„Xabier Anduaga se díky svému mimořádnému talentu a hlasu velmi rychle etabloval jako tenor především v Rossiniho operách.“

„V podání klavíristy Ahmada Hedara to byl velmi expresivní Mozart.“

„Jaký by to byl španělský recitál bez zarzuely…“

Španělský tenorista Xabier Anduaga​, laureát Operalie má hned diář naplněný na několik měsíců dopředu. Přesto se agentuře Nachtigall Artists podařilo takřka neuvěřitelné. Dva měsíce po tom, co v Národním divadle zazněly poslední tóny soutěže a porota vyhlásila vítěze, mělo pražské publikum možnost uslyšet hlas, kterému podle Plácida Dominga patří budoucnost.

Ve Velkém sále Novoměstské radnice vystoupil ve středu 9. 10. se svým recitálem španělský tenorista Xabier Anduaga, laureát Operalie 2019. Jeho mezinárodní kariéra je zatím krátká, svůj debut uskutečnil v rámci Accademie Rossiniana teprve v roce 2016. Díky mimořádnému talentu a hlasu se etabloval velmi rychle jako tenor především v Rossiniho operách. Pro pražský recitál si vybral arietty mistra bel canta Vincenza Belliniho.

Mladý Bellini ve dvacátých letech XIX. století zkomponoval patnáct skladeb pro zpěv a klavír, které milánský nakladatel Ricordi shromáždil do jednoho sešitu a vydal ke stému výročí Belliniho smrti v roce 1935 pod názvem Da Camera Composizioni. Je zcela jisté, že Bellini při komponování jednotlivých skladeb nepředpokládal, že by se jednalo o ucelený celek. Proto se také sbírka skládá vlastně ze tří sekcí – první je canzocina, balada a árie, druhá romance a třetí jsou arietty. Právě z třetí sekce si Xabier Anduaga vybral čtyři arietty. Začal tou poslední a nejslavnější: Ma rendi pur contento, kterou známe v provedení Luciana Pavarottiho a celé řady dalších pěvců. Byl to začátek, který předznamenal celý koncert. Mladý jasný tenor, se skvělou artikulací, výraznou dynamikou, ve výškách plně znějící. To se ještě lépe ukázalo v druhé ariettě Vanne, o rosa fortunata, a ve třetí Vaga luna, che inargenti. Vyvrcholením byla poslední arietta Per pietà, bell´idol mio.

Vypadalo to, že se kvůli neutuchajícímu potlesku nedostane na klavírní vložku. Ahmad Hedar, který Anduagu doprovázel, se rozhodl na poslední chvíli změnit skladbu, oznámenou v tištěném programu, a zahrál 1. větu Allegro moderato ze Sonáty č. 10 C dur K 330 od Wolfganga Amadea Mozarta. Ahmad Hedar, technicky výborně připravený, velmi dobře dokázal vyjádřit napětí v úvodu první věty, které se přelilo do kadencí v druhé části. V jeho podání to byl velmi expresivní Mozart, přitom typicky klasicistní.

Gaetano Donizetti patří s Rossinim a Bellinim k zakladatelům bel canta. Árie z jeho oper jsou divácky vděčné a pěvci oblíbené, protože na nich mohou ukázat své mistrovství. Zcela jistě i proto si z 2. dějství Donizettiho opery Nápoj lásky Xabier Anduaga vybral árii Nemorina Una furtiva lagrima. Mile překvapil jemnými pianissimy, kdy jeho hlas zněl hebce, jemně, přímo hladil, aby se naráz vzepjal do silných výšek v burácivém forte. Závěrečná koloratura, to byla přímo hudební lahůdka. Závěrečný tón prakticky zanikl v bouřlivém potlesku a sál, přestože v něm mladá generace chyběla, volal bravo, bravo.

Xabier Anduaga je Španěl, ale baskické národnosti. A jako každý Bask je hrdý na svůj původ, na svou zemi i kulturu. Proto se rozhodl seznámit pražské publikum se skladateli, kteří jsou pro nás prakticky neznámí, pro Basky však mají přímo zakladatelský význam. Jesús Guridi Bidaola by se dal přirovnat k baskickému Smetanovi, byť mezi ním a Smetanou je půl století rozdíl – plodná část Guridiho života spadá do první poloviny XX. století. Studoval v Paříži, Bruselu a v Německu, ale vrátil se do rodného Baskicka, které neopustil, ani když byl jmenován profesorem madridské konzervatoře. Dojížděl do Madridu z Bilbaa 15 let! Je považován za baskického národního skladatele, již proto, že vycházel ve své tvorbě z baskické lidové písně. Guridi byl velmi plodným skladatelem, zanechal po sobě přes 560 opusů, z toho dvě opery, tři balety, dvanáct zarzuel, díla orchestrální, sborová, instrumentální, komorní, sakrální, filmovou a scénickou hudbu… Zemřel v roce 1961 v 74 letech a zanechal za sebou obrovské dílo. Z jeho Canciones populares vascas (Lidové baskické písně) si vybral Anduaga píseň Ala baita (v baskičtině Buď), přednesenou ovšem klasickým písňovým stylem.

