„Orchestr se předvedl ve skvělé formě. V Janáčkovi přednesl pestrou paletu emocí od niterných až po extatické.“

„Glassova sedmivětá skladba byla působivá, technicky precizně provedená, místy správně meditativně repetitivní, místy ohnivě energická.“

„Od první do poslední minuty bylo jasné, že se všichni společně užívají to, co ještě před pár měsíci mohlo být pouhým snem – vyprodané vystoupení před americkým publikem.“

Nestává se často, aby český orchestr měl možnost zazářit v Carnegie Hall. Filharmonie Brno středečním vystoupením předčila veškerá očekávání. Úvodní koncert jejího amerického turné v prestižním newyorském sále byl téměř do posledního místa vyprodaný, což je malým zázrakem. Není tajemstvím, že v současné postpandemické době zejí operní a koncertní domy z velké části prázdnotou, problémy s návštěvností má i věhlasná Metropolitní opera… Odvážně zvolený program přilákal početné publikum, které spolu s českými hudebníky pod vedením jejich šéfdirigenta Dennise Russella Daviese vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru.

Na úvod večera zazněl Thunderbolt P-47 Bohuslava Martinů, dílo vzniklé během skladatelova pobytu na americkém pobřeží Cape Cod. Netradiční název Martinů přidal až po dokončení skladby jako poctu tomuto druhu válečných letounů, které napomohly ukončení děsivé války. Možná s jistou dávkou imaginace mohli posluchači ve skladbě slyšet dynamický pohyb letounů. Dennis Russell Davies vedl orchestr zkušeným gestem, které hudebníkům dopřávalo projevit přirozený naturel. A bylo co poslouchat – svěží pulzování basových nástrojů, melodické a jásavé synkopy vrchních nástrojů. Orchestr se předvedl ve skvělé formě a Martinů zazněl v té nejlepší podobě.

Filharmonie Brno při generálce v Carnegie Hall

Druhou skladbou večera byla symfonická rapsodie Taras Bulba Leoše Janáčka. Americké publikum mělo možnost toto dílo poprvé slyšet v podání orchestru, na který měl Janáček přímý vliv. Brněnská filharmonie sice vystoupila v Carnegie Hall před padesáti lety, ve stejném roce 1973 však Tarase Bulbu provedli Pittsburští symfonikové. Až nyní tedy měly možnost brněnské smyčce, dechy a zvony rozeznít slavný sál – a slavný okamžik to rozhodně byl! Po sympaticky střídmém a hravém Martinů přednesl orchestr pestrou paletu emocí od niterných až po extatické. Vyzdvihnout lze všechny výkony sólových nástrojů. Snad jedinou vadou na kráse byl utlumený zvuk varhan, což je však často zmiňovaná slabina jinak poměrně slušně akusticky vybaveného sálu.

Carnegie Hall však není o akustice, je především o společenském setkávání s hudbou na té nejvyšší úrovni. A newyorská společnost s velkým napětím očekávala program druhé poloviny, tedy místní premiéru Symfonie č. 12 “Lodger” Philipa Glasse. Snad nejznámější současný americký skladatel se premiéry osobně zúčastnil a ještě před uvedením díla jej publikum přivítalo bouřlivým potleskem. Sólistkou večera byla Angélique Kidjo, která si po úvodních nejistotách získala publikum svou přirozeností. Diskutabilním mohlo být nazvučení jejího sólového zpěvu, který byl znatelně nadsazen nad celý symfonický orchestr včetně varhan. Ať už se jednalo o záměr, nebo ne, na výsledný efekt to vliv nemělo. Sedmivětá skladba psaná na texty Davida Bowieho a Briana Ena byla působivá, technicky precizně provedená, místy správně meditativně repetitivní, místy ohnivě energická. Oceňoval jsem profesionální přístup všech hráčů, kteří si dávali záležet i na tichém otáčení not. Přesvědčivý byl také výkon varhaníka Christiana Schmitta. Od první do poslední minuty bylo jasné, že si všichni společně užívají to, co ještě před pár měsíci mohlo být pouhým snem – vyprodané vystoupení před americkým publikem.

Filharmonie Brno předvedla v Carnegie Hall skvělý výkon, který byl posluchači po zásluze odměněn dlouhým potleskem ve stoje. Pro českou kulturu je to velký úspěch, organizace tak velkého turné je pro každý ansámbl náročnou záležitostí. Úvodní koncert však ukázal, že to za úsilí stojí.

Philip Glass děkuje na sítích Filharmonii Brno

Foto: Pete Checchia, Miroslav Konvalina