„Massenet dal své Popelce velice zajímavou, místy nádhernou a po celu dobu velmi výstižnou hudební podobu.“

„Něco z tušených psychologických náznaků a dotyků padá na vrub domýšlení díla paní režisérkou, něco je přítomno už v autorském ustrojení opery.“

„Postava Popelky v tušeném psychologickém zázemí řeší v symbolickém příběhu své dospívání v ženu.“

Jules Massenet napsal určitě hodně přes třicet oper. Vybaví se Manon, Werther, Thaïs, možná Le Cid a Don Quijotte… Jeho Cendrillon neboli Popelka patří v českých končinách k těm zcela neznámým. Ne tak úplně v Británii – z Královské opery Covent Garden existuje nahrávka na DVD z roku 2011. Nicméně v Glyndebourne na jihu Anglie figuruje v programu letošního letního festivalu v jeho pětaosmdesátileté historii poprvé. Pozapomenuta byla celosvětově, od osmdesátých let se v některých hudebních metropolích už objevila, na jeviště se vrací pomalu, ale už se o ní ví. Jde o skrytý, ještě plně nedoceněný poklad!

V režii Fiony Dunn a pod taktovkou Johna Wilsona vynikla Massenetova Popelka jako pohádka – ale tak trochu jiná, moderní, s řadou přesahů, pohádka pro dospělé, pohádková lahůdka pro ty, kdo ocení jemné detaily děje a hudby odkazující i jinam než jen ke klasické předloze o plese, princi a ztraceném střevíčku. Něco z tušených psychologických náznaků a dotyků padá na vrub domýšlení díla paní režisérkou, něco je přítomno už v autorském ustrojení opery. V Glyndebourne se hraje od 8. června do 2. srpna celkem čtrnáctkrát.

Soudě podle pátečního, v pořadí devátého představení, jde o velmi zdařilý a publikem nadšeně přijímaný projekt, v němž i zúčastnění interpreti nacházejí potěšení.

Popelka krystalizovala v devadesátých letech: rozhodnutí, že téma společně uchopí, padlo při setkání Masseneta a jeho libretisty Henriho Caïna v Londýně, partituru skladatel dokončil o pár let později v Nice a premiéra se uskutečnila v Paříži v roce 1899, tři roky po Pucciniho Bohémě. Vzhledem k době vzniku díla nepřekvapí, že předloha – verze Charlese Perraulta z roku 1698 – doznala určitých změn. Fiona Dunn je ve vyznění opery posílila. Popelčin otec se nedobře podruhé oženil a své rozčarování z panovačné manželky a dvěma vyženěnými příšernými dcerami poměrně podrobně řeší. Slibuje proto rovněž Popelce, které macecha modelově ubližuje, že se spolu vrátí na farmu na venkov. Vztah otce a dcery je naznačen také až k freudovskému výkladu…

Postava Popelky, vlastním jménem Lucette, v tušeném psychologickém zázemí řeší v symbolickém příběhu své dospívání v ženu, sní o princi a sahá v momentě krize až k extrémnímu řešení, k sebevraždě. Přece jen jde však o pohádku. Pomáhá jí svými kouzly kmotřička či sudička, její opatrovnice, do níž se projektuje charakter zesnulé vlastní matky. Tato pohádková opatrovnice dokonce zařídí mystický sňatek Popelky a Prince u posvátného dubu. Děj se pohybuje na hranici pohádkové reality a snu. Popelku, už na pokraji smrti, naštěstí našli. Když po měsících blouznění zjistí, že se jí to vše asi nezdálo (o čemž divák tak úplně přesvědčen v tu chvíli není), přijde na řadu klasické zkoušení střevíčků a definitivní šťastné shledání prince a tajemné návštěvnice plesu… Je na mimořádně imaginativní scéně se zrcadly transformováno do několika vrstev, nicméně na konci při rozuzlení se celý pěvecký soubor obrací k publiku a uzavírá příběh v další vrstvě – kratičkým vystoupením z jeho dosavadních hranic.

