„Zdeněk Košler působil ve funkci šéfa Opery ND vyčerpávajících pět a půl sezóny.“

„Ze sólistů se na kompletech podílejí především domácí sólisté Opery Národního divadla.“

„Vydaný komplet všech oper Bedřicha Smetany je jedinečným dokumentem práce Zdeňka Košlera.“

Komplet Smetanových oper v hudebním pojetí Zdeňka Košlera, jak je uvedl v osmdesátých letech v pražském Národním divadle, je další nahrávkou vydanou ve vztahu k Roku české hudby 2024. Jde o původně pracovní záznamy, nyní však důkladně zvukově zrevidované. Z pěvců se na kompletu podílejí především domácí sólisté Opery Národního divadla.

Významný český dirigent Zdeněk Košler působil v Národním divadle v Praze nejprve v letech 1948 až 1958 jako korepetitor Opery, přičemž od roku 1951 také operní představení dirigoval. Poprvé stanul za dirigentským pultem v Národním divadle 19. září 1951, kdy řídil odpolední představení Rossiniho Lazebníka sevillského s Marií Tauberovou, Hanušem Theinem, Vladimírem Jedenáctíkem, Zdeňkem Otavou a Bronislavem Chorovičem. Po vítězství v mezinárodní dirigentské soutěži v Besançonu v roce 1956 se stal na čtyři roky šéfem opery v Olomouci, v letech 1962 až 1966 byl šéfem opery Státního divadla v Ostravě. Působil také jako šéfdirigent Komické opery v Berlíně a Slovenského národního divadla v Bratislavě. Byl také dirigentem České filharmonie a hostoval doslova po celém světě. Po svém návratu do Národního divadla nejprve pohostinsky a s velkým úspěchem nastudoval Fibichovu Nevěstu messinskou, která měla premiéru 4. října 1979. Šéfem Opery Národního divadla (ND) byl od 1. ledna 1980 do 31. července 1985, pak zde ještě v letech 1989 až 1991 působil jako šéfdirigent.

Šéfem Opery ND byl Zdeněk Košler v době, kdy v divadle nepůsobili zahraniční pěvci (jistě by se radoval z tak vynikající mezzosopranistky, jakou je Arnheiður Eiríksdóttir), a tak sázel především na mladé české pěvce (Jiřina Marková, Zora Jehličková, Miroslav Kopp, Pavel Horáček…), když si byl vědom, že někteří dříve narození již nesplňují jeho přísná umělecká kritéria (však také mnohým „šlápl na kuří oko“ a ti neměli pro něj vlídného slova). O sólistickém ansámblu, který byl v Národním divadle v době Košlerova nástupu, se dirigent vyjádřil: „Když jsem přebíral Operu Národního divadla, třetina sólistů byla v podůchodovém věku, třetina tak nanejvýš pro menší úlohy a teprve poslední třetina – s občasnou potřebou zacpat si uši – byla schopna tlumočit národu i úlohy závažné. Ze sedmdesáti sólistů se dalo počítat sotva s dvaceti. Rychle jsem přibíral mladé talenty a zároveň kousl i do kyselého jablka pohovorů o důchodech. Prvořadým úkolem, který jsem musel zvládnout, bylo omlazení stárnoucího souboru sólistů, tedy výměna generací. V Národním divadle jsem se téměř narodil, všechny významné umělce znám z doby jejich nejlepších let a dodneška je chovám v srdci. I ty, s nimiž jsem se kvůli jiné nešťastné povinnosti vážně neshodl a kteří se proti mně obrátili.“

Zdeněk Košler působil ve funkci šéfa Opery ND vyčerpávajících pět a půl sezóny, přičemž mu připadl čestný úkol otevřít historickou budovu Národního divadla po její generální rekonstrukci. 18. listopadu 1983 řídil zahajovací představení v obnoveném Národním divadle, kterým nemohl být jiný titul než Smetanova Libuše. Když nastoupil, byla už historická budova Národního divadla uzavřena, a tak všechny soubory Národního divadla (dva operní, činohra a balet) hrály v Tylově (dnes Stavovském) a Smetanově divadle (dnes Státní opera). Všechno se muselo připravovat na slavnostní otevření historické budovy. Když Zdeněk Košler nastoupil, operní soubor měl osmašedesát sólistů, dva sbory, dva orchestry a celkem sedm dirigentů. Když sezónou 1984/85 končil, sólistů bylo o tři víc.

Zdeněk Košler si předsevzal, že nově nastuduje celý smetanovský operní repertoár, který by v Národním divadle nikdy neměl chybět. Opery pak provedl cyklicky, což bylo poslední kompletní uvedení Smetanových oper (už je tomu čtyřicet let!). Je smutné, že ani dvousté výročí skladatelova narození nevyprovokovalo Národní divadlo k tomuto čestnému úkolu nastudování všech Smetanových oper.

