Janovy pašije od Arvo Pärta jsou extrémním příkladem spirituálního minimalismu – střídmého stylu s výrazně jednoduchou strukturou, odosobněným neutrálním výrazem a mysteriózností evokující soustředění a pokoru. V nastudování Lukáše Vasilka zazněly vzácně v programu festivalu Lípa Musica, a to v jeho přeshraničním přesahu do Saska. V evangelickém kostele v Grossschönau, pár stovek metrů od severočeského Varnsdorfu, bylo v úterý večer hodinové dílo příležitostí pro zastavení času a pro duchovní spočinutí. Pro případné méně zkušené posluchače mohlo ovšem být kamenem úrazu.

Pokud se o hudbě Igora Stravinského někdy hovoří jako o asketické – a platí to například o jeho stručné Mši z konce čtyřicátých let, abstraktní, strohé a úsporné, zvukově obnažené, výlučně balancující mezi konstruktivismem a konsonancemi, stejně jako to platí, i když jinak, o starší Žalmové symfonii, věcné, nevšední a sváteční – pak hudba Arvo Pärta je asketická ještě několikanásobně víc. A navíc v případě Janových pašijí není ani trochu stručná. Passio Domini Nostri Jesu Christi secundum Joannem, novozákonní příběh o posledních dnech a hodinách Ježíše Krista v latinském znění Janova evangelia, má díky výrazně pomalému plynutí stopáž přesahující hodinu a výraznějších hudebních proměn minimálně. Stejně jako Stravinského zcela nepatetická hudba, je i hudební vyjadřování Arvo Pärta samorostlé, autoritativně definitivní a nenapodobitelné. Naprosto a nekompromisně. Dovedené z hlediska tradičního pohledu do extrému. Přesto bez jakéhokoli nátlaku působivé, jednoznačně a přímočaře.

V druhé polovině 70. let, před emigrací, dospěl Estonec Arvo Pärt, letos osmaosmdesátiletý, k vlastní nenapodobitelné hudební řeči využívající jako charakteristický idiom techniku vzdalování a opětovného přibližování melodické linie a okolních akordů k tónovému centru, kterou nazval tintinnabuli – zvonečky. Píše tak svým vlastním, zcela jedinečným stylem mimořádně komunikativní, meditativní, statické, ale silně emotivní skladby. O Janových pašijích z osmdesátých let to platí bez výhrad. Jen ta bezprostřední komunikativnost je znesnadněna monotónností základních obrysů, záměrným extrémem, kterému z pozice posluchače lze čelit jen přijetím náročných pravidel hry, vstřícným naladěním… a bezpodmínečným absolutním soustředěním.

Pro koncert festivalu Lípa Musica v partnerském příhraničním saském městě Grossschönau nastudoval partituru sbormistr Lukáš Vasilek se svým komorním sborem Martinů Voices, se šesti vokálními sólisty, s varhanicí a čtyřmi dalšími instrumentalisty. Podchytili společně zvláštního ducha skladby – ztišené, přerývané neustálými zámlkami, odvíjející se jakoby ve vzorcích a jednoduchých strukturách, opakujících se a jen drobně obměňovaných. Slova Evangelisty svěřil skladatel čtyřem sólovým hlasům, někdy omezeným na jeden až tři, většinou však přednášejícím text společně, v kontrapunktu sekundových střetů a dalších nejednoznačných souzvuků, až mantricky opakovaných. Byli to Alena Hellerová, Kamila Mazalová, Matúš Šimko a Martin Vacula, na nichž provedení stálo především. Krásným témbrem hlasu a oduševnělým výrazem přispěl v partu Ježíše barytonista Jiří Brückler, živočišnějším projevem se zapojil tenorista Václav Čížek jako Pilát. Sbor má úlohu menší a jeho úloha zní mnohem libozvučněji. Intonační obtížnost Pärtových komorních Pašijí, v nichž je každá linka, ať vokální, nebo instrumentální, zcela obnažená, je zřejmá. Provedení, pevně držené Lukášem Vasilkem ve stejném soustředění, jaké panovalo až na pár neempatických rušivých okamžiků mezi lidmi v lavicích, zanechalo v tomto směru dobrý dojem a ve výrazovém účinku dojem mimořádný.

Dílo originálně začíná „nadpisem“, sborovým „Passio Domini Nostri Jesu Christi secundum Joannem“. Po Ježíšových slovech „Dokonáno jest“ stejně originálně končí. Čtyři interpreti Evangelisty poprvé zpívají unisono: „A nakloniv hlavu, skonal.“ Sbor pak stručně a strmě, do dur, intenzivně projasňuje celé vyznění: „Ty, který jsi za nás trpěl, smiluj se nad námi. Amen.“

Koncert na tomto místě je už pro festival Lípa Musica jedenáctiletou tradicí. Koná se v Den německé jednoty, 3. října, kdy se v roce 1990 završilo znovusjednocení Německa. Přinesl silný umělecký obsah, biblické duchovní poselství a v česko-německé sousedské vzájemnosti i jasné civilní symboly.

********

Foto: Martin Špelda