KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Příjemně idylické Così fan tutte v Jihočeském divadle english

„Mile jsem byl překvapen, jak uměřenou režii zvolila mladá režisérka Zuzana Fischer.“

„Pokud to byl pro Patrika Červáka debut na profesionální scéně, jde o zřejmý dirigentský talent.“

„Celkově půvabné představení s poctivým hudebním nastudováním, pěveckými výkony, které umějí zaujmout, uměřené, a tím i vtipně působící svým režijním pojetím.“

Opera Jihočeského divadla uvedla dne 14. října 2021 v budově historického divadla premiéru Mozartovy rokokové hříčky – opery buffy – Così fan tutte. V hudebním nastudování mladého dirigenta Patrika Červáka, které převzal po Mariovi De Rose. V režii Zuzany Fischer, scénu a kostýmy realizoval osvědčený David Janošek, světelný design Daniel Tesař, v dramaturgii Tomáše Studeného. Sbormistrem představení je Martin Veselý. V technicky obtížných rolích Mozartovy opery se představila řada mladých pěvců, což je vítané a pro menší divadlo typu Jihočeského velice správná volba. Zejména, pokud divadlo objeví zřetelné talenty, před nimiž se tím otevírá slibná kumštýřská perspektiva. To se v premiéře, následující pouhých deset dnů po předchozím Eugenu Oněginovi, zjevně až nad očekávání podařilo.

Mozartova komická opera na italský text Lorenza da Ponteho měla premiéru ve Vídni roku 1790. Mozart komponoval údajně toto dílo nerad, zaplať Bůh to však jako posluchači sebeméně nepociťujeme. Pravda, Mozart operu komponoval na zakázku samotného císaře Josefa II. po úspěšné vídeňské premiéře Figarovy svatby. Tentokrát však da Ponte nic pouze neupravoval, ale přišel s vlastním textem, jehož originalita je víc než pochybná. Jde o typickou komedii o převlecích, trochu naivní v námětu i libretu, eufemisticky řečeno. Děj je neobyčejně banální, text je málo vydařenou prací da Ponteovou, po velkých příležitostech, které poskytl Mozartovi v předešlých dílech. Je to dokonce typická ukázka, jak v opeře dokáže rozhodovat hudba nad libretem. Così fan tutte jsem vždy uváděl studentům jako klasickou ukázku nepoměru mezi hudbou a libretem, kdy ale geniální Mozartova hudba vítězí přes slabiny námětu i libreta.

Nádherné ansámbly jsou typickým hudebním znakem této opery, mají dokonce nadvládu nad sólovými áriemi. Obtížnost provedení tkví v nutnosti dosažení velké jemnosti ve vyrovnanosti hlasů v mnoha neobyčejně krásných ansámblech. Bezvadná intonace je zde až prubířským kamenem dokonalého tvoření tónů, neb s lehkostí pěveckého tvoření je nejobvykleji přesná intonace přímo úměrně propojena. Krása Mozartových ansámblů mi vždy vybaví Smetanovy Dvě vdovy, jsem přesvědčen, že v rovněž ansámblovém typu této skvělé opery měl Smetana jako mustr právě nádherné ansámbly v Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta.

Režijnímu pojetí je zde de facto dovoleno vše. Vždyť námět je slabý, doslova pravý opak před deseti dny provedeného Oněgina a podobných děl se silnými náměty výrazných básnických osobností. Mile jsem byl překvapen, jak uměřenou režii zvolila mladá režisérka Zuzana Fischer.

Mohu říci, že realizovala překvapivě snad nejumírněnější z režijních koncepcí, které jsem mohl v minulosti vidět. Na půvabně jednoduché, leč barevné scéně (David Janošek), s lustry jakoby napodobujícími efektní dominantní lustr historického divadla. Proto jsem nazval inscenaci až idylickou, příjemnou i v citu pro uměřenou míru komediálnosti. Vídal jsem v minulosti lecjaká přehnaná ztvárnění v přehrávání komiky, nemám v tomto titulu celkem nic proti tomu. Byl jsem ale moc mile překvapen, jaká zde panovala uměřenost, nebyl jsem svědkem nepřirozeného přílišného přehrávání, komiky takříkajíc „za každou cenu“… Ne, nic takového, nic přehnaného, vše odpovídalo zásadám situační komiky, nikde nepřeháněné až do jakési grotesky. Proto se v dopadu na auditorium jednalo o moc příjemné, uvolněné představení. Alespoň z mého osobního pocitu, nečekal jsem to. Obával jsem se trochu bezbřehé frašky, která obvykle chce vyrovnávat slabiny námětu. V míře volby prostředků je vždy všechno podstatné obsaženo. Je to ovšem můj pohled, někdo jiný by třeba vítal raději komedii naplněnou bizarnostmi bezbřehé komiky. Já dávám přednost korespondovaní scénického dění v opeře s hudbou, proto mně konvenovala ona důležitá míra, která s výrazem Mozartovy hudby solidně souzněla, což byl podstatný klad inscenace.

Hudební nastudování započal se souborem ještě Mario De Rose, převzal ho mladý dirigent Patrik Červák, pro něhož je tato realizace Mozarta de facto debutem na profesionální operní scéně. Všechna čest, vedl si výborně. Jak ve vedení sólistů, v secvičení mnou výše zmiňovaných důležitých ansámblů, které jsou hudebně pěveckou páteří díla, ve zjevně efektivní práci s orchestrem. Pokud to byl debut na profesionální scéně, jde o zřejmý dirigentský talent. Ostatně, když absolvoval Jiří Bělohlávek na HAMU Figarovou svatbou (dirigoval také Così fan tutte, tyto dva tituly byly stálou „stravou“ školy…), byla již v mladém věku zřetelně patrná jeho dirigentská osobnost, totéž bylo i u Petra Vronského. Zárodek dirigentských schopností byl víc než zjevný. Patrik Červák řídil dílo s přehledem, smyslem pro tep rytmu, se snahou o čistotu harmonie v její citlivé průzračnosti. Věděl zřetelně, co chce, neb dirigentova práce je v první řadě vždy dobře slyšet, jeho základna tkví v efektivních zkouškách.

Příjemným překvapením byli pro mne mladí představitelé sólových rolí. Mozart je ostatně prubířským kamenem dobré pěvecké techniky, ba co víc, je základem pro kultivovaný operní pěvecký projev všech slohů, v klasicistním stylu obzvláště náročný na přesnou intonaci, frázování, plasticitu frází, schopnost dynamiky. Když se zeptali legendárního mozartovského dirigenta Karla Böhma (samozřejmě nejen mozartovského!), co požaduje od pěvců, které si angažuje, odpověděl prostě: „Schopnost instrumentálně vedených frází, na požádání schopnost nasadit forte i piano v jakékoliv hlasové poloze. Interpretace musí být prostá patosu i sentimentu, Mozart vyžaduje mnoho disciplíny ve všech ohledech.“

Byl jsem mile překvapen, jak dobře si mladí pěvci vedli v partech mozartovského stylu. To vypovídá příznivě o soudobé české škole, ale také o citlivém výběru inscenátorů, potažmo vedení Jihočeského divadla, které musí přesně vědět o mladých talentech, namnoze v době dokončování umělecké školy.

V reflexi výkonu sólistů užívám tradiční, staletími prověřená jména sólových rolí, mnohá z nich jsou základnou obecněji chápaných operních oborů (Ferrando, Fiordiligi, Despina). Transformace jmen v programu by zde v reflexi nikomu nic neřekla, ostatně i v programu jsou zmíněna v závorce.

V popředí inscenace stály talentované sopranistky. Lucie Kaňková v polohově i rozsahově náročné roli Fiordiligi imponovala volně tvořeným tónem, příjemným, kulatým témbrem svého sopránu i v nejvyšších polohách, kultivací, muzikálním frázováním. Velká árie Fiordiligi jí vyšla znamenitě, dvě hloubky neberu v potaz, stane se, když se pěvec či pěvkyně hodně rozcvičí do vysokých tónů, že tím trochu oslabí hloubku, zde navíc trochu netypickou pro lehký sopránový obor. Výborný pěvecký výkon, až dominantní v dané inscenaci, navíc umocněný přirozeným půvabem i bezprostředním hereckým projevem protagonistky večera. Nijak za ní nezaostávala Dorabella Dany Šťastné, hlasově kultivovaná, s příjemným, intonačně pevným tónem a muzikálním frázováním. Obě zpěvačky vytvořily půvabné duo, jaké se málokdy vídá. Doplnila je jevištně pružná, flexibilní Despina Zuzany Benešové, s pohyblivým hlasem, jevištně přirozeně komediálním projevem, s onou přesnou mírou hranice přirozené komiky. Jen trochu srozumitelnost klíčových momentů vázla, čili pointa komiky byla v klíčových momentech trochu nesrozumitelná, když se již volila čeština a překlad Jaromíra Nohavici. Je to v komické opeře s mnoha recitativy na místě. Dřív asi rozumět bylo, když si užívaný překlad do češtiny pamatuji dosti přesně dodnes, že bych ho snad i mohl napovídat… V recitativech jsem rozuměl solidně, v hudebních číslech již méně. Pravda, text je promítán v češtině a němčině. Inscenátoři tedy na plnou srozumitelnost nespoléhají, pokud se promítá i text překladu libreta i do češtiny, která zní z jeviště.

