„Nová opera není odpovědí na vývoj žánru z muzikologického pohledu, ale ani nechce být cílenou snahou o přístupnost všem.“

„Režie Petra Haška je až překvapivě osobitá, dynamická, plná pohybu, scénickou páteří je mu flexibilní operní sbor, jeho výkon je na jedničku s hvězdičkou.“

„Mezi výraznými výkony pěvců mě neobyčejně překvapila v titulní roli Vladimíra Janovská, není marné zhlédnout i druhou premiéru…“

Opera Jihočeského divadla v Českých Budějovicích uvedla ve dvou premiérách 6. a 7. prosince soudobou rodinnou operu Pinocchio. Předlohou je pohádka Carla Collodiho a její osobité uchopení v libretu Davida Košťáka, zhudebnění je skladatelů Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara na přímou objednávku Jihočeského divadla. Operu nastudoval dirigent Josef Kurfiřt, režie se ujal Petr Hašek na scéně Jakuba Kopeckého, v kostýmech Jitky Nejedlé. 

Soudobá opera to nemá snadné už řadu desetiletí, mnozí mají operu za žánr spíše uzavřený, který představuje nová díla bez ambicí stát se žánrem znovu spontánně přijímaným, jako bylo v nejslavnějších dobách opery. Ne, nemíním zde dělat pohledy na vývoj historie opery jako žánru. Jako interpretovi z většiny právě soudobé hudební tvorby by mi ani „neseděl“ skeptický pohled, byť je i u mě také spolupřítomen. Jeden z našich nejúspěšnějších soudobých pěvců docela upřímně veřejně prohlásil: „Na soudobé operní premiéry chodím spíše ze společenských důvodů.“ Legendární ředitel Met v New Yorku Rudolf Bing napsal ve slavných memoárech: „Opera nikdy nezhyne, pokud bude hrát klasiku, ale zhyne, pokud bude usilovat o soudobou tvorbu.” Ostatně, ve svých dětských letech objevování světa opery jako žánru v Plzni, kdy jsem byl v divadle na každé operní repríze, zažíval jsem velkou éru šéfa Bohumíra Lišky. Ten vytvářel ojedinělou avantgardní dramaturgii – z poloviny z operních novinek, tehdy ze šesti operních premiér v sezóně volil tři díla soudobá! Již tehdy jsem dostal lekce vnímání moderní operní tvorby, hned na samém počátku utváření zájmu. A zaznamenal jsem divadlo mnohdy doslova přeplněné – u oper typu trvalek à la Carmen, Rigoletto, Tosca či Butterfly – stejně jako divadlo méně než poloprázdné v auditoriu u tvorby soudobé, ale pozor, také u Janáčka, kterého jsem nikdy jako modernu nevnímal, ani v oněch dětských letech… Samozřejmě, v těchto letech jsem vnímal i zjevné snahy autorů učinit vědomě krok zpět, zavděčit se publiku nezavrhováním melodie, při zachování vlastní osobitosti v harmonii, tedy ozvláštnění – zřetelné například u Jiřího Pauera a jeho titulů (Zuzana Vojířová se hrála i na Otáčivém jevišti v Českém Krumlově, se svou vydařenou Ódou Petra Voka na jižní Čechy. Prošla všemi českými scénami relativně úspěšně, ale od té doby ji nikdo neuvedl, stejně jako všechna mnou viděná soudobá operní díla.) V tomto faktu vidím onu Achillovu patu vývoje artificiální hudby, zhruba od poloviny 20. století nahoru. Není tendence se vracet i k oněm dobově docela úspěšným dílům. V opeře, ale i v symfonické hudbě či ve sborové tvorbě tento jev tolik nepozoruji. 

O to víc si dnes cením, když si samo operní divadlo objedná novou operu, tedy již operu 21. století. Opera Jihočeského divadla pod vedením Tomáše Ondřeje Pilaře usiluje cíleně o dramaturgii směřující také k dětskému divákovi, aby vytvářelo v zárodku budoucí operní publikum. Vychází i z vlastní teze, řečené v lektorském úvodu, že nastává určitá renesance soudobé opery.

