„Po premiéře, která se konala před rokem, jsme všichni tušili, že budeme chtít projekt zopakovat.“

„Myslím, že přáním sboru je dělat smysluplné projekty, vyvažovat provozování renesanční a soudobé hudby a dávat prostor skladbám méně známých autorů.“

„Je to silné, intenzivní, prožité. Zároveň máme jistotu, že to promlouvá a hudebně dobře funguje.“

„Zopakovat Křížovou cestu tedy vycházelo z přání nejen mého, ale hlavně zpěváků, za což jsem vděčný,‟ vysvětluje Patrik Buchta reprízované uvedení projektu Křížová cesta, který představí Ensemble Versus už dnes, v pátek 21. března, v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Šlapanicích u Brna. Gregoriánský chorál a skladby dvacátého století spojuje minimalistická režie Kateřiny Křivánkové, zastavení doplňuje varhanní improvizace Karla Martínka. Nejen o vzniku projektu se pro portál KlasikaPlus.cz rozpovídal mladý sbormistr a varhaník Patrik Buchta. „Nechceme jít cestou produkce krásných děl, která mají blízko ke kýči,‟ říká.

Jaké je se po roce navracet k takovému projektu?

Po premiéře, která se konala před rokem, jsme tak nějak všichni tušili, že budeme chtít projekt zopakovat. Letos jsme dokonce naplánovali rovnou tři provedení s tím, že zachováme celý původní tvar s jedinou drobnou změnou v podobě nahrazení skladby. Během roku se částečně proměnilo složení sboru a letos budeme zpívat v nepatrně větším obsazení. Návrat a přípravy byly ale snazší. Zkoušek jsme naplánovali dost, dokonce jsme měli i jedno víkendové soustředění. Kromě sezpívání a nacvičení skladeb bylo důležité připomenout si průběh celého projektu hlavně s ohledem na zapojení choreografické práce a ponořit se do významu jednotlivých skladeb i celého projektu.

Pro mě osobně je práce na tomto díle se sborem Ensemble Versus velká radost. Věřím, že se nám spolu s uměleckým vedoucím sboru Vladimírem Maňasem a režisérkou Kateřinou Křivánkovou podařilo vytvořit dramaturgicky velmi působivý program, který netradičním způsobem ztvárňuje příběh křížové cesty. Zároveň to pro mě byla první zkušenost s výraznějším zapojením choreografie v průběhu celého koncertu, kdy pracujeme s chrámovým prostorem a pohyby zpěváků v něm. Letos budeme koncert opakovat také v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Šlapanicích a v olomoucké katedrále sv. Václava, takže bude jistě potřeba některé pohybové části přizpůsobit konkrétnímu prostoru. 

Měli jste tedy, předpokládám, pozitivní ohlasy?

S vděčností musím říct, že ano. Bylo jich hodně a jsem za ně moc rád. Myslím si, že se nám podařilo předat posluchačům duchovní přesah díla – měli potřebu sdílet své pozitivní dojmy. Vážím si i zúčastněnosti, zodpovědnosti a maximálního nasazení sboru.

Stalo se během představení v loňském roce něco, co se vám nepovedlo tak, jak jste plánovali, a co jste se nyní snažili napravit?

Samozřejmě žádné vystoupení, které mám se svými sbory, není dokonalé a stoprocentní, což může být na jednu stranu deprimující, na druhou stranu sbor je vlastně nástroj složený z lidských hlasů a též nejrůznějších povah, což s sebou nese vždy trošku adrenalinu. Často je potřeba počítat s tím, že někdo kvůli hlasové indispozici na poslední chvíli odpadne. V těchto situacích je přesto důležité zachovat klid a umět tento fakt přijmout. Sbormistr by měl umět zapojit empatii a i v komplikovaných situacích motivovat členy sboru k co nejlepšímu výkonu s ohledem na jejich well-being. Z loňského roku vznikl videozáznam, který ukázal drobnosti, na něž se dalo navázat.

Jak se zrodila myšlenka tohoto zajímavého díla? Výběr autorů, půdorys křížové cesty…

Přišel jsem za Vláďou Maňasem s myšlenkou hudebně ztvárnit příběh křížové cesty a on se pro tuto myšlenku spolu se mnou nadchl. To on potom nápad rozvinul o přizvání režisérky Katky Křivánkové, se kterou spolupracujeme delší dobu. Na začátku jsme vycházeli z toho, že bychom proti sobě postavili soudobé kompozice, gregoriánský chorál a varhanní improvizaci. Měl jsem tehdy jasnou představu tento projekt provést v kostele sv. Augustina, jehož funkcionalistický interiér je čistý a má příznivou akustiku.

Takže se zrodila ve vaší hlavě.

