„Co bylo na výkonu Josefa Špačka nejzajímavější, je množství barevných odstínů, které dokázal nalézt, a způsob, jakým je využil k vyjádření nálad a k interpretaci polyfonních pasáží.“

„Má-li Bachova Chaconna ze druhé partity vyprávět příběh, pak Josef Špaček je jeho skvělým vypravěčem.“

„Technické obtíže Ysaÿových sonát pro houslistu nepředstavují ve skutečnosti vůbec žádné obtíže.“

V neděli večer, těsně před znovuzavedením zákazu kulturních akcí, vystoupil přední český houslista Josef Špaček v kostele svaté Kateřiny v Českém Meziříčí v rámci tamního hudebního festivalu. Vedle vzácného nástroje s sebou přivezl také zajímavý sólový program, kterým potěšil početné přítomné publikum. Koncert se stal pro místní symbolickou poslední večeří před dobou nastalého kulturního vakua. Rozloučení s živými koncerty ale představovalo ve Špačkově podání špičkový hudební zážitek.

V samotném nejzazším možném termínu se organizátorům podařilo uspořádat ještě alespoň jeden, a to velmi povedený koncert v rámci Festivalu F. L. Věka, který se každoročně koná na Rychnovsku pod Orlickými horami. Do kostela svaté Kateřiny v Českém Meziříčí zavítal houslista Josef Špaček se svým ryze sólovým a zároveň takřka ryze bachovským programem. Repertoár to byl velmi obtížný, zaplněný kostel však nevycházel z údivu, jak mladý talentovaný umělec velmi osobitě a bez zaváhání zvládl interpretovat tři sólové suity za sebou.

V úvodu recitálu zazněla nejprve Sonáta č. 1 g moll, BWV 1001 pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha. Německý autor v průběhu svého tvůrčího období napsal celkem šest cyklů pro sólové housle – tři sonáty a tři partity (vedle dalších violoncellových, klavírních či varhanních podobných sólových skladeb). Ty mají obecně různé počty různě rychlých vět, zjednodušeně však partity zahrnují barokní tance a sonáty představují jen soubor tempově označených částí. Jednu věc však mají společnou – je v nich (opravdu) hodně not a jsou interpretačně velmi náročné, a to jak technicky, tak výrazově.

To se však nezdálo být pro Josefa Špačka sebemenším problémem. V průběhu večera se projevil především jako mistr techniky levé ruky a jako mistr v tvorbě tónu. Hmatově obtížné akordy byly průzračně čisté takřka ve všech případech a běhavé pasáže neměly jedinou chybu. Co však bylo na jeho výkonu nejzajímavější, je množství barevných odstínů, které dokázal ve svém vzácném a starém nástroji nalézt, a způsob, jakým je využil k vyjádření nálad a především pak k interpretaci polyfonních pasáží. Těmi jsou Bachovy skladby doslova protkány. Pokud si snad ještě někdo myslel, že na housle nelze hrát vícehlasně, po poslechnu Špačkova Bacha musel svůj názor rozhodně přehodnotit.

Přestože jsou Bachovy sólové suity náročnými skladbami, je otázkou, zdali by měly vyznít virtuózně – tedy alespoň co se týče už zmíněné první sonáty g moll a Partity č. 2 d moll, BWV 1004, která na koncertě také zazněla. Závažný, niterný, až zbožný charakter především druhé partity (jejíž součástí je i chaconna, která podle některých zdrojů mohla reflektovat úmrtí Bachovy ženy Marie Barbary) byl trochu narušen příliš rychlými částmi, které se v kostelní akustice místy stávaly i nesrozumitelnými. Samotná chaconna však vyzněla senzačně. Má-li vyprávět příběh, pak Josef Špaček je jeho skvělým vypravěčem.

Skladbou, při jejíž interpretaci však byla virtuozita zcela na místě, je Sonáta č. 2, Op. 27 „Obsession“ z pera belgického houslisty Eugèna Ysaÿe, která byla na programu vložena mezi dvě zmíněná Bachova díla. Je napsána v zajetí „posedlosti“ Bachovou tvorbou, jíž autor podléhal. V úvodu dokonce Ysaÿe cituje z jedné z Bachových partit. Dílo je však stylově ukotvené poměrně dosti jinde, neboť oba autory od sebe časově dělí celá dvě staletí. Ysaÿova sonáta je interpretačně ještě náročnější, o to víc bylo obdivuhodné, s jakou samozřejmostí se s ní Špaček vypořádal – především pak s její poslední částí. Pomineme-li technické obtíže, které pro houslistu nepředstavují ve skutečnosti vůbec žádné obtíže, jeho interpretační styl zahrnující rozmanitou agogiku k této skladbě vysloveně pasoval.

Ještě jednou částí z jiné Ysaÿovy sonáty v roli přídavku pak skončil večer, kdy se pořadatelé, interpreti a publikum museli navzájem na nějaký čas rozloučit. Nikdo si netroufá odhadnout, jak tento čas bude dlouho trvat. Doufejme, že nám však po ten čas kultura bude nadále nablízku, alespoň ve formách využívajících bezmezných možností internetu. Festivalu F. L. Věka s desetiletou tradicí, kvalitními interprety a početným publikem nezbývá než popřát radostnější budoucnost, než je přítomnost. Organizátoři slibují, že koncerty, které byly ještě na programu, se uskuteční v náhradních termínech. Stane-li se tak, můžeme se v Podorlicku někdy v budoucnu těšit ještě například na klarinetistu Irvina Venyše s Epoque Quartetem či Annu a Felixe Slováčkovy s Komorní filharmonií Pardubice.

Foto: Honza Ježdík