KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Pavel Haas Quartet: Práce a hudba nás nabíjí english

„Všechny své osobní výpovědi a sdělení vkládali Smetana, Janáček nebo Dvořák povětšinou právě do smyčcových kvartet.“

„Jsou momenty, kdy se znenadání všechno sejde a nastane okamžik úplného souznění.“

„Dobrá zkouška je vyložený pocit štěstí.“

Pavel Haas Quartet patří bezesporu mezi nejlepší komorní soubory na světě. Vítězství na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet Premio Paolo Borciani v Itálii v roce 2005 vystřelilo soubor ke špičkové mezinárodní kariéře. Před dvěma lety je dokonce BBC Music Magazine zařadil mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob. V letošním roce slaví kvarteto úctyhodných dvaadvacet společných let.

Na svém kontě za tu dobu nastřádali mnoho prestižních ocenění včetně pěti Gramophone Awards, účinkovali v nejlepších světových sálech, jako Wigmore Hall v Londýně, Philharmonie a Konzerthaus v Berlíně, Tonhalle v Curychu, Carnegie Hall v New Yorku a mnoha dalších. V letošním roce byli jako přední propagátoři české hudby v zahraničí jmenováni ambasadory Roku české hudby. Se členy kvarteta Veronikou Jarůškovou, Markem Zwiebelem, Šimonem Truszkou a Peterem Jarůškem jsme si povídali nejen o Roku české hudby, ale také o tom, co pro ně znamená titul ambasadora nebo jak zvládají vytížení špičkového světového souboru.

V letošním roce bylo vaše kvarteto jmenováno ambasadorem Roku české hudby. Můžete trochu přiblížit, co všechno tento titul obnáší?

Peter Jarůšek (P): Tak v první řadě si myslím, že to je především čestná pozice. Byli jsme vybráni do společnosti významných osobností klasické hudby, které samozřejmě nejen v tomto roce, ale i v minulých letech propagovali a nadále budou propagovat a hrát českou hudbu. Z funkce skutečně neplynou žádné povinnosti; je nám ctí být těmi, kdo ve světě českou hudbu šíří. Titul ambasadora máme napsaný v životopise i v programech a je pro nás nedílnou součástí této sezóny. Kupříkladu i to, že tu spolu sedíme, je součástí této funkce. Takže svým způsobem je to součást propagace českých skladatelů, kterých Česko vyprodukovalo během své historie skutečně neuvěřitelné množství. A ještě to tak hezky vyšlo, že téměř všichni čeští skladatelé včetně Pavla Haase mají výročí skutečně v ty čtyřkové roky.

Veronika Jarůšková (V): A všichni mají kvartety, čili patří k našemu stěžejnímu repertoáru! Vlastně všechny své osobní výpovědi a sdělení (jako láska, utrpení a tak dále) vkládali povětšinou právě do smyčcových kvartet – Smetana, Janáček, Dvořák…

P: Dvořákova kvartetní tvorba se v podstatě line celým jeho životem jako nit, kterou pak v závěru neuvěřitelným způsobem ještě vyšperkoval. Ta díla jsou stěžejním repertoárem pro všechna kvarteta na světě. A samozřejmě musím zmínit i Pavla Haase, který taktéž vložil do svých kvartetů velice osobní, intimní zpovědi. A my jsme rádi, že můžeme být u toho.

Pro letošní rok bylo jmenováno, tuším, celkem sedm ambasadorů. Máte naplánované také nějaké společné projekty? V minulosti jste spolupracovali například s Jakubem Hrůšou, který je letos také ambasadorem Roku České hudby…

P: Bohužel tento rok ne, protože v klasické hudbě se plánuje všechno hodně dopředu a ten titul jsme obdrželi až v době, kdy byla sezóna hotová. Jelikož my zařazujeme na své koncerty převážně českou hudbu každý rok, tak pro nás je vlastně „Rok české hudby“ každoročně. Ale věřím tomu, že v budoucnu se nám, možná i díky současnému roku, nějaká taková propojení podaří zrealizovat. 

