úterý, 19 květen 2020 08:00

Oči zpěváků

Autor:

„Vrcholem bylo provedení Bachova moteta Jesu, meine Freude.“

„Debata, k níž ale neúplný dojem zprostředkovaný pouze přes obrazovku jen stěží dává legitimní podnět.“   

„Proč pražskojarní program Collegia 1704 šel cestou roušek, když to jinde jde bez nich, zůstává otázkou.“

 

PJ-5

 

Alternativní Pražské jaro pokračovalo v našich počítačích pondělním přenosem programu Collegia 1704. Bach v něm zvítězil nad Zelenkou a oba společně nad Händelem. Z hudebníků ale byly bohužel vidět jen oči: virus zvítězil nad hudbou a předpisy nad selským rozumem.

Jednoznačným vrcholem vystoupení bylo závěrečné vokálně-instrumentální provedení Bachova moteta Jesu, meine Freude s pečlivě vypracovanou polyfonií, krásně procítěným chorálem a s barvitě odstíněným výrazem, vědoucím nejen o duchovních kantátách skladatele, ale i o jeho dějových pašijích. Collegium 1704 je skvělé – a to s naprostou samozřejmostí. Před tímto nejznámějším dílem zaznělo nejprve Bachovo moteto Komm, Jesu, komm, dále Zelenkova Responsoria pro Hebdomada a Händelova raná, stylem „italská“ kantáta Gloria. Sopranistka Hana Blažíková v ní však tentokrát, velmi překvapivě, nad sólovým partem technicky nevítězila.

 

PJ-12

 

Václav Luks se drží ve svých slovních výkladech myšlenky, že Bach jako severoněmecký protestant tvořil hudbu racionálnější, než je smyslově přímočařejší Zelenka, patřící do tradic katolické kultury a ovlivněný italskou hudebností. Je jasné, jak to myslí. Bachův přístup je složitější, komplexnější. Ale možný je i opačný pohled – a hudba se k němu i v Luksově interpretaci někdy spontánně blíží: že totiž protestantský pietismus, užívající navíc národní jazyk, je v hudbě jako projev promyšlené i prožité osobní zbožnosti ve skutečnosti mnohem pravdivější a emotivnější než vnějškově působivé zhudebnění formalizovaného latinského textu… Ale byla by z toho akademická debata, k níž navíc pondělní neúplný dojem zprostředkovaný pouze přes obrazovku jen stěží dává legitimní podnět.   

 

PJ-6

 

Konečně zase normální koncert bez náhubků, psalo se na sociálních sítích při nedávném vokálním koncertě Czech Ensemble Baroque streamovaném z brněnské barokní Káznice. Možná je to názor trochu hubatý, ale hlas lidu, hlas Boží, říkává se… Proč pražskojarní program Collegia 1704 šel cestou roušek, když to jinde jde bez nich, zůstává otázkou, která není jen řečnická. Zpívat a dýchat se v nich musí nedobře. A posluchačův čerstvý dojem je následovný: ukrajují docela hodně z dikce a výslovnosti, filtrují barvu tónů, ubírají dynamiku a neumožňují plný dojem z hudby, protože skrývají mimiku a tedy i emoce interpretů. I dirigent je rouškou limitován, přichází o část výrazových pobídek; vždyť přece potřebuje víc než jen ruce… Nehledě na to, že to celé vypadá příšerně a zbytečně to jitří už tak dost pochroumanou ochotu nás všech považovat některé nenormální věci za normální.  

Hana Blažíková roušku při zpěvu neměla a Ondřej Havelka s mikrofonem v ruce v dialogu s Václavem Luksem také ne. Je podivným smutným paradoxem naší doby, že to po dvou měsících vyvolávání strachu z pandemie vypadalo kupodivu nepatřičně, téměř naruby: málem jako kdyby přišli dva divní oblečení lidé na pláž, kde jsou ostatní v pohodě bez plavek… Ale znovu: zpívat v roušce normální není. 

Z hlediska vizuálně estetického i zvukového budou na internetu k nalezení určitě ještě o něco hezčí a dokonalejší videa Collegia 1704 než letošní rouškové. Ostatně – a to už může být kvalifikováno i jako pokus o vtip a odlehčení – odpovídá snad v něčem zpěv se zakrytým nosem a ústy historicky poučenému přístupu, autentické barokní provozovací praxi?

 

PJ-7

 

Foto: Pražské jaro

--------   

Dodatečná poznámka pořadatele: V pondělí vzhledem k nařízením nešlo jinak, než po účinkujících roušky vyžadovat, pokud se nemohli prokázat negativním testem.  

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.