V případě Pinocchia dvou autorů (pro mne je duo skladatelů trochu zvláštnost, z hlediska nutnosti ozvláštnění, nalézání osobitosti v harmonii) je cílem přiblížit dílo publiku, cíleně oslovit diváka již v dětském věku, jak naznačuje dirigent Josef Kurfiřt v  rozhovoru. Dokonce je prý možné si v hledišti představit i prvňáčka… Proč ne? Čili je zde zásadní rozdíl oproti vnímané éře specifické Liškovy éry Plzni, který je touto větou řečen. Volí se titul, který chce najít ohlas nejen u „svého“ typu publika. Důležité je, že se stále věří v životnost dalšího vývoje žánru opery, na což mnohé osobnosti hudebního světa již spíše rezignovaly. Ne vždy to řeknou ovšem veřejně, v tomto směru vládne určité pokrytectví již mnoho let. Zmíněná Liškova éra v Plzni, která byla dobově dodnes de facto ojedinělá, byla jinak koncipována. Na vnímání publika se neohlížela, pod rouškou avantgardy, která přece nikdy nemá mnoho publika… Ale toto dílo v Jihočeském divadle si právě nehraje na avantgardu opery, hovoří o hudebně-dramatické koncepci rodinné opery maximálně hudebně přístupné všem. „Máme zde hudbu nezatíženou žádným očekáváním. Libreto je přizpůsobeno tomu, o čem my chceme s publikem komunikovat,“ říká režisér Petr Hašek. Tvůrci inscenace chtějí vyprávět pohádkový příběh nikoliv o loutce, toužící stát se chlapcem, nýbrž o chlapci, ze kterého se naopak postupně stává loutka. Dirigent přesvědčuje potenciální publikum, že se nemá čeho obávat, neboť jde o hudbu, která je určena dokonce i tomu jedinci, jenž přijde na operu poprvé v životě. Čili z toho všeho vyplývá, že nejde o progresi v kompozičním smyslu slova, tedy o hledání moderních možností výrazových, nových vazeb harmonických. Nejde tím o úsilí o hudebního ozvláštnění, které vládne v artificiální hudbě. Proto nelze hodnotit hudebně dílo z tohoto obvyklého, zažitého úhlu pohledu. Pokud lze vůbec hodnotit soudobé dílo. Když zalistuji v obsáhlé studii Františka Paly o všech premiérách v éře Otakara Ostrčila, tedy v době meziválečné, nestačím žasnout nad tónem kritik dobově ceněných autorů, jak často se mýlili v prognózách – ovšem z dnešního pohledu… 

Inscenace díla dvou autorů Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara byla hudebně nastudována zřetelně poctivě a důsledně mladým, talentovaným dirigentem Josefem Kurfiřtem. Obě premiéry řídil s nadhledem, potřebnou lehkostí a exaktností v gestu, orchestr byl se sborem i sólisty na velmi dobré úrovni souhry. Na inscenaci se mi nejvíce líbila režie Petra Haška, až překvapivě dynamická, barvitá, s dobrou snahou mít vše na scéně v permanentním pohybu, využívající promyšleně a zajímavě scénické možnosti operního sboru. Právě operní sbor mu tvořil jakousi páteř inscenace, projevil se v jevištních akcích až překvapivě flexibilně, na jedničku s hvězdičkou. Režie poodhalila jeho potenciální scénické možnosti, jeho hudební aspekt zajistil znamenitě svým nastudováním sbormistr Martin Veselý, zvuk sboru byl kompaktní, homogenní, i v pohybu působil jistým dojmem. 

Dynamická režie Petra Haška těžila z půvabných, barevných kostýmů, navržených Jitkou Nejedlou, na emotivně velmi působivé, nápadité scéně Jakuba Kopeckého. Inspirace pochází z loutkového divadla, objeví se i zřetelný náznak kulis motivovaných barokním divadlem. Pro režii je typická snaha o pohyb, takže sbor je využíván dosti náročným, ale vynalézavým způsobem. Zřetelná se mi jevila režisérova práce s pěvci, kteří vytvářeli výrazově znamenitě prokreslené postavy. Nápaditě koncipovanou scénu výrazně dotvářel svým efektním světelným designem Michal Horáček.