Součástí letošního roku je také projekt Smetana200. Vy jste oba Smetanovy smyčcové kvartety před devíti lety natočili a nahrávka dostala mnoho nejprestižnějších ocenění včetně Gramophone award. Jak byste charakterizovali svůj vztah ke Smetanově hudbě?

V: Náš vztah ke Smetanovi je určitě specifický – vášnivý, intenzivní. Pro nás je tedy vždy výjimečné hrát Smetanovy kvartety; zvláště v tom prvním se vám skutečně před očima (i ušima) odehrává celý Smetanův život. On to napsal nádherně, intenzivně, všechno se tam střídá, všechno na sebe navazuje… Je opravdu zážitek, když to můžete prožít na pódiu. Musím říct, že jsme vždycky po dohrání tohohle kvartetu úplně vyřízení. Konec první části, který doslova „dotluče“ jako lidské srdce, nebo poslední část, kdy ohluchne – takový ten zápas s osudem… Nebo vůbec ta představa skladatele, který ztratí sluch, čili ztratí vlastně všechno – co mu potom zůstane? Jen nějaká zvuková představa v hlavě. Je až magické, jak na konci vlastně všechno vyhasne.

P: Ano, je v něm hodně utrpení, ale i katarze. Musím říct, že nám dlouho trvalo, když jsme jeho kvartety začínali hrát, než jsme našli ten balanc na pódiu, abychom udrželi emoce pod kontrolou. Racio musí zůstat i přes všechen prožitek. 

V: A druhý kvartet je skutečně přelomové, nadčasové dílo. Ani nevím, jestli je některé ze světových kvartet hraje…

P: Myslím, že ne, že se toho bojí. Smetana tam v podstatě úplně popírá klasickou sonátovou formu, boří všechna pravidla; je to něco mezi šílenstvím a krásou.

V: Tam mu vidíte přímo do hlavy.

Marek Zwiebel (M): On sám i řekl, že druhý kvartet je takovým pokračováním prvního. První kvartet končí jakoby tím smířením a ohluchnutím. A ten druhý se odehrává právě v niterném světě hluchoty.

P: Myslím si, když ho pustím někomu, kdo ten kvartet nezná, tak neuvěří, že to je Smetana, a vůbec, že by to mělo být 19. století. Je to skutečně mimořádné dílo.

Služebně nejmladším členem kvarteta je violista Šimon Truszka – vy jste nastoupil do kvarteta teprve před necelým rokem a rovnou do sezóny takto nabité českou hudbou. Jaké to pro vás je, nastoupit do kvarteta s dvaadvacetiletou tradicí, ohromným světovým renomé a také pověstí extrémně pracovně vytíženého souboru? Měl jste nějaký prostor pro aklimatizaci, nebo jste byl, jak se říká, „hozen do vody“? 

Šimon Truszka: Já můžu říct, že pro mě to byla velká čest dostat se do Pavel Haas Quartet. Určitě je to časově náročné, hodně náročné je zkoušení, ale hrát v takovém kvartetu byl vždy můj sen a jsem velmi poctěn, že s nimi mohu být v jednom souboru. Na pracovní tempo jsem si zvykl relativně dobře, protože už předtím jsem měl zkušenosti z jiných kvartet a věděl jsem, co práce ve smyčcovém kvartetu obnáší. Nebylo to tedy pro mě až tak nové. 

P: Samozřejmě, to není pro nikoho jednoduché nastoupit přímo do rozběhnuté sezóny. Je to extrémně náročné, já jsem to sám před mnoha lety zažil a vím, že to není žádná legrace. Nastoupíte a hned se ocitnete na pódiích, hned nad vámi visí mikrofony – ten tlak je určitě obrovský. Naše zkoušky jsou také intenzivní a klademe na sebe často velmi vysoké nároky, takže ani proces příprav není jednoduchý. Myslím ale, že Šimon to zvládá skvěle, a jsme rádi, že ho to s námi baví. To taky není samozřejmost, protože ona bohužel ta svoboda a nezávislost v životě smyčcového kvarteta je vykoupená velkou disciplínou a často i sebeobětováním.

