„Skladatel kupí nesourodé miniaturní motivy, které se vzájemně podněcují a rozvíjejí.“

„O žádný děj nejde. Bezmocnost a zoufalství prostupuje černý humor.“

„Je to rozsáhlé, mnohovrstevnaté dílo. Velmi podařené.“

Cyklus Rarity, který zavedli ve Vídeňské státní opeře, se může pochlubit dalším zářezem, operou maďarského skladatele György Kurtága podle románu Samuela Becketta. Absurdní divadlo dostalo originální hudební podobu v režii Herberta Fritsche s taktovkou Simone Young a jeho uvedení ve Vídni je světovou událostí.

Raritou je už skutečnost, že Fin de Partie je první a současně poslední operou maďarského skladatele, který ji napsal ve svých dvaadevadesáti. Světovou premiéru měla v milánské La Scale v roce 2018; záznam odvysílal Český rozhlas 29. prosince 2018. V The New Yorkeru byla tehdy opera charakterizována jako „poslední mistrovské dílo hudby dvacátého století“ a „hudební monument plný temné komedie a letmých zjevení“. S takovým hodnocením lze jen souhlasit, a to i z pozice diváka, jehož operní priority jsou poněkud jinde. Ve Vídni tuto operu uvedli 16. října 2024 a reflexe je psána z reprízy realizované 19. října.

Operní formu se György Kurtágovi podařilo jak tematicky, tak především hudebně posunout do zcela nové podoby, vycházející po stránce instrumentální barevnosti z hudebního impresionismu a po stránce hudební formy z minimalismu. Oba směry zároveň dostávají zcela nové kontury a souvislosti. Už proto, že skladatel nepracuje se stále se opakujícími drobnými tématy, ale kupí na sebe nesourodé miniaturní motivy, fragmenty, které se vzájemně podněcují a rozvíjejí, aby vytvořily jakousi pavučinovou spleť zvuků. Občas vykoukne i krátká melodická linka, zpracovaná pěvci do měkké kantilény, která se po chvilce zase ztratí, jako myšlenky, které ve stárnoucí mysli zajiskří, aby po chvíli zanikly, aniž byly zachyceny a rozvedeny. Vedle toho zaznívají expresivní výkřiky ve velkých intervalových skocích, chraplavé zvuky, vyrážené rytmizované slabiky smíchu či jen parlando, které hýbe myšlenkovým děním na scéně. I když… o žádný děj nejde, je tu jen přežívání postav, odsouzených k trpnému, bezmocnému čekání na konec, aniž by mohly cokoli vlastní vůlí jakkoli ovlivnit. Bezmoc a zoufalství prostupuje černý humor, podtržený charakteristickými zvuky. Jde v podstatě o komorní operu, jednoaktovou, se čtyřmi jednajícími postavami, po stránce hudební je to však rozsáhlé dílo, mnohovrstevnaté, s využitím plného klasického obsazení orchestru, doplněného o zvukomalebné i orientální nástroje, jako jsou například čínský gong, tamtam, zvony, zvonky, cimbál a také vibrafon, marimbu a další perkuse, které se v obvyklém posazu nevyskytují. Shluk nejrůznějších zvukových barev vytváří neopakovatelnou atmosféru, kterou doplňují jednotlivé lidské hlasy, snažící se najít si své místo.

Orchestr hrál obdivuhodně vyváženě, zdánlivě bez souvislostí, přesto kompaktně. Hudební nastudování a dirigování se ujala australská dirigentka Simone Young, patřící dnes k elitě svého oboru. Zaujala vycizelovaností orchestrálního zvuku, jeho hutností i křehkou jiskřivostí při respektování možností pěvců; jejich náročným partům dávala vyznít.

Výkony protagonistů byly obdivuhodné, už schopností najít se rytmicky i intonačně v barevném víru zvuků či zcela jinou manipulací s hlasem, než je to v operním provozu běžné. Interpreti se nejen skvěle zorientovali, ale viditelně i slyšitelně si své role užívali. Hlasové kreace vyrážených, karikovaných pazvuků dokázali přirozeně skloubit s měkce propojovanými frázemi, aby je zase vzápětí rozbili na jednotlivé segmenty při zachování akustické nosnosti.

