„Festival vyhledává méně známá místa jak v Olomouci, tak i v okolí, a proto krásná historická hudba zní i v prostorách, které jsou dnes zapomenutými klenoty.“

„Vystoupil brněnský soubor Societas Incognitorum s programem nazvaným Slavnostní nešpory.“

„Dle tvrzení dirigenta a dramaturga večera Eduarda Tomaštíka takto uchopené dílo v daném rozsahu u nás ještě nebylo provedeno.“

Soubor Societas Incognitorum pod vedením Eduarda Tomaštíka se zařadil mezi interprety, kteří obohatili letošní ročník Olomouckých barokních slavností. V sobotu 30. července vystoupil v Dubu nad Moravou s programem z díla Giovanniho Antonia Rigattiho.

Olomoucké barokní slavnosti je festival zahrnující hudební i divadelní akce, který se koná už podesáté. Je to mimochodem už druhý festival, který Olomouc má. Od festivalu Baroko 2022 se odlišuje zejména tím, že vyhledává méně známá místa jak v Olomouci, tak i v okolí, a proto krásná historická hudba zní i v prostorách, které jsou dnes zapomenutými klenoty. Takovým je i Poutní kostel Očišťování Panny Marie v malém městečku Dub nad Moravou. Obrovský kostel v malém městysi mezi Prostějovem a Přerovem patřil pod olomouckou kapitulu, dnes je zde římskokatolická farnost. Je z poloviny 18. století a dominuje krajině už z dálky ze silnice.

Kostel je uvnitř monumentální a má dlouhý dozvuk, zvuk se slévá, což vytváří dojem mohutnosti. Koncert, který se zde konal v sobotu 30. července, byl spíše komorní záležitostí, přesto měli posluchači iluzi mohutnosti a závažnosti. Vystoupil méně známý brněnský soubor Societas Incognitorum s programem nazvaným Slavnostní nešpory. Šlo o dílo málo známého skladatele jménem Giovanni Antonio Rigatti, který působil v Benátkách a v Udine v první polovině 17. století a je považován za stěžejní postavu italské chrámové hudby v raném baroku.

Societas Incognitorum je v jádru malý soubor o pěti zpěvácích, z nichž jeden je i dirigentem a duší souboru. Je to Eduard Tomaštík, zajímavá všestranná osobnost, dirigent, sbormistr, tenorista a cimbalista a současně i muzikolog, se zaměřením na hudbu na Moravě v 17. století. Založil tento malý komorní soubor, který podle potřeby doplňuje a rozšiřuje o další pěvce a o hudebníky, kteří se zabývají hrou na historické nástroje.

V kostele v Dubu nad Moravou předstoupil před publikum poměrně velký vokálně-instrumentální soubor. Patnáctičlenný orchestr, ve kterém dominovaly nástroje, jako jsou cinky, theorby, viola da gamba a další historické nástroje, včetně varhanního pozitivu, doplnil desetičlenný smíšený sbor a sedm sólistů, z nichž mnohé známe ze souboru Czech Ensemble Baroque, ale kteří působí i v jiných barokních uskupeních.

V sopránových sólech i ansámblech zářila Pavla Radostová jasným a uvolněným sopránem, krásně s ní ladila Kateřina Šujanová sopránem subtilnějším a něžným, přesto nosným, alt Moniky Jägerové se nesl pevným a bezpečným tónem, tenor Ondřeje Múčky přednášel pevným a přirozeným hlasem všechny antifony a zvládal tenorová sóla s bezpečnými koloraturami a doplňoval ho barevně a bezpečně tenorista František Sliž. V basech vytvářeli barvu Jiří Miroslav Procházka, který suverénně zvládal sonorně několik závažných vstupů a příjemně ho doplňoval Martin Šujan.

Skladby, které byly v tento večer uvedeny, patří do rozsáhlé sbírky Messa e Salmi, která je z roku 1640 a je dedikována císaři Ferdinandovi III. Jde o velké oslavné nešpory, výběr je doplněn velkým Magnificat a dvě mariánské antifony zazněly na závěr. Dle tvrzení dirigenta a dramaturga večera Eduarda Tomaštíka „takto uchopené dílo v daném rozsahu u nás ještě nebylo provedeno“. Antifony v duchu gregoriánského chorálu byly prováděny chorálně a byly prokládány pěti koncertantními žalmy, nejprve to byla úvodní Sinfonia, poté Dixit Dominus (žalm 109), následoval Confitebor tibi (žalm 110) a Beatus Vir (žalm 111). Krásné komorní Laudate pueri (žalm 112) a následné oslavné Laudate Dominum (žalm 113). Ke konci spěl mohutný Magnificat (Canticum) a v závěru oslavná Salve Regina – sladké, něžné a vroucí.

Všechny skladby se vyznačovaly přesným vedením hlasů v polyfonii, pevným a jistým tempem, přesnou intonací a výslovností a bezchybným proplétáním hlasů. Dojem umocňovaly efekty v dynamice i agogice a jasnost výrazu. Hlasy se výborně barevně doplňovaly a podporovaly a vznikal překvapivě barevný a působivý celek.

Orchestr zněl překvapivě čistě, historické nástroje se střídaly v sólovém nasazení, z nichž vynikal cink, který zastával funkci prvního hlasu. Překvapily theorby, které se uplatnily i sólově, stejně jako violoncello, a dramatičnost skladbám dodávaly trombony. Silný duch autenticity vanul od oltáře, před kterým umělci vytvářeli iluzi raného baroka. To se jim obdivuhodně povedlo a radost z dobrého výkonu měli jak umělci, tak publikum, pro které to byl jistě ojedinělý zážitek.

A perlička z programu na závěr: „Societas Incognitorum (tedy Společnost neznámých) skutečně existovala, spolek se jmenoval Societas eruditorum incognitorum in terris austriacis a byl založen moravským baronem Josefem Petrašem v roce 1746 v Olomouci pro podporu umění a myšlenek na poli vědeckém, tak kulturním a tento spolek byl prvním svého druhu na území Rakouska.“ V Olomouci, jak vidět, žili vždy pokrokoví a moudří lidé a jejich pokračovatelé tam jistě stále jsou. Jinak by takové festivaly nemohly fungovat!

*******

Foto: Daniel Berka