„Janáček byl mistr melodie, úsečnosti a jazyka. Spojit všechny tyto atributy v pěveckém projevu do jednoho výsledného tvaru je velice obtížné. Kanadský tenorista Philippe Castagner v hlavní tenorové roli Alberta Gregora neuspěl.“

„Perfektní výkon podal tenorista Jan Ježek. Jeho poblázněný Hauk-Šendorf vyšel dokonale a reakce publika byla znát přímo při jeho výkonech, ale i při závěrečném potlesku.“

„Mužská část sboru v závěru opery poněkud zvukově zanikla, což byla také škoda.“

V rámci patnáctého ročníku festivalu hudebního divadla Opera 2022 hostilo Národní divadlo v neděli 6. března operní soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla z Plzně. V hlavní roli Janáčkovy opery Věc Makropulos coby Emilia Marty vystoupila sopranistka Ivana Veberová, Alberta Gregora ztvárnil kanadský tenorista Philippe Castagner, solicitátora Vítka tenorista Tomáš Kořínek, jeho dceru Kristu pak sopranistka Magdaléna Hebousse. Jaroslav Prus patřil barytonistovi Jiřímu Kubíkovi, jeho syna Janka zpíval tenorista Jan Maria Hájek, advokáta Doktora Kolenatého pak barytonista František Zahradníček. Menší role patřily basistovi Janu Hnykovi – Strojník, sopranistce Radce Sehnoutkové – Poklízečka, tenoristovi Janu Ježkovi – Hauk-Šendorf, mezzosopranistce Janě Foff Tetourové – Komorná a postava Lékaře Romanu Duškovi. Orchestr a pánskou část sboru řídil Norbert Baxa, režie se ujal Martin Otava, scéna je prací Daniela Dvořáka, kostýmy Dany Haklové, světelný design a videoprojekce pak Antonína Pflegera a Petra Hlouška. Projekt je koprodukcí DJKT a Theater Erfurt.

Divadlo J. K. Tyla uvedlo premiéru Janáčkovy opery Věc Makropulos v říjnu minulého roku. Téměř po půl roce inscenace dorazila na operní přehlídku Opera 2022, a to do pražského Národního divadla. Libreto na Čapkův slavný příběh napsal sám Janáček. Světovou premiéru měla jeho osmá opera v prosinci roku 1926 v Brně.

Opeře dominuje velmi zajímavá scéna. Tu doplňuje několikarozměrná projekce pražského orloje a fotek, které připomínají cestu dlouhým životem hlavní postavy, Emilie Marty. Bohužel, před třetím dějstvím bylo publiku oznámeno, že nastala jakási technická závada a projekce se neodehraje v zamýšlené formě. I přesto mě po vizuální stránce představení velmi zaujalo. Každá z postav měla oblek jiné, výrazné barvy, což dotvářelo kontrast k tmavé scéně a divákovi, který dílo nezná, to pomáhalo v orientaci, která postava zpívá, když například četl text na čtecím zařízení. To ovšem nebylo dobře synchronizováno a občas text úplně vypadl. Ke škodě, protože až na pár výjimek pěvcům nebylo moc rozumět, ba co víc, někteří místy slyšet nebyli skoro vůbec. Nebylo to orchestrem. Nebylo.

Hlas hlavní protagonistky Ivany Veberové je nosný, místy poněkud ostrý, ovšem se svou rolí se pěvkyně sžila a její herecký výkon přitáhl mou pozornost. V době, kdy svět čelí hrozbě ze strany Ruska, jsou slova hlavní hrdinky doslova mrazivá: „Hlupci, vy jste tak šťastni, pro tu pitomou náhodu, že tak brzo zemřete…“

Janáček byl mistr melodie, úsečnosti a jazyka. Spojit všechny tyto atributy v pěveckém projevu do jednoho výsledného tvaru je velice obtížné. Kanadský tenorista Philippe Castagner v hlavní tenorové roli Alberta Gregora neuspěl. Jeho hlas vůbec není stavěn na Janáčka! Zpíval absolutně bez pochopení zemitosti, krve a síly skladatelovy hudby. Místy zpíval úplně jiné noty, a když dostal prostor vyklenout melodickou frázi, úplně ji rozbil. Jako herec mě také nepřesvědčil.

Přijatelné výkony předvedli tenoristé Tomáš Kořínek a Jan Maria Hájek v rolích Vítka a Janka. Jaroslav Prus Jiřího Kubíka byl herecky velmi povedený a také má tento zkušený divadelník stále silný hlas. Barvou hlasu zapůsobil velmi pěkně barytonista František Zahradníček coby Doktor Kolenatý. V jeho projevu už se snoubí smysl vyklenout melodii s pevností a dikcí. Mile překvapili Radka Sehnoutková a na hlas bohatý Jan Hnyk. Sehnoutková má velmi pěknou barvu hlasu, škoda, že nedostala příležitost alternovat Kristu. Tu velmi pěkně premiérově ztvárnila mladá Magdaléna Hebousse, opět jsem slyšel zpěv! Perfektní výkon podal tenorista Jan Ježek. Jeho poblázněný Hauk-Šendorf vyšel dokonale a reakce publika byla znát přímo při jeho výkonech, ale i při závěrečném potlesku.

Není vždy výhrou za každou cenu hrát autora, na kterého je třeba speciálních pěvců. Na Janáčka je nutno obsadit pevné, kulatě znějící a průbojné hlasy, které ve velké dynamice udrží klenuté fráze.

Orchestr hrál kompaktně, tempa mohla být ještě ostřejší. Doprovázel zpěváky citlivě, rozhodně nehrál nahlas, aby se přes něj nedalo zpívat. Mužská část sboru v závěru opery poněkud zvukově zanikla, což byla také škoda.

Poselství opery publiku předáno bylo, dramaturgický počin Zbyňka Brabce je chvályhodný a celkově dílo vyznělo spíše dobře nežli špatně. Může za to však ve větší míře scéna a světelný design.

Foto: Daniel Jäger