„Pro zahajovací koncert jubilejního 50. ročníku festivalu Moravský podzim padla volba na minimalistickou operu Philipa Glasse Einstein on the Beach.“

„Neustálé opakování téhož otupuje vaše smysly a zkresluje vnímání času. Už posloucháme téměř hodinu.“

„Za tři a půl hodiny jsme nezpozorovali jediné zaváhání. Bylo by tedy ospravedlnitelné podezírat účinkující z toho, že jsou roboti.“

29. 9. 2019, 18:59 – na pódiu se pomalu formuje sbor. 19:00 – první gesto dirigenta: „One, two, three, four…“ – začínáme. Stále bzučící sál se uklidňuje, diváci pochopili, že netradiční koncert začal. Máme před sebou možná až čtyřhodinové představení.

Nacházíme se v sále brněnského Bobycentra – v prostoru, kde se většinou odehrávají všechny možné společenské akce od kongresů přes plesy, svatby a firemní večírky až po koncerty populární hudby. Já sama jsem tu byla zatím jen dvakrát: před téměř čtvrtstoletím, kdy jsme tu vystupovali s mateřskou školou, a před deseti lety na vlastní bílé prodloužené. Dnes je taneční parket zastavěn židlemi. Tradiční boxy se stolečky ve zbytku obrovského sálu by všechny zájemce o dnešní produkci nepojaly.

Pro zahajovací koncert jubilejního 50. ročníku festivalu Moravský podzim padla volba na minimalistickou operu Philipa Glasse Einstein on the Beach v koncertním provedení – s americkou zpěvačkou Suzanne Vega v roli vypravěčky a s belgickými soubory Collegium Vocale Gent a Ictus. Zajímavá fúze vytvořená už samotným složením interpretů, navíc v kombinaci se zvoleným titulem, je příslibem skutečně nevšedního zážitku, který si půlstoletí festivalu bezesporu zasluhuje.

Už před půl hodinou, když se lidé teprve začínali usazovat v hledišti, zaznívaly v sále temné basové tóny a odpočítávání, které tvoří základ první části díla. Někteří z dnešních aktérů se procházeli po pódiu, jiní jen posedávali na jeho okrajích, na praktikáblech a židlích. Těsně před sedmou se začali řadit u mikrofonů a s úderem devatenácté hodiny se tento happening volně přetavil v koncert.

19:10 – Skončila první část Knee Play 1, jak Glass pojmenoval mezihry mezi jednotlivými scénami opery. Na pódiu se objevuje druhý dirigent a zahajuje druhý motiv, tedy druhou část: Train 1. Dva keyboardy, jedna pikola a osmičlenný ženský ansámbl neúnavně opakuje nový motiv. Zatímco v první části se celý sál postupně rozsvěcel a zase zhasínal, nyní hlediště zahalila tma. Osvětlené zůstává pódium a bar na druhém konci sálu. Formát dnešního představení je opravdu nanejvýš nezvyklý. Glassova minimalistická několikahodinová opera je určena k souvislému provádění a počítá s tím, že diváci během akce volně odcházejí a zase přicházejí. Přitom se nemusejí obávat, že by tím vypadli z děje – opera žádný nemá a zpěv sestává z číslovek a solmizačních slabik. Jediný reálný text je recitace vypravěčky. Ani tento text ale není běžným vyprávěním, není to dokonce ani volná poezie. Jde o sled úryvků a frází bez hlubšího propojení a smyslu. Autorem je Christopher Knowles – americký malíř a básník. Nebýt toho, že se narodil až na konci 50. let minulého století, Tristan Tzara by ho jistě přijal do klubu. Z toho vyplývá, že o děj ani slovně vyjádřitelné poselství v tomto díle nejde.

19:25 – Stále jsme v druhé části, motiv se ale pokradmu proměnil. Publikum zatím spořádaně sedí… O deset minut později míří k baru první dvojice. Navrací se motiv z počátku této části, publikum je krátce osvětleno modrým reflektorem a pak se rozhostí ticho, které signalizuje příchod třetí části: Trial 1. Zpěváci se vystřídali a i s publikem se opět začíná rozehrávat světelná hra. Je až neuvěřitelné, jak rychle plyne čas, navzdory tomu, že se hudebně vlastně nic zvláštního neděje. Neustálé opakování téhož otupuje vaše smysly a zkresluje vnímání času. Už posloucháme téměř hodinu.

Volba tohoto představení je bezesporu poutavá. Mám dojem, že něčeho podobného Brno dlouho nebylo svědkem. Jedinou nevýhodou je, že kvůli Einsteinovi patrně valná většina publika dostatečně nedocení umělce, kteří do Brna zavítali. Věřím, že už nyní publiku vrtá hlavou, jakým způsobem interpreti dokážou udržet pozornost ve stále stejné a přitom pozvolna se měnící faktuře, aniž by dělali chyby, nebo alespoň slyšitelné chyby. Faktem ale zůstává, že dílo zrovna nedává příležitost k exhibici pěvecké či hráčské virtuozity v běžném slova smyslu. Z mého pohledu trochu mrhání potenciálem. Collegium Vocale Gent je sbor, který se řadí se ke světové špičce. Sbor založený a vedený dirigentem Philippem Herreweghem. Sbor, který se stal jedním z průkopníků autentického provádění tzv. staré hudby a je autorem skvělých nahrávek největších barokních skvostů.

