„Sopranistka Christiane Karg se mi sice zpočátku jevila poněkud neklidná či nervózní, ale jak hudba pokračovala, jakoby se více a více uvolňovala, ponořovala se plně do role Peri a byla stále lepší a přesvědčivější.“

„Domnívám se, že obsazení Christiane Karg i Andrewa Staplese bylo skvělou volbou, která celkové vyznění díla rozhodně umocnila.“

„Daniel Harding dokázal vybudovat na rozsáhlé ploše sta minut obdivuhodný a celistvý oblouk klenoucí se přes všechny tři díly oratoria.“

Na třech abonentních koncertech ve dnech 20. – 22. dubna uvádí Česká filharmonie pod taktovou Daniela Hardinga méně známé světské oratorium Roberta Schumanna „Ráj a Peri“. V sólových partech vystupují sopranistky Christiane Karg a Johanna Wallroth, mezzosopranistka Avery Amereau, tenorista Andrew Staples a barytonista Ashley Riches. Pražský filharmonický sbor připravil sbormistr Lukáš Vasilek.

Řeklo by se, že skladatelská osobnost jako Robert Schumann už jen stěží může posluchače překvapit. Jeho dílo je veskrze prozkoumané, také díky přispění jeho choti Clary, která se velmi pečlivě ujala editorské práce při vydávání jeho kompletního díla. A přeci se tu a tam v dramaturgii koncertů objeví skladby, které drtivá většina posluchačů do té doby patrně neměla příležitost vyslechnout, přinejmenším živě provedené. Do této kategorie patří nepochybně i světské oratorium Ráj a Peri, které spolu s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a pěticí sólistů odhalil pražskému publiku britský dirigent Daniel Harding.

Zhruba stominutové vokálně-instrumentální dílo je mezi Schumannovou tvorbou svého druhu unikát, kromě jediné opery Jenovéfa se podobným útvarům téměř nevěnoval. Je tedy až neuvěřitelné jak mistrovským způsobem se ve svých třiatřiceti letech s tak rozsáhlým námětem vyrovnal. Za vzor mu nepochybně byla velká duchovní oratoria Bachova a Händelova, odkazy na ně můžeme slyšet jak v recitativech a áriích, tak v mnoha kontrapunkticky pojatých plochách. Avšak nikdy se nejedná o neumělé napodobování, spíše vzhlížení mladého skladatele ke svým velkým vzorům. Není divu, že Ráj a Peri hned po premiéře znamenalo zásadní průlom v Schumannově kariéře.

Tématem je příběh padlého anděla Peri, který usiluje o návrat do ráje, avšak brána se opakovaně neotvírá – musí donést dar, který by nebesa ocenila. A tím je až slza upřímně litujícího hříšníka v posledním dílu. Brána se otevírá, Peri vstupuje naplněna blažeností.

Daniel Harding pojal toto epické dílo velkoryse po všech stránkách – výrazu, tempech, dynamice i obsazení. Hned po příchodu orchestru upoutalo pozornost odlišné rozsazení smyčců s kontrabasy vedle primů a violoncelly a violami uprostřed, zatímco sekund byl umístěn vpravo. Netuším, jestli se jednalo o stylovou interpretaci, nevšednost pojetí nebo prostorovou nutnost. Neboť sólisté nebyli všichni před orchestrem, jak by se dalo očekávat, ale část z nich stála vpravo za violami. Kdyby v těchto místech byly kontrabasy nebo violoncella, patrně by sólisté nemuseli být ani slyšet a možná ani vidět. Těžko říct… A i když mohlo toto uzpůsobení působit nezvykle, výsledku to nijak neuškodilo, možná i pomohlo na plasticitě zvuku smyčců. Před orchestrem své místo našli pouze dva sólisté – charismatická sopranistka Christiane Karg a neméně přesvědčivý tenorista Andrew Staples (ten byl také sólistou na výjimečné nahrávce Sira Simona Rattlea). Tenorista v průběhu opakovaně odcházel ke zbývajícím třem sólistům a vracel se zpět. Musím říct, že tento „scénický“ prvek působil lehce rušivě. Jeho opodstatnění jsem nalezl snad jen v pomyslných dialozích či komentářích k Peri, které byly díky tenoristově postavení vpředu přeci jen věrohodnější. Rozumím, že kvartetní ansámbly by zněly nekompaktně, kdyby jeden sólista byl vpředu a další tři na pomyslném „detašovaném pracovišti“ za violami. Jeho přecházení bylo tedy do jisté míry kompromisním řešením, i když možná ne nejelegantnějším. Druhou, i když pochopitelně dražší možností, by patrně bylo angažovat tenoristy dva (Ostatně na zmíněné Rattlově nahrávce je sólistů sedm). Třetí pak nechat stát všechny sólisty vpředu.