Myslím si, že to byla nějaká myšlenka, která vznikla v návaznosti na moje působení ve sboru a vypozorování faktu, že Vláďa Maňas vždy chtěl, aby koncerty měly nějaký přesah a velice pečlivě řeší dramaturgickou stavbu. Aby to nebyl jen koncert, kde se proti sobě kontrastně postaví skladby, ale aby byla vytvořena jakási linie, která bude mít hloubku a bude opodstatněna ze všech stran. Možná tam byla i myšlenka toho, že koncerty jsou směřovány spíše do doby velikonoční a postní doba je v tomto směru méně frekventovaná. Nápad ztvárnit tímto konkrétním způsobem příběh křížové cesty mi přišel zároveň netradiční a nějak jsem tušil, že by to mohl být koncept, který by sboru mohl sedět. Chtěl jsem dát návštěvníkům příležitost se vnitřně pozastavit, ztišit se, ponořit se do ústředního příběhu předvelikonočního období.

Jaká vypadala spolupráce s režisérkou Kateřinou Křivánkovou a varhaníkem Karlem Martínkem?

I přesto, že jsme byli s Kateřinou spolužáci na JAMU, tak jsme do společného kontaktu téměř nepřišli, a právě až díky tomuto projektu jsme se poznali blíže. Musím říct, že spolupráce s ní byla a je vynikající. Líbí se mi její otevřenost různým podnětům, obdivuju její klid a rozvahu při samotných zkouškách, což je důležité pro vytvoření dobré tvůrčí atmosféry. Mohu prozradit, že s Katkou spolupracujeme na dalších projektech – v nejbližší době je to příprava temných hodinek tenebrae v rámci letošního Velikonočního festivalu duchovní hudby.

Karla Martínka jsem vždy obdivoval jako výborného a výjimečného varhanního improvizátora. Je mi blízký jeho styl improvizace, který navazuje na tradici francouzských varhaníků 20. století, jako byl Olivier Messiaen či Marcel Dupré, a zároveň je jeho styl osobitý, a tím i jedinečný. Každý koncert je díky varhanní improvizaci trošku jiný a přirozeně originální. 

Jak Kateřina pracuje s režií v prostorách kostela?

Vycházeli jsme z minimalistického přístupu. Jedná se spíše o gesta, která jdou ruku v ruce s použitými skladbami. Takovými gesty je například několikeré pokleknutí, rozprostření se v prostoru, zpívání ženské a mužské skupiny proti sobě jako vyjádření dialogu. Zapojujeme také symbolické užití bílého plátna a svíček. Pracujeme hodně se světlem, nebo spíše s tmou, kdy je chrámový prostor zhasnutý a osvětlen je pouze kříž nad oltářem jakožto ústřední motiv.

Jak je ovlivněn výběr děl zvolených autorů?

Hlavním sjednocujícím prvkem bylo použití skladeb soudobých autorů. Druhým kritériem byla textová stránka. Nepřemýšlel jsem nad tím, jaké je mezi autory propojení, ale spíše jsem vycházel ze zhudebňovaného textu, což dodává i určitou rozmanitost, protože každý z autorů má jiný hudební jazyk a kompoziční styl.

Jak náročné bylo hudební nastudování? Přece jen se jedná o autory 20. století…

Sbor se schází ke zkouškám jednou týdně. Před rokem, kdy jsme projekt nacvičovali poprvé, jsme jej připravovali zhruba dva měsíce. Letos jsme se připravovali měsíc i se zapojením víkendového soustředění. V Křížové cestě je na několika místech použit zpěv gregoriánského chorálu. Velkou devízou je skutečnost, že je ve sboru mnoho zpěvaček a zpěváků, kteří mají s gregoriánským chorálem praktickou zkušenost. Sbor se vedle skladeb renesančních zaměřuje i na díla soudobá, takže zpívání v disonantních intervalech a netradičních melodických postupech sboru není cizí. Určitě bylo ale potřeba se vypořádat s některými technickými náležitostmi skladeb. Asi nejnáročnější byl nácvik skladby O Crux norského autora Knuta Nystedta, která je psána v osmihlasé sazbě ve velkém hlasovém rozpětí ve všech hlasech, s použitím celé dynamické škály, je navíc dlouhá a střídají se v ní kontrastně klidné a rychlé, harmonicky zahuštěné plochy.

Máte zpětnou vazbu od účinkujících, co oni prožívali?

Sdíleli jsme spolu zážitek po provedení v minulém roce hodně intenzivně. Je velmi vzácné, když zafunguje během představení mezi sbormistrem a zpěváky silný vztah, jakési propojení, ono se to nedá moc popsat. Ale je to silné, intenzivní, prožité; zároveň máme jakousi jistotu, že to promlouvá a hudebně dobře funguje. Tady se všechno potkalo. Zopakovat Křížovou cestu tedy vycházelo z přání nejen mého, ale hlavně zpěváků, za což jsem vděčný.

Se sborem Ensemble Versus spolupracujete poměrně krátkou dobu. Jak se vám se zpěváky pracuje?

