„Takhle se hraje Mozart!“

„Kristian Mráček byl Václavu Hudečkovi snaživým partnerem.“

„Chuhei Iwasaki opět ukázal, jak dokáže výtečně celou skladbu vypracovat a každé části vtisknout osobitý charakter.“

Svátky hudby, 28. ročník festivalu, jehož iniciátorem i mentorem je Václav Hudeček, pokračovaly v úterý koncertem v sále Pražské konzervatoře. Představili se na něm studenti této konzervatoře s programem, který musel potěšit každého melomana. Dokonce i toho, kdo klasickou hudbu moc nemusí. Byl to program, který pohladil duši a potěšil srdce.

Co může být známějšího než Serenáda pro smyčce č. 13 G dur „Malá noční hudba“ Wolfganga Amadea Mozarta. Snad jenom Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Právě teď v předvánočním čase budeme obě díla slýchávat z amplionů nákupních středisek, budou podkreslovat nabídky nejrůznějšího zboží na našich obrazovkách, budou zaznívat na živých koncertech. Upřímně řečeno, tak to má být. Serenáda bylo původně dílko zpívané milým pod okénkem milované, ale v poslední čtvrtině 18. století se stala oblíbenou formou koncertů ve vídeňských parcích a zahradách a pro skladatele se tato forma stala docela slušným zdrojem příjmů. Snad mne milovníci klasické hudby neukamenují, řeknu-li, že to byl takový „popík“ tehdejší doby. Ovšem z pera skladatelů, jako byl Mozart, nesmrtelný. Musím přiznat, že provedení Smyčcového orchestru Pražské konzervatoře pod taktovkou mladého dirigenta Chuheie Iwasakiho mne nadchlo. Není to tak dávno, co jsem zkritizoval jeden známý profesionální orchestr, že jejich provedení Mozarta postrádá lehkost. Ta naopak nechyběla v provedení konzervatoristů. Takhle se hraje Mozart! Provedení propracované do posledního tónu, melodicky vyvážené a perfektně vybalancované jednotlivé nástrojové skupiny. A hlavně – z celého provedení čišela nefalšovaná radost, radost z díla, radost ze hry. Mám na provedení Mozartových děl vysoké nároky. Konzervatoristům není co vytknout, jen chválit.

Bývá zvykem, že si s Václavem Hudečkem vždy zahraje některý z vítězů jeho luhačovické Akademie nebo některé jiné slavné houslové soutěže. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy Václav Hudeček přivedl na pódium velmi mladého houslistu – teprve 16letého, ale mezinárodními soutěžemi již ostříleného Kristiana Mráčka. U Mráčků hraje celá rodina. Jana, koncertního mistra České filharmonie, jsme již slyšeli mnohokrát. Violoncellistu Viktora prakticky vůbec a i vystoupení Kristiana před publikem zatím byla sporadická, třebaže na Svátcích hudby není nováčkem – s Václavem Hudečkem už vystoupil loni.

Připravili si pro nás Dvojkoncert pro dvoje housle, smyčce a continuo d moll Johanna Sebastiana Bacha. Koncert pochází z období Bachova pobytu v Köthenu, kde byl kapelníkem orchestru knížete Leopolda von Anhalt-Köthen. Bylo to jedno z mála jeho necírkevních angažmá a v Köthenu napsal značnou část svých orchestrálních a sekulárních děl. Jednak proto, že musel zajišťovat provoz kapely, a jednak z poměrně jednoduchého důvodu – neměl k dispozici varhany. Kníže Leopold hrál dobře na housle, ve své kapele si častokrát zahrál, a tak Bach v Köthenu pro housle hodně komponoval. Dvojkoncert není houslově mimořádně náročný. Pokud by si jeden part chtěl zahrát knížepán, tak na to musel brát Bach ohled, i když prameny uvádějí, že v Köthenu byli prvními interprety Joseph Spiess a Martin Friedrich Marcus. Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře přišel doplnit cembalista, ale vzhledem k tomu, že cembalo bylo až za orchestrem, jeho krátký zvukový dosah byl kromě jedné části Allegra plně překryt zvukem houslí. Kouzelná byla druhá část Largo ma non tanto, kde oboje housle v táhlých pasážích přímo zpívaly. Kristian Mráček byl Václavu Hudečkovi snaživým partnerem. V úvodu Václav Hudeček vzpomínal na doby, kdy i oni, mimochodem s tatínkem Kristiana, seděli na židlích orchestru konzervatoře a – stejně jako současní hráči – hráli s ohromnou chutí. Soudě podle radosti, s jakou hrál svůj part v tomto dvojkoncertu, mu ta chuť i po létech zůstala.

Po přestávce přesedl Kristian Mráček na post koncertního mistra a spolu s celým orchestrem brilantně provedli Meditaci na staročeský chorál Sv. Václave pro smyčce od Josefa Suka. Václavský chorál po dlouhou dobu suploval neexistenci národní hymny a k národnímu světci se národ upínal jako k naději na lepší budoucnost – ono slavné „nedej zahynouti, nám ni budoucím“. Suk meditaci napsal na začátku první světové války jako podporu nadějí českého národa. Pro tyhle mladé hudebníky to je hluboká historie, přesto jejich housle zněly vzletně i naléhavě, s výraznými dynamickými proměnami. Zvlášť bych pochválil kontrabasy. Bylo milé vidět, jak si občas ověřují prstoklad, ale přitom hrají s nasazením jako o život.

Pak měl následovat Edvard Grieg. Chuhei Iwasaki dirigoval všechny skladby zpaměti a to od dirigenta vyžaduje vysoké soustředění. Bohužel už do posledních tónů Sukovy meditace zazněl něčí mobil. A zvonil dlouho. Bylo štěstím, že skladba skutečně končila, poněvadž to úplně rozhodilo Iwasakiho koncentraci. V následujícím Griegovi se dvakrát pokusil dát nástup, ale pak se zase stáhl a mobilizoval soustředění. Teprve na třetí pokus začal orchestr hrát suitu pro smyčce Z časů Holbergových. Grieg nazval jednotlivé části, kromě úvodního Preludia, podle tanců, třebaže ve skutečnosti s nimi mají málo společného. Druhá část je Sarabanda, třetí Gavota, čtvrtá Air a končí se Rigaudonem. Každá část je tempově i melodicky jiná. Iwasaki opět ukázal, jak dokáže výtečně celou skladbu vypracovat a každé části vtisknou osobitý charakter. V sólových partech se blýskl Kristian Mráček na housle, Eliška Fleischmannová na violu a Johanna Vocetková na violoncello.

Byl to skutečně velmi podařený koncert. Velkou zásluhu na tom má Chuhei Iwasaki, který zjevně se smyčcovým orchestrem Pražské konzervatoře jako profesor intenzivně pracuje. Jeho dirigentský styl mi velmi připomíná Petra Altrichtera. Hudbu niterně prožívá, jeho gesta jsou výrazná, na hudbu reaguje i mimikou tváře. A hlavně – je vidět, že má jasnou koncepci, kterou dokáže u mladých hráčů prosadit. Občas si posluchač říká – tohle že jsou studenti teprve 3. a 4. ročníku? Vždyť jejich výkon je plně na úrovni zkušených profesionálních hráčů. Oproti některým z nich mají dokonce něco navíc – hrají srdcem.

Foto: Radovan Šubín