V: I proto se stále učíme spolu komunikovat a všechno rozhodovat společně. Je pro nás důležité, aby každý z nás měl pocit, že jeho hlas a názor je důležitý. Jsou kvarteta, kde to společné působení po čase přeroste už v jakousi ponorkovou nemoc, kdy se scházejí opravdu jen pracovně a osobně se nemohou vystát, ale o čem to potom je? To je podle mě úplná smrt hudby a my to přece především pro tu hudbu děláme.

P: Samozřejmě to nefunguje ani tak romanticky, že bychom se pokaždé naladili dokonale na stejnou vlnu a v jakési nirváně působili společně dvě hodiny na pódiu, to tak taky není. Ale jsou momenty, kdy se znenadání všechno sejde, něco se stane, že se celý soubor jakoby „vznese“ a nastane okamžik úplného souznění. To ale nepřijde samo, je za tím spousta práce.

Teď bych měla otázku na manžele Jarůškovy – oba dva jste v kvartetu prakticky od začátku. Jaký máte recept na to vydržet tak obrovské tempo a nasazení? Čím dobíjíte baterky? Hraje v tom třeba roli i to, že jste manželé, tudíž se můžete vzájemně podpořit, nebo doma raději o práci vůbec nemluvíte?

P: Já jsem moc šťastný, že jsme se s Veronikou takhle potkali a že spolu můžeme tohle všechno zažívat. Je to krásné se podporovat, být spolu jak na zájezdě, tak doma, sdílet hudbu, ale nedá se to úplně oddělit a někdy nám tam to kvarteto vleze, i když nechceme… Je těžké říct nějaký univerzální recept. Asi jediná zásada, kterou se od začátku snažíme dodržovat je, že si v létě o prázdninách dáme od kvarteta pauzu a měsíc nehrajeme. My obecně oba dokážeme v době volna skutečně úplně vypnout a regenerovat se. Navíc máme dceru, která nám úžasně vyplňuje prostor. Ale pak zase, ta práce a hudba nás nabíjí. Dobrá zkouška je vyložený pocit štěstí.

M: Já k tomu mám jen takový zajímavý postřeh: Nedávno jsem se bavil s jedním známým a v jednu chvíli mi položil otázku, jak já to vlastně mám v životě. Tak jsem mu odpověděl, že v podstatě jen neustále pendluju mezi rodinou a kvartetem, že to jsou takové moje dvě planety, mezi kterými neustále přelétám. On se na mě podíval a povídá: „Aha, takže máš v podstatě takový autistický život…“ Nenapadlo mě, že by to takhle na někoho mohlo působit… (smích)

P: Je asi pravda, že v kvartetu člověk žije dost introvertně. Ale nám to vyhovuje, jsme tak spokojení. 

Přestože kvarteto vám jistě zabírá valnou většinu času, stíháte nyní působit současně i v triu společně se světově proslulým klavíristou Borisem Giltburgem. Spolu s ním jste už natočili Dvořákův a Brahmsův klavírní kvintet a před pár měsíci vyšla vaše nová nahrávka Dvořákových klavírních trií. (Rozhovor se všemi třemi o novém albu ZDE a nahrávka byla rovněž nominována na cenu ICMA.) Co je pro vás hlavním rozdílem mezi působením ve smyčcovém kvartetu a v klavírním triu?

