„Tak daleko Schönberg ještě nedošel, ale přesto je čtyřicetiminutová partitura plná temných proudů, vášní a expresivních výkřiků“

„Impresionista Debussy uchopil námět v opeře Pelléas a Mélisanda o tři roky dříve podstatně jinak, snově a neskutečně, jako tajemný výjev mimo čas a realitu. A především jemněji.“

„Petr Popelka rozhlasové symfoniky vybudil k nevídanému výkonu.“

Inaugurační koncert Petra Popelky jako nového šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu měl v pražském Rudolfinu v pondělí dvě poloviny. Jako tu líbivější Brahmsův Houslový koncert, jako tu posluchačsky náročnější pak Schönbergovu symfonickou báseň Pelléas a Mélisanda. Zvláště druhá část večera dala plně vyniknout Popelkovým muzikantským přednostem: jasnému názoru, upřímnému entusiasmu, energičnosti a inspirující gestické náruživosti.

Symfonická báseň Pelléas a Mélisanda patří ještě do pozdně romantického období Arnolda Schönberga. Respektive do období, kdy se vyjadřoval více méně v rámci dosavadních tradic, i když už u hranic tonality. Skladba zazněla poprvé ve Vídni v roce 1905. Později se vydal cestou, kdy jeho hudba pocitové jistoty tonálního ukotvení čím dál víc opouštěla, až nakonec přišel jako skutečný novátor a vynálezce se systémem dvanácti rovnoprávných tónů a jejich přísně organizovaných řad. Důsledné uplatnění těchto principů stálo u vzniku hudby zcela atonální, abstraktní, odosobněné. Invence vedená dosud při komponování v souladu s lidskými emocemi se dostala do podřízené pozice vůči matematickým principům, věcnosti, racionalitě.

Ve zhudebnění příběhu, který v předchozím desetiletí přinesl v divadelní hře Pelléas a Mélisanda symbolista Maurice Maeterlinck, takhle daleko Schönberg ještě nedošel, ale přesto je čtyřicetiminutová partitura plná temných proudů, vášní a expresivních výkřiků. Král Golaud si přivedl odkudsi z lesů Mélisandu, dívku bez paměti, která zemře poté, co porodí dítě. A král už se nikdy nedozví, jestli svého bratra Pelléa nezabil v žárlivosti zbytečně; vždyť nemá důkazy o nevěře, jen zaslechl slova jeho vyznání… Impresionista Claude Debussy uchopil námět ve stejnojmenné opeře o tři roky dříve podstatně jinak, snově a neskutečně, jako tajemný výjev mimo čas a realitu. A především jemněji. Schönbergova partitura je naopak plná naléhavých až drásavých momentů, jeho hudba málokdy pokojněji spočine. Je přitom členěna do nedlouhých úseků a epizod, které se přerývaně hrnou dál a dál, neklidně a horečnatě.

Petr Popelka musel rozhlasovým symfonikům předávat desítky podnětů v každé minutě – a dokázal to. Rozvrásněnou skladbu, mající občas až podobu úryvků hudby doprovázející divadelní hru, táhl neúnavně s velkou neutuchající silou kupředu, podněcoval nové a nové agogické a dynamické změny, poryvy, nárazy, výpady a ústupy. Tím spíše, že jsou k dispozici jen malé plochy, protože hudební proud z dílčích extází ihned utíká – aniž by se, až na dvě tři krátké výjimky, opravdu rozvinul – je těžké vyjádřit plynulost a dramatičnost. Jemných míst bylo také málo, o to zajímavě se jednou jako závan ozvalo ševelivé dýchnutí harfových rozkladů. Dobrou práci odvedla ve velkých úkolech celá bohatě obsazená sekce dřevěných dechových nástrojů, značnou intenzitu dokázaly vyjádřit mohutně a intenzivně znějící smyčce… Ozvaly se veselejší epizody i temná místa, převážila však exprese, aniž by se jí daly nějak snadno přiřadit konkrétní obrazy.

Tato symfonická báseň směřující k moderně je velkolepým, ale abstraktním vyprávěním. Její volba pro inaugurační koncert svědčí o umělecké odvaze, přímočarosti a bezelstnosti Petra Popelky. Orchestr vybudil k nevídanému výkonu. A sám se stal nekorunovaným králem agogiky.

Brahmsův Houslový koncert, plod prázdninového pobytu v Pörtschachu u Wörthersee na jihu Korutan v roce 1878, je vzácným příkladem muzikality převyšující virtuozitu, ušlechtilosti povýšené nad spontaneitu, vedle Beethovenova Houslového koncertu příkladem toho nejkrásnějšího možného kompozičního nakládání s vymazlenými poměry mezi sólovou linkou a orchestrálním předivem. Petr Popelka modeloval symfonickou tvář díla podobně nápaditě, zajímavě, pozorně a detailně, jako potom Schönbergovu partituru, ovšemže s menší vervou, protože expresionistických hran Brahms opravdu nedosahuje.

Frank Peter Zimmermann však asi neměl tak úplně svůj den. Jak si jinak vysvětlit, že sólista světového renomé nedodá Brahmsově hudbě dostatečně a jedinečně na sváteční zajímavosti a že se dopustí tolika intonačně rozostřených míst… A nenapravil matnější dojem ani v bachovském přídavku, co do technické dokonalosti rozhodně ne stoprocentním a výrazově nehezkém, zbytečně rozkolísaném. Ve srovnání s Veronikou Eberle, která na Dvořákově Praze na konci září nádherně podala Bartókův 1. houslový koncert, i ve srovnání s Lisou Batiashvili, která pak – rovněž v Rudolfinu – minulý týden s Českou filharmonií ideálně dokonale provedla Beethovenův Houslový koncert, dopadl Frank Peter Zimmermann tentokrát nedobře, dost daleko za nimi…

Z programu inauguračního koncertu, z jeho provedení a z šéfdirigentova rozevlátého povzbuzování proměn hudby by se mohlo zdát, že Petr Popelka je především romantik. Za týden nicméně řídí vedle Dvořáka také Stravinského a Martinů a během zimy dojde na jeho koncertech i na současné autory. Nedá se tedy nijak zjednodušeně uvažovat o jeho preferencích. Zřejmé je pouze to, že diriguje celým tělem a celou duší. Tak zaujatě a naplno, tak efektivně a zajímavě, že kdyby byl zpěvák a používal své tělo stejně marnotratně, byla by na místě obava, aby nepřišel brzy o hlas. Snad to po fyzické stránce takhle prvoplánově v příčinách a důsledcích dirigenti zařízené nemají…

A snad Petr Popelka vydrží u rozhlasových symfoniků i déle než ty tři roky, které zatím podepsal. Zatím vše nasvědčuje tomu, že by jim to mohlo velmi dobře dohromady fungovat; bylo by škoda o něco podobného brzy zase přijít.

Foto: Vojtěch Brtnický