Roli sluhy Clova, který je jediným pohybu schopným člověkem na scéně, a tedy je jediným nositelem akcí, zastal renomovaný rakouský barytonista Georg Nigl. „Zpěvák roku 2015“ a nositel „Ceny německé kritiky za gramofonovou desku za rok 2021“ je vyhledávaným interpretem současných skladatelů a vystupuje na všech evropských scénách. Krom zvučného a ohebného hlasu má i značné herecké dispozice, a dokonce je schopen komických akcí, hraničících s klauniádou. V konfrontaci s vážností životní situace všech tří dalších postav na scéně vytváří dokonalé absurdní momenty této černé komedie. 

Hlavní postavou je Hamm, ochrnutý a slepý, odkázaný na invalidní křeslo. Se svým sluhou komunikuje pronikavou píšťalkou. Navzdory své situaci se sluhou jedná povýšeně a nadneseně, je blazeovaný, až patetický. Přesto mu nechybí nadhled a určitý způsob noblesy a smysl pro karikaturu. Situace, kdy si čistí slepecké brýle nebo se pokouší vstát a ocitne se bezmocně na zemi nebo kdy hledá svého psa, jsou plné hořké komiky. Basbarytonista Philippe Sly vybavil svoji postavu úměrnou nadřazeností a patosem, se smyslem dramatičnost. Hlasově zaujal hutnou barvou i schopností pružně oscilovat mezi narativním zpěvem a disonantními skoky. Je dominantní postavou inscenace a zlidšťujícím prvkem nesmyslné bezvýchodnosti. 

Inscenaci oživují postavy rodičů Hamma, kteří oba přišli o nohy při tragické nehodě. Jsou umístěni každý ve své popelnici, bez šatů a bez možnosti jakéhokoli pohybu či možnosti změny. Přesto jde o figury komické, které berou svoji situaci se samozřejmou lehkostí. Jejich pěvecké projevy jsou plné koloraturního smíchu a lyrických frází, podložených průzračným hudebním doprovodem. Matku Nell zpívá mezzosopranistka Hilary Summers z Jižního Walesu měkkým, sametovým témbrem, s něhou a odevzdaností. Postavu otce Nagga vytvořil tenorista Charles Workman, pocházející z Arkansasu, buffo stylem, odkazujícím na komické postavy commedie dell‘arte, vzbuzující spíše soucit než smích. Jeho humor je prostředkem úniku a vytěsnění. Čistý a křehký tenor, s průzračnými piany, koresponduje se zjevem klauna, smutného a umírajícího. 

Herbert Fritsch je současně režisérem, scénografem i kostymérem. Je tvůrcem celkového vizuálního stylu inscenace, která se po celou dobu jednoho aktu nemění. Dominuje šedá, obdélníkový půdorys scény je prosvětlený a proměnu zajišťují jen světelné nuance Friedricha Roma. Šedavé stěny korespondují se dvěma podobně zbarvenými popelnicemi a scénu oživuje jen lehce tmavé oblečení Hamma, zato výrazným prvkem je zářivě žlutý oblek Clova, který podtrhuje jeho komediální charakter a mobilitu. Režisér dal pěvcům prostor pro klidné provedení jejich náročných partů, zato v pěveckých prodlevách si v rámci možností vyhrál s komediálními, až klaunskými výstupy. Ty obstarává Clov například při úvodní manipulaci s žebříkem, při scéně pádu Hamma u invalidního křesla i při komunikaci s oběma rodiči. Při všech těchto scénách však neztrácí inscenace jednolitost a uměřenost a zachovává rozumnou míru vkusu. 

Inscenace je velmi podařená a vypracovaná puristicky, a to jak po stránce hudebního nastudování, tak inscenačního a interpretačního provedení. I když se podle informací v programu řadí do kategorie „rarit“, je to významný počin, který posouvá vnímání a tvorbu operního divadla do nových uměleckých i diváckých dimenzí. V každém případě je dobré tuto inscenaci navštívit, chce-li se divák seznámit s novými trendy ve světě opery.

Foto: Wiener Staatsoper / Sofia Vargaiová a Michael Pöhn