Moravská filharmonie Olomouc nepořádá jen velké symfonické koncerty, ale nabízí celou škálu rozmanitých programů. V úterý 10. března k večeru se v Mozartově sále Reduty sešli již po několikáté komorní hudbu si oblibující posluchači a zahrálo jim uskupení hudebníků ve složení Petra Matějová na klavír, Magdalena Malá na historické housle a Jiří Tarantík na přirozený lesní roh; pořadem provázela Markéta Vejvodová. Pořad s titulem Romantismus v dobovém hávu přinesl skladby Roberta Schumanna, Clary Schumannové a Johannesa Brahmse, interpretované na nástroje, které se v jejich době používaly.

Tehdejší nástroje používaly především struny ze zvířecích střev, které se chovají hře poněkud nevyzpytatelněji než struny kovové, které se standardně používají dnes. Přírodní materiál pružně reaguje na vlhké prostředí, a tedy je potřeba častěji nástroje přelaďovat. I ladění nástrojů bylo tehdy o něco nižší (na 432Hz). Klavíristka Petra Matějová touto skutečností byla postižena nejméně, tento problém vyřešilo jedno stisknutí tlačítka, neboť dnes již umí snížit ladění klavíru digitalizace, kterou Mozartův sál Moravské filharmonie disponuje. Petra Matějová se specializuje na hru na kladívkový klavír a spolupracuje mimo jiné se soubory Collegium 1704 a Musica Florea, což KlasikaPlus.cz reflektovala ZDE. Houslistka Magdalena Malá je přední hráčkou na barokní housle, violu a violu da gamba, zakladatelkou souboru Ensemble Fiorello a spolupracuje s předními soubory poučené interpretace, jako jsou Collegium 1704 či Musica Florea. Nástrahy svého nástroje tedy ovládá bravurně, což v tomto večeru potvrdila. Třetím nástrojem toho večera byl přirozený lesní roh, na který měl hrát Krzystof Bialasik ohlášenou skladbu Friedricha Kuhlaua Andante a Pollaca, WoO 189 pro přirozený lesní roh a klavír. Bohužel umělec náhle onemocněl a na poslední chvíli se ujal úkolu jeho kolega Jiří Tarantík. Ten se zdá být mistrem převleků, neboť zvládá jak hru na moderní lesní roh, což se mu daří v orchestru opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, tak také hru na další historické druhy tohoto nástroje, zejména přirozený lesní roh. Svoji schopnost uplatňuje v předních souborech poučené interpretace, jako je Musica Florea či Collegium 1704 Václava Lukse. Předvedl publiku své schopnosti i tohoto večera, kdy nejprve hrál na tzv. Wienerhorn, tedy nástroj z druhé poloviny 19. století, na který hrají Vídeňští filharmonikové dodnes. I proto skladba Roberta Schumanna Adagio a Allegro, op. 70 pro klavír a lesní roh zněla spolu s klavírem velmi autenticky, škoda, že hráli jen první část Adagio. 

Clara Schumannová se při tomto večeru představila nikoli jako skladatelka pro klavír, na který především virtuózně koncertovala, ale niternou skladbou Romance č. 2, op. 22 pro housle a klavír, ze které zazněla část Allegretto: Mit zartem Vortage. Ocenit je nutné především výkon houslistky, která dokázala se danému zvuku klavíru zvukově plasticky přizpůsobovat.

Na závěr zazněla skladba Johannesa Brahmse Trio pro přirozený lesní roh, housle a klavír, op. 40. Skladba, která vznikla v lázních Baden-Badenu a jejíž téma prý Brahms vyčetl „ze šumění korun stromů“, má čtyři věty. Andante, ve kterém vynikla naléhavost a měkký zvuk houslí, Scherzo (Allegro), které odhalilo nástrahy v ladění nástrojů, Adagio mesto, ve kterém vládlo sólo přirozeného lesního rohu, který hrál lidovou melodii a snažil se dát tónu plnost a barvu. Poslední věta Allegro con brio se odvíjela ve svižném tempu, kdy se nástroje snažily o společnou brilantní souhru. Bohužel se projevilo, že jen na jednu zkoušku těsně před koncertem se soubor sehrává jen ztěžka a souhra se nevedla tak, jak by hudebníci chtěli.

„Přirozený lesní roh nemá ventily, jako mají další verze tohoto nástroje, a hrát na něho je práce víc než tvůrčí. Baví mě ale, že má možnost variabilní plasticity tónu a i v souhře se dá se souzvuky krásně barevně pracovat. Vyžaduje to ale větší časovou přípravu, aby spoluhráči mohli na sebe niterně navazovat. My jsme šťastní, že se nám podařilo zahrát skladbu bez ztráty kytičky a že jsme vytvořili publiku věrohodnou iluzi dobové romantické interpretace,“ vyznal se po koncertě Jiří Tarantík. 

Cyklus komorních koncertů doprovodila průvodním slovem Markéta Vejvodová, která vybrala i promítané obrazy krajiny, která navozovala romantickou atmosféru při tlumeném světle v sále. Mozartův sál byl téměř plný a publikum projevovalo svoji spokojenost po každé větě Brahmsova koncertu. „To je v pořádku že tleskáte,“ poděkovala publiku houslistka Magdalena Malá. „Je to totiž naprosto autentické, v té době bylo zvykem tleskat po každé větě, a dokonce i během ní, když se lidem něco líbilo. Proto vám děkujeme,“ vysvětlila. Vytvořila i tímto vstupem intimnější pouto s posluchači, což vedlo k přirozenější, vřelejší náladě v sále. Zdá se, že komorní koncerty si získaly své nezastupitelné místo v dramaturgické skladbě nabízených aktivit Moravské filharmonie Olomouc a jistě i nadále budou těšit všechny skupiny abonentů a příznivců. 

foto: MFO / Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp