„Magnetem dramaturgie večera byla premiéra speciální kompozice – Suity Templum Honoris, kterou zkomponovali čtyři autoři.“

„Na pódiích zřídka uváděné dílo Vranického vyznělo v podání Hany Kotkové noblesně.“

„Výborné provedení Šostakovičovy symfonie díky nastudování Tomáše Braunera publikum nadchlo.“

Druhá nejstarší univerzita u nás. Druhý nejstarší symfonický orchestr u nás. Do posledního místa zaplněný sál Reduty v Olomouci. Mnoho významných hostů a vynikající výkon Moravské filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera. Také přizvání výborné sólistky a realizace premiéry společného díla čtyř renomovaných českých tvůrců. Existuje mnoho důvodů pro opětovný návrat k oslavnému koncertu a reflexi v alternativním pojetí. (První text k tématu čtěte ZDE.) Státní svátek olomouckému publiku přinesl mimořádný večer.

Pátek 17. listopadu se konal jeden z koncertů Moravské filharmonie Olomouc zařazený do abonentní řady D (Symfonický cyklus dramaturgyně orchestru Ivany Kaliny Tabak) a zároveň patřící do skupiny M (Mimořádných koncertů orchestru). Mimořádný večer byl věnován 450. výročí založení Univerzity Palackého v Olomouci, na které od dob jejího vzniku studovalo a působilo mnoho významných osobností a do sálu Reduty byli někteří také pozváni.

Na začátku večera zazněla v podání orchestru pod vedením Tomáše Braunera státní hymna. Další průběh patřil herečce Ditě Mandové-Vojnárové a jejím vzácným hostům. Své projevy k výročí pronesli rektor univerzity lékař Martin Procházka a matematička a horolezkyně Dina Štěrbová, nedávno vyznamenaná prezidentem Petrem Pavlem, která na univerzitě dlouhá léta vyučovala. Požehnání a modlitbu za univerzitu pronesl biskup Josef Nuzík, administrátor olomoucké arcidiecéze. Blok uzavřelo zdařilé provedení studentské hymny Gaudeamus Igitur v podání smíšeného pěveckého sboru univerzity Ateneo pod vedením Pavla Režného.

Magnetem dramaturgie večera byla premiéra speciální kompozice – Suity Templum Honoris (Chrám cti), kterou zkomponovali čtyři autoři, ve svém životě spjatí s olomouckou univerzitou. Nyní si dovoluji pro bližší představení kompozice použít anonci, kterou měla univerzita na svých stránkách a slovo Ivany Kaliny Tabak uveřejněné v programu koncertu. Autorem názvu svity je prorektor univerzity, skladatel Vít Zouhar. Tento název zvolil inspirován Chrámem cti oslavné hry Antonína Saletky Saeculum Coronatum (Korunované století). Ve své části Munificentia (Štědrost) chtěl, aby posluchač vnímal radost, kterou provází štědrost. Hudebně se autor ohlížel za svou operou L´Arianna, kterou napsal spolu s Tomášem Hanzlíkem, kde Ariadna v závěru zpívá verš Ottavia Rinucciniho Giote al gioir mio (Radujte se z mé radosti). Hudební skladatel a muzikolog působící na katedře hudební výchovy přispěl do suity svou částí nazvanou Honoris Cupiditas (Touha po cti). Dle jeho slov použil pro něj typicky neobarokně minimalistickou hudební řeč. Skladatel, pedagog a klavírista Marek Keprt, působící na katedře muzikologie je autorem části Désir (Touha). Vyjadřuje přání touhy po vědění, po moudrosti. Je inspirována drobnou stejnojmennou skladbou Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, z níž si ke své motivické práci vypůjčil trochu hudebního materiálu. Hudební skladatel a muzikolog, někdejší student univerzity, spoluzakladatel a dlouholetý pracovník katedry muzikologie Jan Vičar nazval svoji část Maestoso (Majestátně). Hudebně vychází ze svých dřívějších třech fanfár k promocím. Jako inspirace mu dle jeho slov posloužilo ticho a pohled z Pohořanského kopce Větrňáku s představou zvuku symfonického orchestru.