Původní předloha pohádky italského autora o předčasné touze dospět je osobitě pozměněna autorem libreta a režií k obrazům dneška, motiv války je silně dominantní. Často mi výjevy víc připomínaly ideu stěžejního protiválečného románu E. M. Rémarquea Na západní frontě klid. Až přijde někdy doba, kdy školní dějepis bude o dějinách umění, nebude z většiny chronologií válek, zaznamená lidstvo skutečný pokrok. To je ovšem vědomá iluze. Režie silně podporuje leitmotiv inscenace, řečený skladatelem Vítem Zouharem na tiskové konferenci, kde propagoval ideu záměrně volené přehlednosti, díky které bude dílo vnímat divák dětský jako dospělý. Ba i ten, jenž přijde na operu poprvé v životě. Tomu sice tak docela nevěřím, ale mít ideály je zcela legitimní. 

Nejen scéna a sólisté s mikroporty, ale i orchestr byl amplifikován, což při filmovém i muzikálovém uchopení díla vůbec nevadí. Orchestr zněl naopak zvukově velmi vyrovnaně, bez obvyklého suchého dozvuku v sálu Metropolu. Ale překvapuje poněkud častá nesrozumitelnost textu z jeviště, daná zjevně intenzitou dynamiky orchestru. Málokdy v minulosti jsem byl tak vázán čtecím zařízením, které obvykle nesleduji, nebo jen sporadicky. V češtině by to mělo být zařízení spíše nadstavbové, vždyť to je novodobá záležitost, kterou jsem nikdy nepotřeboval. Ani mě nenapadlo, že jednou bude třeba i pro česká libreta. Kdyby zde čtecí zařízení ovšem nebylo, řada pěkných myšlenek z libreta by nenávratně unikla. 

Obsazení sólových rolí bylo v této inscenaci šťastné. Inscenátoři dokázali získat ke spolupráci sólisty zjevně disponované pro dané role jak pěvecky, tak především jevištně. V obou obsazeních, neboť všechny sólové role jsou alternovány. Skladatelé role fixují do optimálních hlasových poloh, mají s vokální hudbou zjevně zkušenosti, umí pro různé hlasové obory psát velmi dobře z hlediska polohy. 

V roli otce, řezbáře Gepetta na sebe upozornil Jaromír Nosek libozvučným, znělým basem, vyrovnaným, rozsahově disponovaným, s imponujícím muzikálním frázováním. Především ovšem se schopností přesvědčivého ztvárnění role herecky, s vypovídající mimikou. Tradičně upoutával pozornost jevištně suverénně zvládnutým výkonem Jakub Hliněnský, zde v roli Černovouse. Pěvecky byl výtečně disponovaný a herecky zaujal svrchovaně interpretovanou rolí. Upoutala rovněž mezzosopranistka Šárka Hrbáčková přirozeně jevištně ztvárněnou, výrazově i herecky nesnadnou rolí Cvrčka (Gimini Crickett). Tenorista Ondřej Koplík realizoval vedle svých úspěšných lyrických oborů zajímavou charakterní roli Ďábelského doktora, zpíval ji jediný na obou premiérách. Se zřetelnou chutí a dobrým citem pro míru komické nadsázky. V roli Modré víly využila působivou pěveckou příležitost pěkně koncipovaného vokálního partu sopranistka Eva Hartová.