Ještě podstatnější než peripetie odehrávající se mezi snem, pohádkou a divadelní realitou je, že Massenet dal své Popelce velice zajímavou, místy nádhernou a po celu dobu velmi výstižnou hudební podobu. Obsáhl rychlou, až ztřeštěnou komiku v expozici, kdy se vyjevuje charakter postav, zejména macechy. Našel krásné tóny pro Popelčino rozjímání, vytvořil tragikomické i cituplné výrazové polohy pro jejího otce, posmutnělého nemocného prince obdařil neodolatelně nostalgickou hudbou a pohádkovou hybatelku příběhem neslýchaně vynalézavými koloraturami. V opeře jsou místa, která upomínají na starou francouzskou hudbu, místa, která si pohrávají s dědictvím belcanta a jeho francouzské verze, místa výsostně romantická a chvílemi i téměř veristická, ale také místa mysticky a magicky zpomalená, která jasně dávají najevo, že Massenet dobře znal Wagnerovy opery, především Tristana a Isoldu. A velká baletní scéna, v této inscenaci pantomimicky skvěle rozehraná, neodbytně připomíná cosi z ducha Čajkovského. Ale nejde o žádný spletenec – Cendrillon je podmanivě napsaná, ryze francouzská opera, která mísí vážné i fantazijní momenty s lehkostí pro tuto kulturu a její hudbu typickou. Není to opera plná árií, ale prokomponovaný příběh s několika zastaveními, jejíž celkové naladění na pomezí verismu, symbolismu, realismu a impresionismu je jedinečné – a jak se ukázalo, je i velmi lákavým podnětem pro scénické a režijní řešení.

První výraznou postavou opery je Madame de la Haltière, macecha, role napsaná a hlavně zde výstižně inscenovaná v absurdní nadsázce – výstřední ordinérní ženština s ještě výstřednějšími dcerami, kolotočářské typy snažící se, ale marně, vzbudit zdání vyšší úrovně. Polská mezzosopranistka Agnes Zwierko ji nastudovala, zahrála, drsně zazpívala a včetně nepříliš lichotivých převleků vydržela až na dřeň. Otce ztvárnil Lionel Lhote, Belgičan, barytonista s krásně měkkým ušlechtilým hlasem a autentickou francouzskou dikcí. Lucette alias Popelka, na začátku mlčící služebná, se dá do zpěvu až později. Danielle de Niese, výrazná a dobře známá australsko-americká sopranistka, má v hlase ve spodnějších polohách lehkou charakteristickou nevyrovnanost, ale ve vyšší poloze je vždy čím dál zajímavější – v barvě hlasu i ve výrazu. Je pohybově nadaná, jako dívka uvěřitelná, záhy a snadno se během příběhu stává jeho středobodem. Dosahuje dobře a vokálně naprosto přesvědčivě i k vypjatějším vrcholům, zůstává nicméně nadále v lyrickém oboru.

Pěveckým zjevením byla koloraturní sopranistka Nina Minasyan v roli hlavní pohádkové bytosti. Massenet její part obdařil výškami, do kterých se tak snadno (v jiných operách) dostávala snad už jen Edita Gruberová. Koncepce pěveckého partu napomáhá zvláštnímu „ne-přirozenému“, tedy nadpřirozenému charakteru postavy. A mimořádnými vstupy, zženštile jemnými, vysoko položenými roztoužemými a naléhavými, přispěla i Američanka Kate Lindsey v roli prince, kterého by v naší době asi mohl zpívat i kontratenorista, kdyby s tím autor mohl souhlasit…

Jako i při dalších operách na festivalu, je v tomto projektu v orchestřišti vynikající těleso, London Philharmonic Orchestra. Má dostatek rezerv pro krásnou šíři výrazu a dynamiky, pro vystižení ducha francouzské hudby, pro vzbuzení a podpoření silné divadelní iluze.

Vedle Rusalky (o které jsme psali zde) i tato produkce – díky orchestru, díky bezpečnému a nápaditému dirigentovu vedení, díky autorům scény, kostýmů a světelného designu, díky dobře vybraným pěvcům i díky podrobné režijní koncepci a práci, ani trochu svévolné – vytváří nadprůměrně dobrý dojem jako komplexní hudební divadlo.

Když se k tomu přidá motivované publikum, akusticky skvělé auditorium s 1200 místy a k tomu i dlouhé přestávky určené pro pohodlnou večeři nebo pro piknik na trávnících či na vzdušných ochozech divadla, vychází i toto představení jako ojedinělý zážitek. A když se k tomu přidá vědomí, že v operním repertoáru je řada pokladů, které lze dál a dál poznávat, aniž by hrozilo přesycení z opakování několika nejznámějších titulů, mohla by Popelka z Glyndebourne dostat v pomyslném hodnocení opravdu až i plných sto procent.

Foto: Glyndebourne Productions Ltd. – Richard Hubert Smith