„Pěvci, tanečníci, sboristé a herec Daniel Bambas se mísí a v promyšleném pohybu a v souladu se scénografií, včetně svícení, vytvářejí nádherné obrazy naplněné poselstvím.“

„Je vzrušující sledovat i tematické a stylové a hudební souvislosti s jinými díly Bohuslava Martinů.“

„Prostoru na Výstavišti by Hry o Marii vyhovovaly ve spojení s Heřmanovou poetiku lépe než co jiného.“

Dvě předvelikonoční představení Her o Marii připomněla, že má Národní divadlo Brno na repertoáru nádherné dílo – a navíc v úžasné inscenaci. Bohuslav Martinů posunul v polovině třicátých let touto operou svou dosavadní laťku o hodně výš a Jiří Heřman z titulu vytvořil velkolepé jevištní mysterium. Za necelé tři měsíce s tímto představením hostuje brněnský operní soubor na festivalu Smetanova Litomyšl.

Hry o Marii pojal Jiří Heřman výrazně choreograficky, propojil všechny části různorodého čtyřdílného cyklu obdobnou poetikou do logického celku a obdařil je mysteriózní vznešeností. K jeho rukopisu patří pomalé posouvání děje, hluboká symbolika neukazující k ničemu příliš konkrétnímu, ale o to působivější, patří k němu také andělské bytosti pohybující se po jevišti – ale když je potřeba, tak i dynamické rozpoutání klíčových okamžiků do víru rychlé akčnosti. Ale vždy s nevšední obrazivostí, s velkou fantazií, s přesahem.       

Na inscenaci jsou vedle Jiřího Heřmana v evidentní shodě podepsáni choreograf Jan Kodet, scénograf Pavel Svoboda, výtvarnice kostýmů Alexandra Grusková a autor světelného designu Daniel Tesař. Dohromady vytvořili projekt, který propojuje všechny vizuální složky do jednoho komplexního dramaticky funkčního gesta. Pěvci, tanečníci, sboristé a herec Daniel Bambas – střídmě, ale účelně a mimořádně ústrojně uplatněný vypravěč, průvodce dějem – se mísí a v promyšleném pohybu a v souladu se scénografií, včetně svícení, vytvářejí nádherné obrazy naplněné poselstvím.

Operu Hry o Marii tvoří čtyři rozdílná samostatná díla. Prolog Panny moudré a pošetilé jako výklad jednoho novozákonního podobenství; středověký mirákl o Mariken z Nimégue jako jedna podoba archetypálního příběhu o hříšném spojení s ďáblem, o pokání a odpuštění; Narození Páně jako pastorální intermezzo a Sestra Paskalina jako moderní apokryfická legenda o Panně Marii pomáhající zakrýt hřích řádové sestry – možná sen, možná ne… Je vzrušující sledovat nejen to, co se sděluje, ale také tematické a hlavně stylové a hudební souvislosti s jinými díly Bohuslava Martinů: se zpívaným baletem Špalíček a s kantátou Kytice, které Hrám o Marii předcházely, ale v případě Sestry Paskaliny i s Juliettou, která následovala, a pak dokonce třeba i s komorními kantátami z Vysočiny a dalšími opusy.      

Dirigent Jakub Klecker vedl pondělní představení zkušeně, k jistému účinku. Na večeru se podílely dvě stovky účinkujících – sbor a orchestr Janáčkovy opery, Český akademický sbor vedený Michalem Vajdou, Dětský sbor Brno vedený Valerie Maťašovou a řada sólistů. Daniela Straková-Šedrlová jako Paskalina, Andrea Široká jako méně znělá Mariken, vynikající Igor Loškár jako Ďábel, postupně v několika úlohách Markéta Cukrová a podobně ve více rolích také Jan Šťáva nebo Petr Levíček… Souhra celého aparátu je místy hraničně obtížná, to když jsou sboristé několikrát na balkonech v hledišti, ale zvýšené úsilí stojí za to – jsou to hymnická, hudebně nesmírně podmanivá místa, která v souladu s děním na scéně vytvářejí základ pro vyznění celku inscenace. Jiným pólem je rozpohybované znázornění klíčových scén, v nichž zdánlivě vítězí zlo, včetně dramatické lidové balady vtělené do posledního dílu.

Posluchač odchází plný divadelních i čistě hudebních dojmů. Naplněn, ale ochoten „jít na to co nejdřív znovu“. A přesvědčen, že kdyby se snad někdy vrátila brněnskému Národnímu divadlu možnost hrát operu na Výstavišti, že by tamnímu obrovskému prostoru vyhovoval charakter tohoto díla ve spojení s Heřmanovou poetiku lépe než co jiného.

V Janáčkově divadle měly Hry o Marii premiéru v roce 2015. Nyní se hrály po nejméně roční pauze, protože budova byla uzavřena kvůli rekonstrukci. Na domovskou scénu v Brně se titul vrátí zase až v prosinci letošního roku. Je nasazován svátečně a mimořádně. Kdo byl v pondělí nebo v úterý v Janáčkově divadle, dobře ví, že důvodem není výlučnost nebo nesdělná modernost díla. Naopak. Je zřetelné, že Martinů při komponování tohoto opusu s velkou novou invencí opustil avantgardní výstřelky dvacátých let, extravaganci dadaismu a nezávaznost jazzu a že na své tvůrčí cestě začal svou novou syntetizující kapitolu – a že právě proto stojí tohle představení za to.

Není ani trošku zatěžkáno klerikálními důrazy, nehemží se prvoplánovými kříži, naopak, je nadčasově, hluboce duchovní. Křesťanské hodnoty jsou samozřejmostí, ale jsou prezentovány v duchu, vtěleném do jejich prezentace už samotným skladatelem: věcně, civilně, s prostotou. Hry o Marii jsou inscenovány ne jako okázalá církevní opera, ale s nadhledem lidového divadla, jako předvádění, ne prožívání. A díky režiséru Jiřímu Heřmanovi jako jedno velké podobenství o odvěkém boji mezi zlem a dobrem.

Velkou událostí slibuje být uvedení Her o Marii 2. července na Smetanově Litomyšli v amfiteátru využívajícím na zámeckém nádvoří i arkády. Dá se čekat, že mohutné scény za účasti sborů, pro které jsou v divadle vyčleněny horní postranní balkony, budou i na zámku působivé. Nejde však jen o hudební monumentalitu a impozantní scénickou rozmáchlost projektu, ale také o skutečnost, že se Hry o Marii v Litomyšli ještě nehrály. Do skladatelovy rodné Poličky je to z Litomyšle jen dvacet kilometrů a letošek je počátkem dvouletých oslav jeho jubileí. Festivalu, kladoucímu tradičně tak velký důraz na operní tvorbu a vokální umění a nesoucímu ve svém názvu slovo „národní“, budou Hry o Marii slušet. Jako dílo i jako konkrétní inscenace.  

Foto: Národní divadlo Brno, Veronika Paroulková