Pretty Yende a její písňový recitál s přesahy
„Šest vybraných písní od Richarda Strausse bylo vrcholem programu.“
„Pianista hrál ideálně celým tělem, uvolněně, s většími gesty, ale ani chvíli teatrálně – jen a jen muzikálně.“
„Pěvecké mistrovství ve službě neodolatelně podané role, komediální talent ve službě svrchované hudební virtuozity.“
Mohl to být konvenční „Liederabend“, komorní večer s písněmi romantiků kultivovaně zpívanými za hodnotného klavírního doprovodu. Nebyl. Jihoafrická sopranistka Pretty Yende a italský pianista Michele D´Elia ve středu v Praze zvolili ještě náročnější model. Písňový recitál měl všechno, jak se patří; doplnila, obohatila a korunovala ho však ještě další čísla, operní a operetní. Zazpívaná a zahraná dokonale, uvolněně a zábavně.
Třicátnice s nastartovanou mezinárodní kariérou zpívala v tuzemsku už potřetí. Intimní písňový program není ve Smetanově síni na úplně správném místě. V druhé polovině tak velkého sálu nemůže být kontakt s interprety, kteří sami jsou na velkém pódiu trochu ztraceni, dostatečně blízký a těsný. Výběr ze Schumannových písní přesto vyzněl, alespoň v bližších řadách sedadel, velmi pěkně. Okouzlené kantilény, písně hravé a rozmarné i zahloubané a zasněné, tichá vyprávění, pomalé a vážnější texty i překotnější sdělení, to vše mělo stylový punc německého romantismu. Od prvních tónů byla jasné, že sólistka si tímto repertoárem s naprostou jistotou ví rady, že dokáže modelovat text a že umí vyjádřit odpovídajícím způsobem emoce vložené do těchto komorních skvostů. A co víc – bylo slyšet a hmatatelně cítit, že má rovnocenného partnera v klavíristovi.
Během večera bylo stále zřetelnější, že Michele D´Elia (především korepetitor a hlasový poradce pěvců a asistent dirigentů, klavírista v divadlech a na mezinárodních soutěžích, spojený především s Milánem a tamní Akademií La Scaly) je mimořádný talent. Tvořil jedinečně každou notu, každou frázi, s pěvkyní dýchal, posunoval hudební dění kupředu, podporoval stejně tak okamžiky, kdy hlas v rámci výrazu pro zlomek vteřiny zaváhal nebo ucukl… Společně do detailů cítili všechny agogické změny, každé oddálení tónu… A že jich nebylo málo! Pianista nadchl úhozem s jemnými akcenty a nesčetnými nuancemi, nadchl výrazem. Hrál ideálně celým tělem, uvolněně, s většími gesty, ale ani chvíli teatrálně – jen a jen muzikálně.
Výběr tří čísel z Donizettiho cyklu Nuits d´été à Pausilippe byl jiný. Jde o soubor ariett, romancí, nokturen a duettin pro domácí muzicírování, ale nejsou to jednoduché písničky. Operní autor se nezapře, nezapře se ani italská melodika. A zpívaná hudba dostávala nespočet drobných podnětů korespondujících s odstíny a zvraty v textu. Zaujala výrazná zpomalení, jemnost a na druhou stranu i belcantová okázalost. A skvostný doprovod. Platí to vlastně i pro árii Que n´avons nous des ailes z prvního dějství Donizettiho Lucie z Lammermooru. Přesněji řečeno neznámá árie, nahrazující v pařížské verzi díla tu obvyklou a známou scénu, aby Francouzi dostali něco pozitivněji naladěného. Neotřele vybrané a krásně zazpívané číslo.