Druhým baskickým skladatelem večera byl Gabriel Olaizola Gabarain. Olaizola vystudoval klasický zpěv a jako zpěvák se uplatňoval v různých sborech. Po odchodu do exilu v Paříži, Bruselu, Londýně a Amsterdamu se věnoval hlavně dirigování pěveckých sborů. Skládal především písně pro sólo a klavír. Jeho nejznámějším dílem je Aurtxoa seaskan (Ptáček v moři) na slova baskické lidové písně. Je to ukolébavka, která není technicky složitá, harmonicky ale velmi příjemná. A Xabier ji stejně příjemně přednesl.

Druhou klavírní vložkou byla třetí věta ze skladby Clauda Debussyho Suite bergamasque známá jako Clair de Lune. Jedna z Debussyho nejmilovanějších skladeb, tak typicky impresionistická, že vyžaduje velmi specifický přístup klavíristy. Hlavní není technika, ale výraz. Ahmad Hedar zvýraznil až éterický styl díla, velmi dobře je rozfrázoval a dynamicky zpracoval. Zvukem klavíru maloval Verlainovu báseň, tak jak si to jistě Debussy představoval.

Jaký by to byl ale španělský recitál bez zarzuely….?! Vždyť i Operalia měla speciální sekci zarzuely na paměť Domingových rodičů, kteří na prknech se zarzuelou prožili celý život. Zlatý věk zarzuely byla Belle Epoque a poté první polovina XX. století, ale na rozdíl od operety, která byla u nás prakticky vytlačena muzikálem, zarzuela ve Španělsku a Latinské Americe stále žije, byť o své místo na jevišti musí více bojovat než na začátku minulého století, kdy neomezeně vládla. Jedním z výrazných představitelů tohoto žánru je Katalánec Amadeo Vives, skladatel, který dokázal napsat až 10 zarzuel ročně. Podle toho vypadala i kvalita. Dnes se uvádí pouze několik, z nichž Doña Francisquita patří k těm, jejichž hudební hodnota je nesporná.

Vivés v ní klade na zpěváky vysoké nároky; podobně jak v řadě operet, kde dnes musejí zpívat operní pěvci, poněvadž o operetní zpěváky jsme přišli a muzikáloví to “neutáhnou“, tak i v této zarzuele jsou technické nároky tak vysoké, že si nezadají s nároky operními. To ukázal i Anduaga, když si vybral árii Fernanda Por el humo se sabe dónde está el fuego (Podle kouře se pozná, kde je oheň), technicky nesmírně obtížnou.

Druhým skladatelem na pořadu byl Bask Pablo Sorozábal, který byl především symfonik, šéfdirigent Madridské filharmonie, autor celé řady orchestrálních děl a dvou oper. Jeho zarzuely mají vysokou hudební úroveň s vysokými požadavky na představitele hlavních rolí a dokonce i na sbor. Auruaga sáhl po árii Leandra No puede ser (To nemůže být) z 2. dějství zarzuely La taverna del puerto (Přístavní krčma), v níž ukázal, že přes své mládí, čtyřiadvacet let, je skvělý dramatický tenor.

Závěr večera patřil slavné Granadě Augustína Lary – a poněvadž obecenstvo odmítalo umělce pustit, dočkalo se dvou přídavků – Rossiniho La Danza a Ó sole mio Eduarda di Capuy a Alfreda Muzzucchiho. Poslední skladbu jako přídavek neměli umělci předem připravenou, tak ji Ahmad Hedar doprovázel z notového záznamu na tabletu! Přesto to klaplo na výbornou.

Už když jsem hodnotil Operalii, psal jsem o Xabieru Anduagovi samé superlativy. Stává se málokdy, že se shodne odborná porota, obecenstvo i kritici. V jeho případě se tak stalo. Psal jsem, že mi připomíná José Carrerase v jeho začátcích. Večer na Novoměstské radnici přesvědčil, že v Xabieru Anduagovi roste skutečně hvězda světového formátu.

Foto: Petr Dyrc