tohoto žánru.“

Výčet všech Noskových dramaturgických zásluh by mohl být ještě velmi dlouhý: vedle prosazování Janáčka a Martinů patřil ještě Sergej Prokofjev mezi skladatele, které se snažil maximálně prosazovat. V československé premiéře zazněly v Brně jeho opery Semjon Kotko (1959) a Ohnivý anděl (1963). Mimo ně Nosek v letech 1954–1989 opakovaně přistupoval za dirigentský pult, aby návštěvníkům divadla z pozice dirigenta interpretačně zprostředkoval geniální hudbu proslulého Prokofjevova baletu Romeo a Julie.

Z dalších ojedinělých inscenací, které v Brně zazněly z popudu Václava Noska v československé premiéře, jmenujme opery Porgy a Bess George Gershwina (1968), Lulu Albana Berga (1972), Nos Dmitrije Šostakoviče (1973), balet Abraxas Wernera Egka (1966) či první české scénické nastudování Honeggerova oratoria Jana z Arku na hranici (1969). Většinu uvedených děl Václav Nosek uvedl v život nejen dramaturgicky, ale též hodnotným hudebním nastudováním a dirigentským vedením.

Šest premiérových titulů ročně, které mohl jako operní dramaturg divákům zprostředkovat, bylo Václavu Noskovi málo, a tak vznikla idea založení menší scény, na které by mohly zaznít méně známé či experimentální kusy. Tak vznikla Miniopera, jejímž byl Nosek zakladatelem i hlavním aktérem. Byla to jedinečná platforma nabízející divákům zajímavé komorní inscenace. Její název odkazuje na dobu vzniku i její specifika: uváděná díla většinou nepřesahovala sedmdesát minut, miniaturní byly tištěné programy a minimální byly nároky na prostory a scénické vybavení inscenací. Éra Miniopery trvala šestnáct let a její zánik souvisel do určité míry s odchodem Václava Noska z brněnského divadla poté, co dostal nabídku působit jako dramaturg také v Národním divadle v Praze.

Svou činnost v oblasti dramaturgie se pokusil částečně aktivovat i v Praze: k největším úspěchům lze řadit iniciování a organizaci „Prvního souborného provedení oper Bohuslava Martinů“, které zaznělo na scénách pěti pražských divadel od 14. května do 4. června 1990. Všech čtrnáct oper Bohuslava Martinů bylo provedeno operními soubory Národního divadla v Praze (Julietta, Ariadna, Dvakrát Alexander), Smetanova divadla (Trojí přání, Řecké pašije), Státního divadla v Brně (Hry o Marii, Veselohra na mostě, Čím lidé žijí), Divadla J. K. Tyla v Plzni (Mirandolina), Státního divadla v Ostravě (Voják a tanečnice), Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (Divadlo za branou), Státního divadla v Ústí nad Labem (Ženitba) a Operním studiem AMU (Slzy nože, Hlas lesa).

V posledních deseti letech života působil Nosek ještě ve dvou institucích: v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde mimo jiné provedl současnému divákovi neznámou operu Kritická noc Floriana Leopolda Gassmanna, jejíž hudební materiál byl nalezen ve sbírkách Schwarzenberského archívu v Českém Krumlově. Opera získala uznání publika i odborné veřejnosti, v roce 1996 byla dokonce v televizní adaptaci uvedena Českou televizí. Na podzim roku 1995 byl Václav Nosek vyzván, aby jako dramaturg a umělecký vedoucí spoluutvářel podobu Komorní opery JAMU. Tuto studentskou scénu znal už celá desetiletí, například v roce 1962 s ní spolupracoval při přípravě československé premiéry Martinů Ariadny. Komorní opera JAMU svým zaměřením a možnostmi vytvářet dramaturgické a jevištní experimenty dala Václavu Noskovi de facto možnost navázat na dřívější činnost Miniopery. I tohoto úkolu se ve svých necelých pětasedmdesáti letech ujal s nesmírným entuziasmem.