Druhá polovina večera, jehož oficiální program byl spíše kratší, než bývá běžný rozměr, tvořily písně Paola Tostiho, plné emocí, efektní, přístupné. Zvláště druhá z nich, Ideale, byla skvostně ztišená, měla nádherný tah a i na relativně malé ploše výraznou a jedinečnou atmosféru. Šest vybraných písní od Richarda Strausse – Zueignung, Kling, Allerseelen, Ständchen, Ich schwebe a Cäcilie – bylo vrcholem programu. Geniálně napsané miniatury, plné nádherných vokálních linek, proměnlivých harmonií a efektního výrazu, hudební poezie par excellence. Pianista hrál básnivě i bouřlivě, perlivě, názorně, s potřebným patosem v dlouhých obloucích… – jak bylo třeba. Neztratil se ani v návalech citů, ani v přívalech akordů. Hrál ideálně. Pěvkyně nádherně odstínila jednu píseň od druhé, každou vypointovala, včetně závěrečných gest a pohledů… Škoda, že se publikum nechalo strhnout k rušivému tleskání mezi písněmi…
Johann Strauss a „uhersky“ zabarvený výstup Rosalindy z operety Netopýr byl z jiného světa, ale dal najevo, že Pretty Yende je vzácně mnohostranná. Její umění patří jak do světa belcanta, tak do světa písní, uplatní se ve vážných romantických operních rolích i v operetě. Po celý večer se vkrádal pocit, že její charakteristicky zabarvený hlas a nenuceně příjemný projev mají v základu cosi společného s uměním afroamerické sopranistky Barbary Hendricks, že ho však zároveň přesahují. Stejně jako Pretty Yende přesáhla tento večer rozměry obvyklého písňového koncertu.
První z přídavků nenaznačoval, co vše ještě přijde. Šlo o návrat ke skladateli Tostimu, zazněla jeho další charakteristicky posazená vemlouvavá píseň – A Vucchella. Pretty Yende se srdečným úsměvem přijímala nadšení vyzařující z publika. Co ji čeká? Se stejným programem jako v Praze vystoupí ještě v londýnské síni Barbican a pak v Carnegie Hall v New Yorku. V únoru a březnu zpívá Manon v pařížské Opéra Bastille, v březnu má koncertní Gala s Lawrencem Brownlee, v dubnu pak přijde v USA – v Dallasu – Lazebník sevillský… A právě z této opery byl druhý přídavek, známá árie Rosiny „Una voce“. S lehkostí, šarmem a pobavením několikrát vyšperkovaná o přidané koloratury a vysoké tóny, aniž by to působilo samoúčelně nebo sebestředně. Jen a jen hudební divadlo s důrazem na obě slova: pěvecké mistrovství ve službě neodolatelně podané role, komediální talent ve službě svrchované hudební virtuozity. Epizoda z inscenace, která by musela být díky takové sólistce skvělým zážitkem.
A večer dostával další náboj: následovala Donizettiho píseň „Me voglio fa´na casa“, kterou Pretty Yende zazpívala v blízkosti klavíristy, zčásti sedíc z boku přímo u něj. Byli neustále v interakci, „házeli“ si gesty narážky, tvořili spolu, bavili se společně tím, jak se jim to daří, a současně neomylně bavili publikum. Ani ke čtvrtému přídavku se nenechali dlouho nutit. Píseň Art Is Calling for Me (s refrénem I want to be a prima donna) pochází z „komické opery“, dnes bychom řekli americké operety, předchůdce muzikálu, která se hrála na Broadwayi v roce 1911. Autory jsou Victor Herbert a Harry B. Smith. Pretty Yende a Michele D´Elia ji podali jako mnohem delší a bohatší, stoprocentně vypočítaný, evidentně zažitý a s nadhledem zvládnutý, neodolatelně zábavný výstup. Byl plný vložených komických detailů: nedokončených citací ze známých oper, ulekaných zámlk, suverénních, ale nedozpívaných škál; vtipný výstup naplněný hudebním humorem a interpretačním mistrovstvím korunoval večer tak, že publikum odcházelo doslova nabito novou energií.
——-
Rozhovor s Pretty Yende čtěte na portálu KlasikaPlus ZDE.
Foto: Petr Dyrc
Příspěvky od Petr Veber
- AudioPlus | Pavel Smutný: Vytěžme z Roku české hudby maximum
- Káťa expresionistická a expresivní. Drážďanský Janáček podle Calixta Bieita
- Ivo Kahánek: Smetana není vedle Liszta žádnou popelkou
- AudioPlus | Martin Smolka: Hudba už nejsou melodie a akordy, které se někam odvíjejí
- Jiří Bělohlávek a Česká rapsodie vlastence Bohuslava Martinů