Jako posluchač, který slyšel kompozici poprvé si nedovolím jakkoli hodnotit uměleckou kvalitu jednotlivých částí čtyř autorů. Dovolil bych si vyzdvihnout přednosti každé části. Jako celek, přestože je svita složena ze čtyř zcela odlišných částí, vyzněla díky jejich vhodné posloupnosti kompaktně. Vyzdvihl bych u každé části povedené vystižení záměru jejího autora. Velmi přesvědčivě díky své výstavbě vyzněla úvodní část Maestoso Jana Vičara. Slavnostní fanfáry lemující dílo na jejím začátku a konci plné harmonicky zajímavých souzvuků, rytmicky nápaditý vstup sekce bicích nástrojů následovaný pizzicaty smyčců až po vyvrcholení v mohutné tutti orchestru vystřídala klidná, ale nikoli nudná část B, rovněž plná zajímavých harmonií. Následující Honoris cupiditas Tomáše Hanzlíka přináší bezkonfliktně plynoucí hudbu gradující z počáteční d moll přes rychlou modulaci prostým dominantním septakordem do e moll a končící v optimistické G dur. Do instrumentace vhodně přispělo zapojení orchestrálního klavíru. Pokud jsem dobře rozeznal, tak vnitřně pulzoval celou dobu mezi čtyřdobým rytmem členěn 3, 3, 2 a připomínal mi pulz rumby. Třetí fantazijní část Désir Marka Keprta vyjadřovala touhu zcela jinými kompozičními technikami. Dominovala práce s témbry, plejádou použití zvukových nápadů od glissand, klastrů, hru na nátrubky po lidské hlasy, nebo šeptání. Členové filharmonie se s tímto interpretačně nelehkým úkolem vypořádali výborně, vše v probíhajícím čase sedělo přesvědčivě na svém místě. Suitu uzavřela část Munificentia Víta Zouhara zasazená neproblematicky do C dur a používající téměř výlučně schéma harmonického postupu I., VI., V. a I. stupeň. Velmi ozvláštněně tedy vyznělo zapojení i jen subdominanty v závěru díla. Posluchačsky nenáročná hudba byla plná nápadů, hlavní myšlenku uvedly tympány a žestě, v průběhu se objevil zajímavý rytmický moment ve smyčcích, které do tohoto okamžiku posloužily jako nositelé harmonií ve dlouhých notových hodnotách.

Opět v C dur pokračovalo další zařazené dílo, Houslový koncert č. 7, op. 11 Antonína Vranického. Vranický se sám vzdělával v oblasti práv a filozofie na moravské univerzitě a je jejím absolventem. Také přizvaná sólistka Hana Kotková je spjata s Olomoucí, neboť je zdejší rodačkou. Na pódiích zřídka uváděné dílo vyznělo v podání renomované houslistky noblesně, bez zbytečného patosu třeba v minore části stejnojmenné c moll v závěrečném rondu. Autorem vypsané kadence, spočívající většinou jen v rozkladech kvintakordu, byly interpretovány stejně jako časté melodické ozdoby s nadhledem. V úvodní větě zaznělo snad jen několik ojedinělých tónů ve vyšších polohách intonačně nepřesně, ale ve finále, kde se houslistka musela pohybovat dlouhé úseky ve tříčárkované poloze vyznělo vše již v průzračné čistotě. Také charakter závěrečné polonézy vystihla Kotková vynikajícím způsobem. Přes dlouhotrvající potlesk se neodvděčila publiku žádným přídavkem, pravděpodobně z časových důvodů vázaných přímým rozhlasovým přenosem. Spolupráce dirigenta a orchestru byla bez problémová, zvuk houslí Kotkové svítil nad celým orchestrem a nesl se příjemnou decentní akustikou olomoucké Reduty.

Celou druhou polovinu koncertu vyplnilo uvedení Symfonie č. 1 f moll, op. 10 Dmitrije Šostakoviče. Výborné provedení díky nastudování přizvaného Tomáše Braunera publikum nadchlo. Nejen jako celek zněl orchestr ve vynikající souhře, ale blýskli se jednotliví první hráči skupin. Hned v úvodu symfonie dirigent vystihl charakter jakéhosi pochodu a zazářilo sólové vyznění tématu v klarinetu, sarkastické motivy výborně interpretoval koncertní mistr orchestru, sóla zazářila i v první flétně, pod rukami koncertního mistra skupiny violoncell v závěrečné větě, v úvodu třetí části vyniklo sólo hoboje, přestože smyčce mohly zrovna zde mírně ubrat na síle. V programových poznámkách se posluchači dočetli, že dílo napsal devatenáctiletý Šostakovič jako svoji absolventskou práci, a mohli tak ocenit díky vynikajícímu provedení Moravské filharmonie Olomouc kompoziční mistrovství mladého skladatele.

Foto: Filip Jančo