V mužských rolích našel v partii Ferranda svoji pěveckou „parketu“ lyrický tenorista Jihočeského divadla Peter Malý. Jeho kultivovaný, lehký lyrický tenor zde našel svoji pravou oborovou šanci, kterou náležitě využil. Podstatnou tenorovou árii Un aura amorosa, která je pokládána spolu s áriemi Ottavia coby oborový milník pro lyrický tenorový obor, zazpíval suverénně, s technickým nadhledem. Režií přikázané sprchování mu v Da Capo al Fine této proslulé tenorové árie – v mezza voce – nikterak nenarušilo pěvecký projev. Jevištně působil pan Malý uvolněně, přirozeně, své převleky prováděl s pružností i noblesou.

Barytonovou roli Guglielma ztvárnil Michal Marhold. Jeho baryton má kulatý, ve všech polohách vyrovnaný, v barvě jednotný zvuk, může dobře i do vyšších poloh, jak ukázal několika přidanými tóny oproti partituře. Jevištně působí přesvědčivě od prvního vstupu. Důležitou rolí jakéhosi mentora všech zúčastněných je Don Alfonso, Mozartem psaný pro bas. Peter Paleček naplnil roli vtipem, znělým hlasovým fondem, pružným jevištním pohybem. Nevím ani, proč se mi před představením zjevoval v mysli jeho alternant, pan Brantalík, jakožto typ pro tuto roli. Upozorňuji, neviděl jsem ho, nesledoval jsem generálky, ale zdá se mi typologicky neobyčejně vhodný pro tohoto hlavního strůjce sázky, tím i osnovy děje. Uvidím ho jistě v druhém obsazení, které si nenechám ujít. Tato premiéra se mi líbila z mnoha stránek, které jsem v reflexi nastínil.

Sbor opery Jihočeského divadla (sbormistr Martin Veselý) si vedl dobře, nemá v tomto díle obtížné pozice. Vzdor šéfem Opery JD Tomášem Ondřejem Pilařem ohlášené zprávě ve vstupním uvítacím proslovu, totiž, že pět sboristů muselo odejít do karantény… Doufejme, že to zůstane jen u daného sborového kvintetu a nezopakuje se vývoj loňského podzimu.

Orchestr Jihočeského divadla působil pod vedením mladého dirigenta Patrika Červáka velmi solidním dojmem, zejména hráči na dřevěné dechové nástroje na sebe často upozorňovali měkkými, plastickými hudebními frázemi.

Celkově půvabné představení s poctivým hudebním nastudováním, pěveckými výkony, které umějí zaujmout, uměřené, a tím i vtipně působící svým režijním pojetím, působí tak, jak jsem ho nazval v titulku. Příjemné, uklidňující až idylické. Z představení odchází posluchač v dobrém rozpoložení. Očekával bych dobrou návštěvnost tohoto uklidňujícího představení, skoro terapeuticky bych ho naordinoval všem neklidným jedincům. Ale těžko predikovat, premiéra nebyla plně navštívená. Na přenosu opery z MET do kin před týdnem bylo ostatně v Českých Budějovicích jen pětatřicet diváků…

Toto pojetí Mozartovy komické opery je báječným druhem psychoterapie, měli by ho snad předepisovat lékaři na recepty, hned by bylo neustále vyprodáno. Inscenace se vydařila, navíc přinesla zajímavé pěvecké a jevištní výkony mladé nastupující generace, což je její zvláště cennou devizou.

Foto: ilustrační – Petr Zikmund

Jiří Fuchs

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD. Je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).



Příspěvky od Jiří Fuchs



Více z této rubriky