P: My jsme s Borisem ve spojení už od roku 2014, kdy jsme s ním začali pravidelně hrát klavírní kvintety. Vzniklo to vlastně tak nějak spontánně z našeho přátelského i hudebního vztahu. Chtěli jsme si prostě zahrát s takovou výjimečnou osobností; Boris jí bezpochyby je. Navíc možnost zahrát si nádherná Dvořákova tria pro nás byla velmi vzrušující. Jejich komplet jsme provedli už v roce 2021 na Dvořákově Praze. Nebyla v tom žádná strategie, přišlo to nějak přirozeně. Asi se ještě nějaké příležitosti najdou, ale trio pro nás bude vždy spíš příjemné zpestření, než že bychom se mu chtěli nějak významně věnovat. My jsme s Borisem Giltburgem hráli už v lednu zahajovací koncert v Louisiana Museum of Modern Art v Dánsku, který byl také zařazen do Roku české hudby a kvůli kterému se Boris dokonce naučil Smetanovo trio. Tím byl vlastně i naplněn jeden z hlavních účelů Roku české hudby.

A co se týká toho rozdílu, tak pro mě je zásadní odlišnost v tom, že v kvartetu je většinou dané, že violoncello vede spodní basovou linku, kdežto v klavírním triu je cellový part rovnocenný s ostatními nástroji. Takže je pro mě osvěžující, že si můžu užít i „sólovější“ přístup. O to víc, když je to s Borisem; to je samo o sobě zážitek. Má v sobě něco, co je nám velmi blízké, a proto se nám s ním mimořádně dobře hraje. Teď se s ním chystáme natáčet komplet Brahmsových klavírních kvartetů, tak Marek bude mít chvíli volno…

M: Mám dva malé syny, takže nemám problém svoje volno zúročit (smích). Zas nemám potřebu hledat kromě kvarteta jiné hudební vyžití. Kvarteto mě dostatečně naplňuje. Maximálně když je příležitost, tak si rád zahraju se svým bratrem-violistou, se kterým mám fajn vztah. Je vždy příjemné zahrát si spolu nějakou komořinu. 

Na závěr: Při vaší velkolepé kariéře, kdy už jste dosáhli těch nejvyšších met, zahráli v těch nejslavnějších sálech a dostali ta nejvýznamnější ocenění, existuje ještě něco, co byste si strašně rádi splnili, ale zatím k tomu nebyla příležitost?

V: Já bych si přála, aby naše současná sestava dokázala něco společně, abychom vytvořili něco hodnotného. Aby to nebyl žádný sprint, ale krásný a klidný běh na dlouhou trať. P: Co se týká těch vysněných sálů, nemyslím si, že bych hrál jinak v Bruntále než v Carnegie Hall… Právě, že když jsme na pódiu my čtyři a když se podaří ty momenty souznění, o kterých jsem mluvil, tak je jedno, kde se to stane, ale mělo by se to dít. To je ten náš motor, důvod, proč děláme, co děláme; kéž by se to dělo co nejčastěji. Chceme hrát dobře a chceme, aby nám bylo dobře. Asi jsme nikdy neměli nějaké zvláštní kariérní ambice, takže přesně jak říká Veronika: když budeme sladění, všechno ostatní přijde.

Foto: Petra Hajská, Facebook souboru

Barbora Prokopová

Barbora Prokopová

Klavíristka a pedagožka

Klavíru se věnuje od útlého dětství, vystudovala plzeňskou konzervatoř (Miroslav Brejcha) a HAMU v Praze (Prof. Ivan Klánský) s roční stáží na Sibeliově akademii v Helsinkách (Ilmo Ranta). Je vítězkou Mezinárodní Smetanovské klavírní soutěže v Plzni a Mezinárodní klavírní soutěže v Jürmale v Lotyšsku. Během studií získávala pódiové zkušenosti jako sólová a komorní hráčka, absolvovala prestižní klavírní kurzy v ČR i v zahraničí (California Summer Music v USA, ISA Reichenau v Rakousku, Kallio-Kuninkala ve Finsku). Od roku 2019 působí na konzervatoři v Plzni jako pedagožka a korepetitorka. Svou lásku ke komorní hře nadále zúročuje v komorních souborech Czech Philharmonic Virtuosi a Quintetto della Trota. Od roku 2014 působí jako autorka a redaktorka obecních novin v Nebílovech u Plzně.



Příspěvky od Barbora Prokopová



Více z této rubriky