Výkony všech aktérů byly výjimečné. Sopranistka Christiane Karg se mi sice zpočátku jevila poněkud neklidná či nervózní (kdo by také nebyl, vědouc, jak náročný výkon má před sebou), ale jak hudba pokračovala, jako by se více a více uvolňovala, ponořovala se plně do role Peri a byla stále lepší a přesvědčivější. V pomalé fuze v předposlední části „Es fällt ein Tropfen aufs Land Ägypten“ jsem měl doslova husí kůži. V poslední části předvedla pak jakým hlasovým fondem vládne a jak se dokáže i po hodině a půl soustředit a nepoddat únavě. Všechny nástrahy Schumannovy hudby zvládla s bravurou a technickou jistotou, a i přes nemilosrdný dav orchestru a sboru za ní byla až na několik málo okamžiků stále dobře slyšet. Obdivuhodné a strhující.

Nejinak tomu bylo i ve výkonu tenoristy Andrewa Staplese, který byl od prvního do posledního tónu takřka dechberoucí. Jeho part zahrnoval v podstatě několik různých rolí, od vypravěče přes několik postav příběhu, až po ansámblové party. Staples k nim přistoupil s detailní propracovaností. Měl jsem dojem, že zcela vědomě barevně odstiňuje party vypravěče, které pojal spíše temnější a pevnější, řekněme rapsodickou barvou hlasu, od postav mladíků, jež ztvárnil spíše světlejším témbrem. V ansámblech zase plně splynul s ostatními třemi sólisty, takže vznikl velmi vyrovnaný a měkký zvuk. Rovněž dynamická i výrazová škála, kterými vládne, se mi jevily velmi široké. Od až introvertně působících frází po dramatické a temperamentní. Domnívám se, že obsazení Christiane Karg i Andrewa Staplese bylo skvělou volbou, která celkové vyznění díla rozhodně umocnila.

Další tři sólisté tolik prostoru v díle nedostali. Sopranistka Johanna Wallroth disponuje o mnoho užším a světlejším hlasem než zmíněná Karg, což vnímám na jednu stranu kladně, neboť ji bylo možné snadno odlišit, na straně druhé však působila vedle plného hlasu druhé sopranistky poněkud nesměle, ačkoliv její výkon nelze hodnotit jako špatný. Jen zkrátka tolik nezaujala. Oproti ní naopak Avery Amereau dokázala upoutat pozornost, kdykoliv rozezněla svůj nádherně zabarvený hlas, ať už v roli Anděla či jiných. Neodstiňovala sice nijak jednotlivé party jako Staples, také jich měla o poznání méně, ale nijak to neubralo na působivosti.

Barytonista Ashley Riches dostal v celém díle prostoru patrně nejméně, až v posledním dílu se projevila jeho příjemná, řekl bych až medová barva hlasu a hladké legato. Právě v jeho áriích a recitativech jsem si snad více než jinde uvědomil (pochopitelně i v kontrapunktických sborových a orchestrálních partiích), jak blízko má Schumann k Bachovi. Jako bych se místy až ocitl v jiném díle, v některých z jeho pašijí, oratorií či kantát. V sólové jednadvacáté části „Jetzt sank des Abends goldner Schein“ mi doslova vehnal slzy do očí.

