pátek, 10 září 2021 08:40

Brněnsko-příbramská Rusalka v trojí večerní

Autorka:

„Orchestr hrál netradičně silnou roli, struktura partitury na sebe upoutala mnohem víc než při klasickém uvedení.“

„Jakub Klecker patří mezi zkušené a zapálené dirigenty, kteří mají svoji práci promyšlenou, čiší z nich do publika jistota, nadhled a radost.“

„Koncertní provedení opery u někoho vzbuzuje určitou rezervovanost.“

 

99

 

Koncertně uvedenou, ale plnokrevnou Rusalku nabídl Hudební festival Antonína Dvořáka v den sto osmdesátého výročí narození skladatele. A byla to dobrá volba, jak vyřešit kulaté datum a obohatit dramaturgii festivalu. Do divadla v Příbrami přijelo Národní divadlo Brno, jeho orchestr a sbor řídil zkušeně Jakub Klecker. A zpívali sólisté, kteří v dodnes uváděné inscenaci z roku 2012 na domácí scéně vystupují, v hlavních rolích Pavla Vykopalová, Peter Berger, Jiří Sulženko, Václava Krejčí Housková, Daniela Straková Šedrlová a také nováček brněnského souboru Tadeáš Hoza.

Koncertní provedení opery u někoho vzbuzuje určitou rezervovanost, pro mnohé diváky je synonymem pro ne úplně stoprocentní zážitek v porovnání s klasickou inscenací. Koncertní Rusalka uvedená brněnskou Janáčkovou operou v Příbrami v rámci 52. ročníku Hudebního festivalu Antonína Dvořáka ale dokázala zaujmout a vtáhnout naplno, přestože zazněla citlivě zkrácená. Jistě k tomu přispělo to, že příběh i hudbu většina lidí dobře zná, a také komorní prostředí menšího divadla, kde je orchestr i sólisté publiku mnohem blíž. Zásluhu má ale zejména svěží hra orchestru, který jistě a povzbudivě vedl Jakub Klecker, přirozený pohyb, vystupování a kontakt sólistů a vyrovnaně dobré pěvecké výkony.

 

6234

 

Divadlo Antonína Dvořáka nepatří k nejmenším, ale velkorysá brněnská inscenace by se na jeviště nevešla a divadlo ani není uzpůsobené pro provádění oper. Orchestr proto hrál na jevišti a sólisté se pohybovali na jeho okraji za zády dirigenta. I když bez kostýmů, oblečení ve večerních róbách nebo fracích, dokázali nenásilně navodit iluzi a atmosféru příběhu. Na pódium přicházeli ze stran, přirozeně podle děje, využívali, ale nenadužili možnost vejít dveřmi z předsálí nebo se pohybovat v sále podél řad diváků. Vše plynulo logicky. Za pár minut se začal vytrácet koncertní pocit a převážil děj a hudba.

Tím, že byl orchestr stále na očích, vše se sice propojilo v celek, ale orchestr v něm hrál netradičně silnou roli. Jednak z podstaty věci, že byl na očích, a tím člověk samozřejmě podvědomě zabloudil k nástroji nebo skupině, která v tu chvíli hrála známý motiv nebo jinak upoutala, ale také proto, že se instrumentální složka vedle zpěvu přirozeně víc prosazovala, což dalo takto známému titulu příjemnou novou dimenzi. Při klasickém uvedení si divák možná neuvědomí tolik přiznávek, drobnějších melodií a protihlasů, hudbu vnímá spíš komplexně. Takto na sebe ale struktura partitury upoutala mnohem víc. A vzhledem k tomu, že hlavní melodické linky Rusalky má většina lidí dobře zažité, věřím, že mnozí objevili dosud nepovšimnuté motivy a pasáže. Byly ale určité momenty, kdy přeci jen orchestru svědčí víc jeho obvyklé místo pod jevištěm. Projevilo se to zejména v druhém dějství, které má celkově oslavnější a ne tolik pohádkový charakter. Tam už takto bezprostřední kontakt s nástroji hraničil. Rozhodně to ale nepadá na vrub dirigentovi ani orchestru, který hrál svěže, s příjemnou energií a nerutinně. Pozornější posluchač by možná vytkl jen několik málo nepřesností a přehmatů v hornách, ale z celkového pohledu je to zanedbatelné. Jistě se projevilo i to, že Jakub Klecker patří mezi zkušené a zapálené dirigenty, kteří mají svoji práci promyšlenou, dělají ji s nadšením a čiší z nich do publika jistota, nadhled a radost. Rusalku má navíc zažitou čerstvě z nedávného provedení v Ostravě - psali jsme o obou obsazeních, s Veronikou (Holbovou) Rovnou i s Kateřinou Kněžíkovou  – i z letních repríz na festivalu Smetanova Litomyšl.