První smetanovskou inscenací bylo Tajemství (prem. 23. října 1980), které režijně připravil Karel Jernek. Jestliže Tajemství byla zbrusu nová inscenace, následující Dvě vdovy, opět v režii Karla Jerneka, byly inscenací obnovenou, leč nově hudebně nastudovanou a v některých rolích přeobsazenou (původní premiéra byla 8. října 1971). V další sezóně byla nově nastudována Hubička (prem. 20. listopadu 1981, režie Karel Jernek). 13. května 1982 následoval Dalibor v režii Václava Kašlíka (v rámci festivalu Pražské jaro), v sezóně 1982/83 přibyla Prodaná nevěsta v režii Ladislava Štrose (prem. 9. prosince 1982) a v závěru sezóny byla nastudována Čertova stěna opět v režii Ladislava Štrose (prem. 13. května 1983 také v rámci festivalu Pražské jaro). Ze Smetanova operního odkazu tedy na repertoáru chyběly už jen dvě opery, které Košler připravil v následující slavnostní sezóně znovuotevření Národního divadla. Nejprve byla 18. listopadu 1983 ke stému výročí otevření Národního divadla a jako slavnostní představení zrekonstruované historické budovy uvedena Smetanova slavnostní opera Libuše (v režii Karla Jerneka) se skvělou Gabrielou Beňačkovou v titulní roli a v závěru sezóny pak Smetanova prvotina Braniboři v Čechách (prem. 14. května 1984 v rámci festivalu Pražské jaro a zároveň jako součást Smetanova operního cyklu). V Braniborech v Čechách jsou také jako v jediné Smetanově opeře v kompletu drobné škrty. Pokud se má v této opeře škrtat, pak jedině takto. Zdeněk Košler nedirigoval všechny reprízy Smetanových oper, které nastudoval, mnohé se hrály ještě v době, kdy už v Národním divadle nepůsobil (největšího množství repríz dosáhlo Tajemství – 262, Prodaná nevěsta – 197 a Hubička – 167). 

Komplet Smetanových oper v nastudování Zdeňka Košlera v Národním divadle obsahuje všechny snímky z premiér Smetanových oper, které Zdeněk Košler v tomto divadle dirigoval. Byly to původně pracovní snímky, ovšem velice kvalitní a po důkladné zvukové revizi jsou jedinečným zvukovým dokumentem inscenací Smetanových oper, které v 80. letech minulého století naposledy byly cyklicky provedeny. Ze sólistů se na kompletech podílejí především domácí sólisté Opery Národního divadla, pouze v Braniborech v Čechách zpívá Kmeta Richard Novák a ve Dvou vdovách Podhájského Milan Voldřich, oba sólisté Janáčkovy opery v Brně. Všechny Smetanovy opery v Národním divadle byly nastudovány ve více alternacích a samozřejmě si můžeme přát, abychom slyšeli v některé roli jiné pěvkyně nebo pěvce, ale těm, kteří jsou na zveřejněných snímcích, byla svěřena premiéra.

O Košlerovi se někdy říká, že dirigoval pomalu a nudně. Není to pravda. On pouze využíval obou krajních možností tempa i dynamiky, přičemž rychlé tempo bylo vždy brilantně zahrané a pomalé si udrželo potřebné napětí. Nedirigoval, jako někteří kapelníci, v pověstném moderato a mezzoforte.

Bylo by ode mě nefér, kdybych vypočítával v jednotlivých live nahrávkách všechno to, co se nepovedlo. Jsou to pracovní snímky z premiér, u nichž se nepočítalo se zveřejněním. Mají všechny atributy live nahrávek – zvukově jsou někdy nevyvážené, protože na „forbíně“ se prosazuje třeba určitá část sboru a chybí tak kompaktní zvuk. Někdy zase sbor zpívá za scénou a ne všechno je dostatečně slyšet. Dnešní doba přeje live snímkům, naopak není čas a nejsou peníze na pořizování studiových nahrávek. Ale každý sólista dnes má svůj mikroport a má pak i svou samostatnou zvukovou stopu, se kterou podle potřeby zvukaři při tvoření výsledného snímku pracují. Protože v osmdesátých letech něco takového ještě nebylo u nás možné, musíme si tento fakt při hodnocení snímků uvědomit.

Za nejzdařilejší záznamy kompletu považuji snímky Libuše a Čertovy stěny, naopak opera, která má asi nejvíc rytmických i intonačních nepřesností, je Dalibor. Vedle obdivu ke Košlerově práci s oběma orchestry musíme kladně hodnotit i výkony obou sborů (sbormistři Milan Malý a Vladivoj Jankovský).

Každého posluchače nejvíce zajímají výkony sólistů. I ty jsou poměrně vyrovnané, na záznamech slyšíme celkem sedmatřicet sólistů Národního divadla, pětkrát Jiřinu Markovou a Václava Zítka, čtyřikrát Jaroslava Horáčka, Miroslava Koppa, Věru Soukupovou a Karla Průšu a třikrát Dalibora Jedličku, Danielu Šounovou, Bohuslava Maršíka a Lea Mariana Vodičku. Dalších devět sólistů účinkuje ve dvou záznamech, ostatní pouze v jednom.

Musím zmínit několik opravdu špičkových výkonů: Ivana Kusnjera jako Tausendmarka, Richarda Nováka jako Kmeta, Danielu Šounovou jako Mařenku, Karla Průšu jako žalářníka Beneše, Gabrielu Beňačkovou jako Libuši, Václava Zítka především jako Přemysla a Voka, Marii Veselou jako Záviše a Miroslava Koppa se Zorou Jehličkovou v Tajemství. 

Vydaný komplet všech oper Bedřicha Smetany natočený při jejich premiérách v Národním divadle je i při svých zvukových nedostatcích jedinečným dokumentem práce šéfa opery Národního divadla Zdeňka Košlera a sólistů, kteří v osmdesátých letech v Národním divadle v operním souboru působili. Co je ovšem neomluvitelné, je příšerná grafická úprava jednotlivých oper, některé texty jsou velice špatně čitelné (Libuše, Hubička, Čertova stěna), což je škoda, protože průvodní slovo dr. Jana Králíka je vždy velice fundované a čtivé. Samozřejmě na (ne)kvalitu bukletů doplácejí i rozmazané fotografie z inscenací.

…………………

Další texty k nedávno vydaným nahrávkám čtěte ZDE v rubrice NovinkaPlus, a to především o jiném kompletu Smetanových oper.

Foto: Facebook ČNSO, archiv ND Praha / Jaromír Svoboda, archiv ND Praha / Oldřich Pernica, Radioservis