Mezitím nás opustili oba dirigenti i sbor. Na jevišti zůstala vypravěčka v doprovodu houslisty. Druhý článek dnešního interpretačního ansámblu, Suzanne Vega, pochází ze zcela jiné oblasti hudebních produkcí než pěvecký soubor. Prosadila se totiž zejména jako folková zpěvačka. Když dokončí svůj monolog, oba dirigenti se vracejí na pódium. Jeden z nich však nikoliv v roli dirigenta, ale vlastně v úloze soupeře vypravěčky. Její mumlání přehlušuje hlasitým odpočítáváním. Současně eskaluje i houslový výstup. Tím jsme přešli do dalšího spojovacího článku – Knee Play 2. Pódium se celé rozsvěcuje, sbor je zpět a s ním i keyboardová a pikolová ostinátní figura.

20:50 – Druhá mezihra a následující scéna Dance 1/Night Train trvala několik desítek minut. Závěr tohoto Nočního vlaku tvoří velmi nepříjemná mezihra keyboardů. Poprvé mi monotónní zvuky začínají vadit. Na vině je disonance v kombinaci s hlasitostí, která už mým ušním bubínkům není dvakrát příjemná. Glass takový efekt zřejmě předpokládal a vzápětí ho kompenzuje naprostým opakem: drobný a cappella zpěv akordického charakteru působí jako balzám na uši. V sále se také po delší době rozjasňuje. I to má na publikum oblažující efekt.

Překonáváme hranici dvou hodin a nacházíme se ve scéně Trial 2/Prison. Je to až neuvěřitelné. Publikum sice trochu migruje, ale stabilně volná místa bych, minimálně ve spodní části hlediště, spočítala na prstech dvou rukou. Když koncert běžné artificiální hudby bez přestávky atakuje třetí hodinu, diváci se obvykle už zvedají a spěchají na tramvaj. Dnes, přestože hudba vlastně nabízí daleko méně podnětů, sedí jako přikovaní. Svou roli v tom snad hraje i vědomí rozvolněnosti dnešního představení, vědomí, že když už to opravdu nepůjde, mohou se projít, občerstvit a zase usednout. Snad je to i psychická připravenost na několikahodinovou produkci a trocha „hecu“ setrvat až do konce. Vedle těchto úsměvných faktorů ale bezpochyby stojí i jiné, závažnější. Minimal music staví na stále se opakujících figurách a motivech, a tudíž je přehledná. Poslech takové hudby tedy nevyžaduje ani značné posluchačské zkušenosti, ani extrémní soustředění. Dnes, kdy je hudba součástí každodenního života ve formě zvukové kulisy nebo drsněji řečeno tzv. akustického smogu, jsou populární právě takové hudební žánry, u kterých se mysl může odpoutat od hudby a svobodně brouzdat. Pochybuji, že v mé blízkosti sedí byť jediný člověk, který se od dnešní sedmé hodiny ani jednou nezasnil nad něčím jiným. Dobře pro minimal music, hůř pro zbytek artificiální hudby.

21:35 – Po delší době ustal ostinátní rytmus. Vychutnáváme si krásu zvuku mužského sboru na prosté šestistupňové škále „do-re-mi-fa-sol“ a pak v doslova lahodných souzvucích melodicky obohacených houslemi. Vymanění z kolotoče rozběhnutého rytmického vzorce opět zapůsobilo jako lázeň na otupené smysly posluchačů.

Následuje poměrně dlouhá, i když proměnlivá plocha bez vypravěče. Na jevišti se střídají dirigenti i různé skupinky zpěváků, které mění nejen své obsazení, ale i pozice. Také instrumentalisté se po pódiu pohybují neobvyklým způsobem. Například zmíněný houslista nyní hraje čelem ke sboru, tudíž zády k dirigentu i publiku. Pikolu již dávno doplnila další flétna, basklarinet a celý sortiment saxofonů. Ansámbl Ictus je stejně jako jeho pěvecký protějšek belgickým tělesem. Zaměřuje se ale na soudobou hudbu. Jeho dirigentem je jeden z dirigentů dnešního představení: Georges-Elie Octors (dnes v tandemu s Tomem De Cockem). Tato složka aparátu má tedy k podobnému repertoáru jako je Einstein on the Beach ze všech jmenovaných interpretů nejblíže.

22:13 – Navrací se odpočítávání ze samého začátku představení: „One, two, three, four…“. Na scéně se opět objevuje vypravěčka a recituje znovu tentýž text. Poprvé za dnešní večer slyšíme drobné nedokonalosti ve staccatovém zpěvu. Jsou to nedokonalosti z únavy, ale jsou současně důkazem, že interpreti jsou opravdu lidé. Za tři a půl hodiny jsme nezpozorovali jediné zaváhání. Bylo by tedy ospravedlnitelné podezírat účinkující z toho, že jsou roboti.

„Kiss me, John, she implored. And leaning over, he pressed his lips warmly to hers in fervent osculation…“ Je 22:22 – Sálem se nese mohutný potlesk. Zahajovací koncert je u konce. Interpreti sklízejí zasloužené ovace ve stoje spojené s výkřiky „Bravo!“ a s pískotem. Dnešní večer byl opravdu výjimečný a plný neuvěřitelně houževnatých výkonů, a to nejen ze strany interpretů, ale i publika – Bobycentrum je stále zcela zaplněné. Po cestě ven míjím bar. Při pohledu na něj je zřejmé, že si posluchači k tomuto „výkonu“ hojně dopomáhali. Přesto považuji plný sál i po třech a půl hodině minimal music za obrovský úspěch a důstojné zahájení půlstoletého festivalu – a věřím, že pořadatelé také.

Foto: Vojtěch Kába