 

6481

 

Ve třech večerních róbách vystoupila jako Rusalka sopranistka Pavla Vykopalová, úspěšná členka Janáčkovy opery, vyhledávaná pěvkyně ze strany dalších divadel a držitelka Thalie z roku 2016 za roli Káti Kabanové režírované kanadským režisérem Robertem Carsenem. Jako obvykle byla naprosto přesvědčivá, citlivě a přesně intonující, neokázalá, v projevu spíš velmi přirozená než jakkoliv pózující, s precizní výslovností. U pouhých několika nejvyšších tónů bylo možné zaznamenat určité „zapraskání“, které snad bylo pouze nepatrnou indispozicí nebo důsledkem momentální únavy. Její hlas je jinak po celém rozsahu vyrovnaný, dobře nosný, přesto měkce modulovaný a příjemný. A roli měla precizně propracovanou. Jako jediná navíc měnila róbu na každé jednání. Upoutaly zejména její černé šaty s rudými růžemi, které zvolila symbolicky pro druhé jednání. Šedo stříbrné v závěrečné části byly též nejen dějově padnoucí. Tak snad jen ty první mohly být ve světlejším tónu, než byla švestková, a mohli bychom mluvit téměř o kostýmním náznaku. Velmi příjemný podprahový doplněk.

 

6492

 

Partnerem v roli Prince jí byl host brněnské opery Peter Berger, svěží, znělý, pohledný a energický, s trochu méně kultivovanými výškami, které by místy unesly preciznější intonaci. Několik momentů a odstínů jeho hlasu evokovalo trochu operetu, ale nijak ke škodě. Takového prince bychom si v mnoha jiných Rusalkách rádi přáli. Solidní a přesvědčivý byl Jiří Sulženko. Jeho hlas byl tradičně zatemnělý, jakoby víc obrácený do sebe, v roli Vodníka tak působí důstojně a velmi tradičně.

 

6272

 

Skutečným živlem byla Ježibaba Václavy Krejčí Houskové. Co jiného také od úspěšné představitelky Carmen očekávat? Zpívá sytě, nosně, jistě a měkce a vypadá skvěle. Určitě by se setkalo s úspěchem, kdyby vytvořila současně i roli Cizí kněžny, jak se to občas dělává. Jako kudrnatá černovláska s rozpuštěnými loknami skoro do pasu koketně sepnutými na stranu a rudou rtěnkou by to jistě zaujalo. Hlasově vytvořila mladistvou a energickou Ježibabu, která působila spíš jako zkušenější, v podstatě chápající a jen o něco starší žena, než věkovitou stařenu vařící lektvary.

Cizí kněžnu ztvárnila solidně a nijak vybočujícím způsobem Daniela Straková Šedrlová. Skvělým Kuchtíkem s patřičnou komikou a šmrncem byla Martina Mádlová, jejím strýčkem Hajným o generaci mladší David Nykl, který se trefně při replice „myslivec jsem starý“ pousmál. Vytvořili příjemné momenty, i když právě celý jejich druhý výstup ve třetím dějství skončil na oltáři střihů koncertní verze. Sametově podmanivým Lovcem byl z balkonu nad hlavami publika Tadeáš Hoza, který se s touto sezónou stal vítanou posilou brněnského operního souboru po boku svého bratra Romana.

 

6439

 

Lahodně souzněly i lesní žínky, Tereza Kyzlinková, Jana Hrochová a Hana Kopřivová. Jejich hlasy šly příjemně dohromady. Ženská část sboru, která je doprovází, tentokrát stála až vzadu za orchestrem, což působilo příjemně plasticky, stejně jako Květiny bílé.. zpívané ze zadního balkonu.

Koncert mile zahájili potomci Antonína Dvořáka - pravnuk Petr Dvořák vtipně řekl, že je zatím třetinovým Dvořákem, protože letos slaví šedesáté narozeniny. „Tak jsem si říkal, jak to doplnit do té sto osmdesátky.“ A kromě známého, také šedesátníka, pak zjistil, že stejný věk prý slaví i lanovka na Kleť. Prapravnučka Marketa Dvorak-Ghosh, která žije v Singapuru, zase zavzpomínala, kdy jí vlastně došlo, jak významný byl její prapradědeček. „Když jsem byla malá, tak se u nás pouštěly jeho desky, hlavně Biblické písně a Slovanské tance. Ale nikdo tomu nedával takovou váhu. A pak jsme v roce 1993 dostali pozvání do Ameriky na sté výročí uvedení Novosvětské. Sotva jsme vystoupili z letadla, vrhli se na nás desítky novinářů. Během dalších dní jsme pak absolvovali i několik koncertů denně a desítky rozhovorů.. tehdy mi teprve došlo, jak slavný můj prapradědeček vlastně byl.“

 

6093

 

I koncertní provedení opery umí strhnout a stojí za to na něj jít. Samozřejmě to platí spíš pro notoricky známé tituly. Čtvrteční Rusalka v Příbrami toho byla důkazem. Ale zároveň jistě stojí za to tuto skoro deset let starou inscenaci Vladimíra Morávka stihnout i v jejím domovském Národním divadle Brno, dokud je ještě na programu.

 

9887

 

 

6476

 

6446

 

6521

 

6485

 

16527

 

6550

 

 

 

Foto: HFAD / Martin Andrle

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.