Za pětiletou dobu působení Václava Noska jako uměleckého vedoucího Komorní opery JAMU zazněla na studentské scéně vesměs neobvyklá díla, včetně několika kratičkých (většinou desetiminutových) původních premiér současných autorů, jejichž vznik Václav Nosek inicioval a vtipně a výstižně je pojmenoval jako „operní jednohubky“. Zazněly zde původní, tedy světové premiéry oper Ženichové (1996), Varta a Tys mě tak rozčílil (obojí 1997) Jana Franka Fischera, Stažená hrdla a Oldřich a Boženka (obojí 1997) Ilji Hurníka, Klíč Jiřího Berkovce (1997) a Agadir Milana Kaňáka (1999). Byly zde provedeny i opery barokní, jejichž provozování není časté: Paris a Helena Christopha Willibalda Glucka (1996), Pimpinone Georga Philippa Telemanna (1996), Livietta e Tracollo Giovanniho Battisty Pergolesiho (1997), Gayova a Pepuschova Žebrácká opera (1998), neznámý Don Giovanni Giuseppe Gazzanigy (1998), La pazzia senile Adriana Banchieriho a L’amfiparnaso Orazia Vecchiho (1998), Pergolesiho La serva padrona a Dido a Aeneas Henryho Purcella (1999). Z hudebního odkazu 20. století stojí za zmínku – vedle některých zajímavých a zřídka uváděných martinůovských děl (Slzy nože, Kuchyňská revue, Alexander bis) – především Brittenova opera Albert Herring (1999) a Chytračka Carla Orffa, uvedená ve verzi pro klavír a bicí nástroje.

Václav Nosek byl umělcem tělem i duší, „kumšt“ miloval a byl ochoten mu věnovat i podstatnou část svého soukromí. Manželka Libuše Lesmanová byla operní pěvkyní, a tak spolu divadlo „žili“ i doma. Dcera Tamara si z dětství vybavuje, že tatínek často nebyl doma, anebo s ním pak u nich doma sedělo celé divadlo: Václav Nosek totiž miloval dlouhé produktivní diskuse s režiséry, výtvarníky a dalšími umělci; chtěl být uvnitř dění, napomáhat vytvoření koncepce nové podoby díla. Byl nesmírně vzdělaný, a to nejen v oblasti hudby: miloval literaturu a výtvarné umění. Jak sám s oblibou zdůrazňoval, neexistovala snad jediná výstava výtvarného umění v jeho okolí, již by nenavštívil. Sám vlastnil vytříbenou sbírku děl nejrůznějších výtvarníků, od Aloise Mikulky až po abstraktní, surrealistické autory. A sám se ve chvílích odpočinku v přírodě pro vlastní potěchu věnoval kresbě: dochovaný skicář zdařilých kresbiček krajin a květin je toho důkazem.

Dle vzpomínek současníků byl povahou sangvinik, rád se smál a měl přirozený šarm a vtip. Kolem něj bylo vždy živo, se svými přáteli, mezi něž patřili kumštýři nejen z hudební oblasti, ale též výtvarníci, literáti, teoretikové a mnozí další, se stýkal pravidelně v některé z oblíbených hospůdek.

Poslední dva roky života strávil mimo Brno. Tak trochu z donucení, neboť činžovní dům poblíž Janáčkova divadla, v němž žil dlouhá desetiletí, pomalu dosluhoval, v budoucnu jej čekala demolice. Když majitel vypnul vytápění, bylo nutno hledat jiné zázemí. Václav Nosek s manželkou našli azyl v Kunštátě. I zde si Nosek našel spřízněné umělecké duše, často se stýkal například s básníkem Ludvíkem Kunderou. A v Kunštátě pak našli Václav Nosek i manželka Libuše Lesmanová místo posledního odpočinku.

Foto: Vladislav Vaňák, Petr Michl, Monika Holá a Archív ND Brno