Jsem rád za to, že mohu být součástí tohoto sboru, v jehož čele stojí Vladimír Maňas. Jeho zpětná vazba, přátelský a podporující přístup pomáhá vytvářet dobré klima v souboru, což není samozřejmost; Ensemble Versus je v tomto vzácný. Zpěváci respektují oba přístupy sbormistrů a zároveň se snažíme být otevření připomínkám zpěváků. Konkrétně mě napadá například vyjasňování správné deklamace latiny, kdy máme ve sboru několik výborných latiníků a rádi jim dáme prostor, aby vyjasnili, která slabika je přízvučná, a tak se tomu přizpůsobilo vedení fráze. Je potřeba též zvládnout mnoho organizačních záležitostí kolem přípravy koncertů a soustředění a jsem rád, že i v tomto sbor dokáže fungovat dobře a každý se dle svých možností snaží zapojit i takto navíc. Zkoušky se nesou, troufám si říct, v přátelském duchu se snahou přijít ke kvalitnímu uměleckému výsledku. Zároveň jsem si vědom, že v rámci své vedoucí pozice musím někdy udělat nepopulární rozhodnutí nebo být přísný, ale děje se tak ve snaze, aby vše co nejlépe fungovalo.

Pročetla jsem si pár recenzí k vašim vystoupením s Ensemble Versus a vesměs se všechny shodují v hodnocení vaší interpretace jako prosté, niterné, velmi emocionální. Jaké je tajemství tohoto úspěchu?

Nevím, zda bych mluvil o úspěchu, ale snad jsou koncerty kvalitní právě díky tomu, že ve sboru panují dobré vztahy, vzájemný respekt a každý cítí odpovědnost za společný výkon. Vše vychází z dobře promyšlené dramaturgie a vtažení všech do toho, o čem zpíváme. A koncerty jsou jakýmsi vyústěním zkoušecího procesu a myslím, že se na nich projeví maximální zapojení a nadšení pro věc. Zároveň nechceme jít cestou produkce krásných děl, které mají blízko ke kýči. Snažíme se dávat prostor skladbám jednak autorů, kteří nejsou tolik známí, a to například i těm působícím v Brně, kteří píší kvalitní sborová díla. Mezi takové autory patří například Ondřej Kyas, František Fiala, Markéta Brothánková, Tereza Opálková. My jim jako interpreti dáváme prostor, aby se jejich díla dostala k posluchačům.

Soustředíte se na něco speciálního na zkouškách? Pracujete více s emocemi?

Ne primárně. Zkoušky jsou hodně technického rázu. Řešíme pravidla od sborového zpívání přes techniku zpěvu až po intonaci. Hodně lpím na tom, aby všichni měli jasno ve frázování, v tom, kde bude společný nádech, že koncovka předtím bude stejně naslovená a tak dále, vše v rámci charakteru skladby. Soustředíme se na to, aby skladba byla vystavěná dynamicky, aby byl zvuk vyrovnaný, ne statický, ale naopak plastický. Snažím se zpěvákům říkat, o čem zpíváme, jak je hudebně zpracován text v jednotlivých celcích skladby. To vše potom dává prostor k tomu, aby se projevily emoce.

Sbor se skládá především z amatérských zpěváků. Ačkoli jsou jejich hodnocení výborná, přemýšlíte o rozšíření sboru profesionálními pěvci?

Je samozřejmě naším přáním, aby zněl sbor co nejlépe. Občas s námi pěvečtí profesionálové vystupují, ale většinou jsou na sbor nějak osobně navázaní. Jádro sboru je z převážné většiny sestaveno z neprofesionálů. Jsme sbor amatérský, ale jsem rád, že si můžeme troufnout dělat i náročnější programy a zároveň se ve sboru drží společná snaha a i nadšení pro věc, což se často v profesionálních tělesech vytrácí. Máme dveře otevřené všem, kteří souzní se stylem fungování našeho sboru a s repertoárem, který děláme. Zároveň chceme udržet Ensemble Versus jako komunitu, ve které se budeme všichni cítit dobře.

Jaké máte tedy se sborem ambice?

Oproti jiným sborům, které vedu nebo jsem vedl, nespočívá naše ambice v účasti na sborových soutěžích a festivalech. Myslím, že přáním sboru je dělat smysluplné projekty, vyvažovat provozování renesanční a soudobé hudby a dávat prostor skladbám méně známých autorů.

Na jaká představení se s tímto sborem těšíš do budoucna?

Naší srdcovou záležitostí je Requiem od Maurice Duruflého, které po několika letech opustíme trochu netradičně v rámci absolventského koncertu mého kamaráda varhaníka Lukáše Dvořáka. S orchestrem Ensemble Opera Diversa připravujeme skladbu To the Hands od Caroline Shaw na červnový koncert v Káznici na Cejlu. Na podzim budeme jednak nestudovávat nový renesanční repertoár a také nás v říjnu čeká mariánský koncert soudobých autorů – Arvo Pärt, Benjamin Britten, James MacMillan, Lennox Berkeley…