Ani Pražský filharmonický sbor nezůstal stranou pozornosti, hned první vstup „Doch seine Ströme sind jetzt rot von Meschenblut“ zaujal svou mohutností a až fatalistickým výrazem. Naopak sborová část „Weh, weh, weh, er fehlte das Ziel“ svou mírnou akcentací a neustálými průtahy vyvolávala emoce zmaru a smutku od prvního tónu. Závěrečné číslo, kdy andělé vítají Peri konečně v ráji, dalo snad přispěním sboru odpověď na otázku z titulku tohoto článku. Schumann zde zkomponoval hudbu tak, jak si snad přál, aby zněla při překročení brány nebeské a PFS tuto atmosféru bezezbytku naplnil. Ano, takhle může znít ráj! Možná, že Hardingova gesta nebyla pro sbor vždy absolutně čitelná, neboť jsem měl dojem, že jejich reakce nejsou tak přesné, jako třeba pod Lukášem Vasilkem. Výsledný dojem z celku to však poznamenalo opravdu jen nepatrně, spíše v detailech, které však patrně vnímá jen pravidelný posluchač tohoto prvotřídního sboru.

Daniel Harding dokázal vybudovat na rozsáhlé ploše sta minut obdivuhodný a celistvý oblouk klenoucí se přes všechny tři díly oratoria. První dramatický díl jako by vytvořil pomyslný krajní pilíř naplněný emocionalitou válečných zvěrstev, marnosti a zbytečnosti veškerého takového počínání (jak aktuální a nadčasové téma). Druhý střední díl se jemně klenul v lyrické a láskyplné rovině až k dílu třetímu, dramatičtějšímu, avšak výrazově nejsilnějšímu, aby vyvrcholil v závěrečné radostné části.

Ačkoliv jsem se zprvu zalekl uvedení takto rozsáhlého díla bez přestávky, musím říct, že v tomto nastudování plynulo zcela hladce a uteklo mnohem rychleji, než jsem si uvědomoval. Přispěli k tomu všichni interpreti, včetně skvělé České filharmonie, na nichž nebyla takřka znát únava z takto náročného výkonu. Drobné nepřesnosti a nečistoty jsem vnímal spíše jako lehké připomenutí, že jsem na koncertě a neposlouchám dokonalý studiový záznam. Že přede mnou na pódiu a varhanní empoře účinkuje na sto padesát skvělých hudebníků, kteří jsou také jen lidmi a je více než pravděpodobné, že většina z nich tuto hudbu v minulosti nikdy nehrála či nezpívala. Není divu, že je všechny odměnilo auditorium neutuchajícím potleskem, částečně i vstoje. Jen několikrát se mi v minulosti stalo, že jsem zatoužil jít na ten samý koncert ještě jednou (shodou okolností to také bylo několikrát u České filharmonie) a tohle byl jeden z nich.

Je zajímavé, kolik výjimečných děl hudebních velikánů stále zůstává do jisté míry utajeno. Možná na své odhalení a otevření té symbolické „brány nebeské“ stálého koncertního repertoáru ještě čekají. Možná jen ještě nenastala ta správná doba a dílo ještě nepotkalo interprety, kteří by mu tento krok umožnili. Však vzpomeňme na historické oživení Bachových Matoušových pašijí Felixem Mendelssohnem-Bartholdym v roce 1824, tedy až čtyřiasedmdesát let po Bachově smrti. Pro Schumannovo oratorium Ráj a Peri ta doba, kdy se ocitne vedle děl, která už tento krok mají spolehlivě za sebou, dle mého soudu právě nastává. Snad i díky výjimečným interpretům, kteří tuto hudbu nyní v Praze bravurně vedou na této cestě. Díky jim za to.

*******

Foto: Česká filharmonie