„Dojem umně dotvářely sestřihy ze samotných filmů promítané na velkou obrazovku za orchestrem.“

„V Gladiátorovi dokreslila Anna Slováčková hru orchestru vokály a Chuhei Iwasaki tanečními kreacemi.“

„Hudba Johna Williamse dokonale ladila s obrazem a zanechala hluboký dojem.“

První prosincové pondělí zavítal do brněnského SONO Centra Moravia Brass Band se svou Film Music Tour. Za řízení Chuheie Iwasakiho a průvodního slova i zpěvu Anny Slováčkové a Milana Peroutky zazněl výběr nejslavnějších filmových melodií v úpravě pro žestě a bicí, některé z dílny aranžéra a přítomného trumpetisty Ondřeje Moťky.

V populárním SONO Centru jsem byla teprve podruhé a znovu jsem se musela podivovat nad tím, jak nedomyšlený prostor to je. První zásek nastal ihned za vstupními dveřmi. Za deset minut začínal koncert a lidé se hromadili na schodišti, na jehož vrcholku stála kontrola lístků. Za nimi to nebylo o nic lepší – dav zůstával stát, protože plynule pokračovala fronta na malý neprůchozí prostor šatny. Kdo se probojoval do ní a pak zase z ní, stoupal po úzkých schodech, na které navazovala ještě užší chodba a ta ho přivedla do sálu, kde rovnou mohl pokračovat v cestě uličkami mezi židlemi. Po konci koncertu pak úplně to samé, ale ještě obohacené o fronty u baru, kde se odevzdávaly sklenky, a pak dole pod schodištěm, kde se naopak sbíraly autogramy. Tolik k sálu a teď raději ke koncertu samému.

Film Music Tour odstartovala už v září koncertem ve Zlíně a poté navštívila Hradec Králové a Olomouc. Uvedením v Brně se překlopila do své druhé poloviny; během tohoto týdne se objeví ještě v Teplicích a v Praze. Za show stojí Moravia Brass Band, těleso sdružující na tři desítky hráčů na žesťové a bicí nástroje. Už jen vidět pohromadě tolik „plechu“ je unikátní. Abychom byli zcela přesní, „bicí nástroje“ v tomto smyslu znamenají i melodické bicí (například vibrafon). Orchestr má původ na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži, kde někteří členové před deseti lety založili první brass band. V novodobé historii těleso funguje od roku 2017. Od loňského roku je pak jeho dirigentem Chuhei Iwasaki.

Na koncertu byl pozoruhodný už jeho začátek. Světe, div se, ale obecenstvo vydrželo tleskat po celou dobu, co početný orchestr nastupoval, s čímž se bohužel na koncertech klasické hudby téměř nesetkáme. V první půli koncertu zaznělo šest skladeb. Jako první to byla hudba z filmu Návrat do budoucnosti III, v níž byl orchestr ještě maličko rytmicky rozházený. Chuhei Iwasaki se ihned projevil jako velmi energický dirigent, který nešetří pohybem rukou, ale ani těla. Následoval první vokálně-instrumentální kus: píseň I See the Light z animovaného filmu Tangled (Na vlásku). Také zpěváci (a moderátoři v jedné, tedy vlastně ve dvou osobách) se zde teprve postupně rozezpívávali. Aniž bych se chtěla dotknout jejich interpretace, verze zpívaná ve filmu Ivanou Korolovou a Ondřejem Izdným je mi bližší.

Následoval malý exkurz do české produkce a zazněla směs písní z pohádek a rodinných filmů: Princezna se zlatou hvězdou, Obušku, z pytle ven, Šíleně smutná princezna, Krkonošské pohádky a trilogie s Tomášem Holým odehrávající se u dědečka na Šumavě. Po této vsuvce, která publikum naladila na Vánoce a na pohádky u stromečku, už jsme se opět vrátili k filmům zahraničním. Zazněly v podstatě obligátní výběry z Pána prstenů a Indiany Jonese, oba nesmírně působivé. Indianu Jonese dirigent Iwasaki uvedl jako „druhý nejznámější pochod na světě, hned po tom Radeckého“. Poprvé nás zvuk brass bandu posadil do sedaček. Dojem umně dotvářely i sestřihy ze samotných filmů promítané na velkou obrazovku za orchestrem. Do těchto záběrů se prolínaly také prostřihy na hráče, zpěváky… a bohužel i na dirigenta. Ne, že bychom Chuheie Iwasakiho neradi viděli také zepředu, ale v rychlých rytmických pasážích, kterými se to ve jmenovaných skladbách jen hemžilo, už začal být časový posun přenášeného obrazu oproti zvuku velmi nepříjemný. Při záběrech dirigenta bylo daleko lepší přestat sledovat obrazovku a soustředit se na originál.

Poslední skladbou první půle koncertu byl duet z Pomády You’re the One that I Want. Zatímco Anna Slováčková se v této nelehké a notoricky známé písni už rozezpívala, její kolega za ní bohužel výrazně zaostával, takže ho, lidově řečeno, strčila do kapsy. Po přestávce koncert pokračoval v nastoleném trendu největších filmových hitů a zazněli Piráti z Karibiku. Zejména zde senzačně souzněla hudba s promítaným obrazem a dojem byl opravdu jako z kina, což je dle mého názoru největší kompliment, který lze filmovému orchestru a hudbě složit – totiž, že obraz a zvuk k sobě tak ladily, že posluchač nepostřehl, že to není nahrávka, ale živé provedení.

Piráty vystřídal Armageddon s největším hitem skupiny Aerosmith I don’t wanna miss a thing, toho pak Gladiátor, kde Anna Slováčková dokreslila hru orchestru vokály a Chuhei Iwasaki tanečními kreacemi. Ve válečném módu jsme zůstali i nadále, neboť přišla řada na americký film Zachraňte vojína Ryana s působivou hudbou Johna Williamse. Zatímco dosavadní skladby z bojových filmů měly převážně burcující charakter, zde vynikla zcela opačná poloha – dojetí nad zmařenými lidskými životy. Hudba opět dokonale ladila s obrazem a zanechala hluboký dojem.

Pomalu jsme se blížili do finále a prostor dostal Avatar, jehož hudba z mého pohledu ve společnosti autorů jako John Williams či Hans Zimmer poněkud zaostávala. Však ho vzápětí vystřídal Williamsův Superman, který měl pořádné grády. Z pohledu barevnosti žesťového orchestru byli vůbec největší peckou závěreční Úžasňákovi. Spokojené publikum si vytleskalo dva přídavky. Nejprve zazněla píseň Love of my Life od Queenů (s odkazem na film Bohemian Rhapsody, který byl trhákem loňského roku) v provedení Milana Peroutky v doprovodu osamělého vibrafonu. A koncert zcela uzavřel další filmový hit, duet z Hříšného tance.

Foto:  archiv Moravia Brass Band