„Abonentní koncert, který zazněl 9. února 2023, přinesl posluchačům překvapení. Promyšlená dramaturgie postavila koncert tak, aby jednotlivé skladby zvyšovaly náročnost interpretace a aby se stále více zvyšovalo i vnímání publika.“

„Mladý hudebník ze Sevilly žije v současné době v Berlíně a jako vítěz evropských soutěží spolupracuje s mnoha slavnými orchestry.“

„Obecenstvo uváděl do úžasu především rubaty, které hudbu dostávaly do většího napětí a euforie. Byl to skvělý a stylový závěr večera, který předčil veškerá očekávání.“

„Touha po ideálu a věčná cesta k dokonalosti“. Tak zněl název abonentního koncertu, který nabídla svým fanouškům Moravská filharmonie Olomouc ve čtvrtek 9. února. V sále Reduty vystoupil orchestr s maďarským šéfdirigentem Zsoltem Hamarem a nabídli Symfonii č. 35 D dur „Haffnerovu“ Wolfganga Amadea Mozarta, Koncert pro klarinet Es dur Františka Kramáře-Krommera a Symfonii č. 1 c moll Johannesa Brahmse. Sólo hrál španělský klarinetista Pablo Barragán. Obecenstvo si vynutilo přídavek, který ho následně zvedl ze sedadel: Brahmsův Uherský tanec č. 5. Vybuchoval jako šampaňské.

Dirigent Zsolt Hamar se stal šéfdirigentem filharmonie na začátku této sezóny a tohle byl jeho druhý koncert. Zahájil inauguračním koncertem na výročí vzniku republiky, dne 28. října 2022, a již tehdy dal najevo, že bude náročným šéfdirigentem. Abonentní program, který zazněl 9. února 2023, přinesl posluchačům překvapení. Promyšlená dramaturgie postavila koncert tak, aby jednotlivé skladby zvyšovaly náročnost interpretace a aby se stále více zvyšovalo i vnímání publika.

Wolfgang Amadeus Mozart a jeho Symfonie č. 35 D dur KV 385 „Haffnerova“ ukázala publiku již na noblesním začátku a na něžném echu, jak umí orchestr cizelovat zvuk a jak dokáže, aby se niterná a chvějivá piana v jednotných nasazeních nesla vzduchem. Přesná frázování a dynamické kontrasty byly působivé a přesné běhy skvěle sehrané.

Na tento trend navázal Koncert pro klarinet Es dur op. 36 Františka Kramáře-Krommera. Tento představitel raného romantismu z moravských Kamenic, který se hudbě vyučil u strýce, ředitele kůru v Tuřanech u Brna, působil v různých městech Evropy, aby nakonec zakotvil ve Vídni, kde byl jmenován kapelníkem dvorní komorní hudby a císařským skladatelem. Jeho klarinetový koncert vyniká moravskou zpěvností a technickými nástrahami, kterých se sólista Pablo Barragán zhostil s neuvěřitelnou lehkostí a muzikantským zápalem. Mladý hudebník ze Sevilly žije v současné době v Berlíně a jako vítěz evropských soutěží spolupracuje s mnoha slavnými orchestry. Koncert nastudoval speciálně pro vystoupení v Olomouci; působil nicméně, jako by koncert hrál odjakživa. Hrál téměř zpaměti a melodické části přednášel s muzikantskou radostí. Technickou ekvilibristiku zvládal s lehkostí a nadhledem, s měkkým, zpěvným tónem, nadýchanými pianissimy, tajemnou střední polohou a logicky vystavěnou dynamikou. Orchestr si užíval melodické mezihry, se sólistou si rozuměli a jejich spolupráce se nesla v radostném muzicírování. Nadšenému obecenstvu sólista ještě přidal za doprovodu orchestru skladbu Ástora Piazzolly Oblivion, jejíž sladkobolná melodie přebila právě předvedený koncert.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 1 c moll op. 68 rakouského skladatele Johannesa Brahmse, kterou přepracovával dvacet let, než ji představil publiku. Už úvodní tóny první věty Un poco sostenuto – Allegro daly na vědomost, že jsme v jiném světě, než byl dosavadní program. Plný zvuk, dramatický náboj, utajované napětí, postupně narůstající, přerušoval žalující sólový hoboj spolu s hornami, aby plocha pokračovala v úsečném a širokém tutti v accellerandu do mohutného pléna. Tento několikrát opakovaný model vyústil do jásavého a zklidněného konce. Druhou větu Andante sostenuto zahájilo přesné nasazení v pianu, pokračujícím v naléhavé melodii v hobojovém sóle spolu s toužícími houslemi. Hoboj vystřídal klarinet a proud hudby se rozrostl barevně o další zvukovou dimenzi. Sólové housle rozsvítily melodickou plochu, následovány melancholickým hornovým sólem, a po souzvuku dřevěných nástrojů dospěla věta k závěru. Škoda, že se v něm poněkud intonační souhra těchto nástrojů zcela nesešla. Třetí věta Un poco alegretto e gratioso napravila jejich soulad a přinesla pastorální pohodu a postupné accellerando rozsvítilo orchestr. Vpád čtvrté věty, dělené do částí Adagio, charakterizovaného tajuplným pizzicatem smyčců, do části Piú andante, která volně přechází do závěrečného Allegra non troppo, ma con brio. Úderné sólo horen, přecházející do měkké fanfáry, pokračuje tutti melodií, evokující Ódu na radost, rozváděné v radostném plénu orchestru. Jásavá hudba tryskala v plnokrevném a plastickém zvuku, v širokých a dlouhých frázích a fanfárách, které vytvářely dramatický náboj a mnohotvárný plastický tvar, který se vzpínal a burácel a spěl do úderného finále, až mu sál olomoucké Reduty byl malý. Orchestr filharmonie najednou dostal jinou interpretační dimenzi a dostal se na úroveň, kterou zřejmě od něho nikdo v sále neočekával.

Publikum v euforii vyvolávalo dirigenta, který se ještě jednou postavil před orchestr, zadíval se do sálu, jako by rozhodoval, co dál a náhle dal orchestru energický pokyn. V sále se rozvinul gejzír rytmu Uherského tance č. 5 Johannesa Brahmse, a to v tempu, ve kterém jsme ho snad ještě neslyšeli. Obecenstvo uváděl do úžasu především rubaty, které hudbu dostávaly do většího napětí a euforie. Byl to skvělý a stylový závěr večera, který předčil veškerá očekávání.

*******

Foto: Filip Jančo