„Způsob, jakým dirigent vykládal celé dílo, byl opravdu poutavý. Aniž by přeháněl, balancoval mezi okázalostí a ztišeními, mezi naléhavým dramatismem a zbožností, mezi dychtivostí a výbušností emocí a výrazem pokory.“

„Ozdobou provedení byl nejen Pražský filharmonický sbor připravený do skutečně nejjemnějších detailů, ale i orchestr.“

„Nejvyrovnaněji a nejpřesvědčivěji působila mezzosopranistka Lucie Hilscherová.“

Abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu ve Smetanově síni pražského Obecního domu měl 3. března na programu jediné veledílo. Verdiho Requiem. Sakrální vybočení z jeho oper, ale zároveň přece jen mezi duchovními skladbami všech dob tu, která se nejvíc a neodvratně blíží opeře. Šéfdirigent Petr Popelka nabídl nastudování s mnoha opravdu pěknými detaily, s velkolepou koncepcí a výborně hrajícím orchestrem a skvělým Pražským filharmonickým sborem.

Sólisty pro uvedení Messa da Requiem od Giuseppe Verdiho zvolil Symfonický orchestr Českého rozhlasu na tuzemské poměry velmi dobré. Vzhledem k charakteru díla, blížícího se v řadě parametrů Verdiho operám, na sólových pěvcích opravdu záleží. Nejvyrovnaněji a výrazově i technicky nejpřesvědčivěji působila mezzosopranistka Lucie Hilscherová, etablovaná v Česku v operním i koncertním repertoáru. Nabídla na vysokém standardu pěkný mix přiměřeně velkého barevného hlasu a přesně vystihnutého potřebného výrazu.

Slovenský tenorista Peter Berger, v poslední době v tuzemsku zářící v Janáčkových operách a neméně výrazně i v titulní roli Smetanova Dalibora, dokázal s jistotou a bez velkého přepínání vyklenout italsky znějící kantilény, obohacené o charakteristicky lyrizující barvu; snad jen ve vyznění těch nejtišších partií prozradil limity… Pavel Švingr má velmi dobře a zajímavě vedený hlas, ale neposkytl svému partu skutečnou basovou barvu, velebnou a dominující, budící respekt – blíží se spíše barytonovému oboru. Slovenská sopranistka Mária Porubčinová očekávání nenaplnila. Zpívá nevyrovnaně: v tišších partiích pěkně, ale v největší dynamice s rozkmitem; někdy překvapivě jemně, ale v jiné chvíli stejně překvapivě s provozní patinou… Závěrečnému dlouhému úkolu, prubířskému kamenu i u těch nejlepších sopranistek, chyběla v jejím případě jímavost, klid a chvějivá oduševnělost. Pěvkyně je očividně doma už v dramatičtějších polohách. Vyrovnala se s partií sahající od pianissima ve vysoké poloze po vypjatá zvolání se ctí, ale mrazení z krásy okamžiku, na které vnímavé publikum může v tomto případě opravdu toužebně čekat, nevyvolala ani trochu.

Ozdobou provedení bezmála devadesátiminutového díla byl nejen Pražský filharmonický sbor připravený Lukášem Vasilkem do skutečně nejjemnějších detailů, ale i orchestr, ochotný a schopný – naléhavě inspirován dirigentem – dosáhnout obdobných detailů. Hned vstup do díla, chvějivě tichoučký, byl v symfonické i vokální složce nádherný. Virtuózní byly v tempu i v bezprostředním dopadu proslulé hudební pasáže spojené s textem Dies irae, Den hněvu. Včetně dobře synchronizovaných trubačů na balkonech… Opravdu poutavý byl způsob, jakým dirigent vykládal celé dílo: bezelstně balancoval mezi okázalostí a ztišeními, mezi naléhavým dramatismem a evokováním zbožnosti, mezi dychtivostí a výbušností emocí a výrazem pokory. Aniž by přeháněl, dosahoval bohatosti v poměrech a proměnách nálad. Orchestr hrál velmi pozorně a s ochotou, sbor k tomu poskytoval naprostou přesnost, skvělou výslovnost a ovládnutí mimořádně širokého spektra dynamiky.

Letos devětatřicetiletý Petr Popelka, do jara 2026 šéf SOČR a nyní už paralelně také nový šéfdirigent Vídeňských symfoniků, pražské publikum opětovně upozornil, v podstatě bezděky, jak umělecky roste. Zdálo se, že v úplném závěru koncertu už mu dosažené výrazové bohatství a napětí z nějakého důvodu trochu polevilo. Nicméně koncepci i provedení monumentální chrámové skladby, dnes však vlastně už výhradně koncertní záležitosti, měl celkově pod kontrolou skvěle a zajímavě. Poutavé kontrasty, dramatické výbuchy i niternost, krásné vokální plochy bez doprovodu, romanticky chytlavé sólové pěvecké výstupy nezakrytě vyznívající jako árie, řada minuciézních proměn a dílčích zvýraznění v partech nástrojů…, to vše dalo opulentnímu, vášnivému, velebnému i pokornému průběhu symfonické kantáty, textově katolické mše za zemřelé, očekávané parametry koncertní události, nabízející příležitost k jen pomalu blednoucímu uměleckému zážitku.

Verdiho Requiem, premiérované v Miláně v roce 1874, má u svého zrodu úctu k osobnosti a dílu italského národního básníka a humanisty Alessandra Manzoniho, jehož umělecká tvorba sehrála významnou roli v zápase o sjednocení Itálie a významně ovlivnila moderní italský jazyk. Jeho život se uzavřel v roce 1873. Poměrně vzácné pražské provedení díla bylo nyní věnováno památce Vladimíra Válka, který byl v minulosti po celé čtvrtstoletí šéfdirigentem rozhlasových symfoniků a zemřel letos 16. února v nedožitých devadesáti letech. Bylo to logické využití souběhu okolností, důstojné řešení.

Foto/zdroj: Michal Fanta / SOČR, FB orchestru

Facebook X E-mail WhatsApp