Záměrně si ponechávám na závěr roli de facto titulní, neb měla na premiérách dva zajímavé představitele, jistě nebylo snadné si pro chlapeckou roli Pinocchia najít optimální jevištní typ, ale podařilo se obsadit partii dvěma rozdílnými hlasovými typy – chlapecky znějícím kontratenoristou Vojtěchem Pelkou s falzetově disponovaným, s prostorově nosným tónem (falzetto petto neboli plný, koncentrovaný falzet, čistý hlavový tón, se obvykle až překvapivě dobře nese v prostoru, byť zní pro leckoho méně přirozeně). Mladý, talentovaný pěvec dostal zajímavý úkol v soudobé opeře, ač z hlediska hlasového oboru je jeho stylové těžiště jinde. Inscenátoři spravedlivě obsadili první premiéru z mého hlediska vydařenějšími výkony v alternacích, po zhlédnutí obou premiér s nimi souhlasím, až na onu titulní roli. Na druhé premiéře totiž představovala titulní chlapeckou roli neobyčejně zdařile ve své komplexnosti uchopení mezzosopranistka Vladimíra Janovská. Pěvecky dala roli obdivuhodnou přirozenost v nestylizovaném, leč naopak prostém, přirozeném a právě tím imponujícím projevu. A to nejpodstatnější v této jistě nesnadné kreaci – zřejmě ve spolupráci se zřetelně kreativním režisérem. Ona zdánlivá lehkost tvoření, nonšalance pohybu po jevišti v nezvyklé poloze chlapce, mě neobyčejně mile překvapila. Bravo. 

Zbývá mi pro úplnost doplnit, že se v obsazení druhé premiéry etablovali zkušený Alexander Beň (Gepetto), Robin Červinek (Černovous), Alžběta Vomáčková a Helena Kalambová. Ondřej Koplík účinkoval jako jediný v obou premiérách. Vyzdvihl jsem již výše v textu Sbor Jihočeského divadla i osvědčeného sbormistra Martina Veselého. Jevištně a pohybově s permanentními režijními úkoly představoval právě sbor podstatnou výrazovou tvář inscenace.

Nová premiéra není odpovědí na vývoj žánru, jak jsem naznačil na počátku reflexe cílenou zmínkou o specifické éře Liškově v Plzni šedesátých let, dodnes jedinečné svým zaměřením na soudobou tvorbu, s plusy i minusy. Je jistým receptem, jak ústupem z pozic snahy o hudební jinakost a o hledání nových harmonií a výrazových prostředků artificiální hudby a moderního divadla vyjít vstříc většinovému publiku. Dokonce bez rozdílu věku. Nutno zdůraznit, že opera příspěvkem k vývoji žánru ani nechce být, proto ji nelze z tohoto úhlu pohledu hodnotit. Je to opravdu hudba, nezatížená očekáváním, slovy režiséra, ale právě proto má šance oslovit co nejširší publikum. Lze ji označit za jednu z cest k divákovi, kterého přechod od opery pěvecké k hudebnímu dramatu (dle muzikologa Kurta Honolky se datuje od Debussyho) začal žánr postupně ztrácet. Cesta je to zcela legitimní svým cílem i prostředky. 

Cíl inscenátorů byl až vzácně v souladu s motivací skladatelů a libretisty. Bavit publikum po vzoru lidových her a loutkového divadla, nicméně protiválečné motivy vystupují hodně do popředí, až ve stylu mnou zmíněné literatury E. M. Rémarquea, jenž se mi během produkce zvláštně vybavoval. Asi i proto, že jeho díla jsou nadčasová a rád se k nim vracím. Představení dosahovalo profesionalitou provedení až překvapivě vysokou laťku. Zaujaly mě z většiny výkony zvolených sólistů, překvapila osobitá, velmi dynamická režie, její schopnost rozpohybovat jeviště, ale i zjevně efektivně pracovat na výrazu se sólisty i se sborem. Pokud režisér opravdu poprvé vytvářel režii v žánru opery, jak sám sděloval v lektorském úvodu, potom mohu říci jediné vystihující slůvko, a to ‚bravo‘. 

Do jaké míry se inscenace setká se zamýšleným cílem, to jest s plnou návštěvností nejen rodin na reprízách (premiéry bývají vždy zaplněné, je zde řada zvaných hostů), to ukáže čas. Premiéry byly publikem přijaty vřele. Přeji inscenátorům, aby se jim dobrá věc podařila.

Foto: Jihočeské divadlo / Martina Root