„Žádný záchytný bod pro člověka chtějícího si na koncertě spíše odpočinout.“

„V symfonii zřejmě škrtal. Jak mnoho, zůstává věcí jeho svědomí.“

„Adamsova skladba působí masivně i étericky, disonantně i zvukově opojně.“

Inaugurační koncert šéfdirigenta Dennise Russella Daviese rozhodně nebyl konvenční. Nasvítil Filharmonii Brno třemi jasnými paprsky. Jeden se dotkl odvážné dramaturgie, druhý zaujaté interpretace. Třetí, odhalující realitu sálu Stadionu, však bolestně připomněl, že postavení moderní koncertní síně je pro město opravdu naprostou nezbytností. 

Od úterního prvního večera sezóny je jasné, že orchestr bude s novým šéfem testovat publikum neotřelými kombinacemi skladeb a bude pokoušet jeho vyspělost zařazováním náročnějších děl. Soudě podle ohlasu, jaký vyvolala třičtvrtěhodinová Harmonielehre Johna Adamse, jsou ovšem posluchači brněnské filharmonie už docela daleko a jen tak něco je nepřekvapí.

Asi těžko lze rozevřít pomyslné nůžky víc, než učinil vstupní večer. Na jedné straně Dvořákova první symfonie, rozhodně ne repertoárové číslo, na druhé straně česká premiéra ikonické kompozice amerického klasika současnosti. Nic jiného, nic mezi tím, žádný záchytný bod pro člověka chtějícího si na koncertě spíše odpočinout při poslechu známého a příjemného. Skvělou zprávou je, že to i takhle jde. Ano, Dennis Russell Davies se v příštích týdnech a měsících chystá i na Novosvětskou, na Voříška, také na Brucknera nebo Berlioze, nicméně téměř v každém programu má také něco, čím vykračuje za naše obvyklé hranice – moderní zahraniční autory, jichž není v koncertech tuzemských orchestrů zdaleka tolik, kolik by mohlo a mělo být. Brno bude evidentně udávat tón.  

Zařazení Symfonie č. 1 od Antonína Dvořáka má logiku. Skladba, několik desetiletí nezvěstná, měla premiéru v roce 1936 v Brně. Dvořák ji nikdy neslyšel a protože její rukopis poslal do Německa a už ho nedostal zpátky, tak ji také –  na rozdíl od jiných raných děl – později neupravil. Jde tedy o autentický doklad kompozičních schopností čtyřiadvacetiletého hudebníka. Dá se na ně pohlížet shovívavě jako na příslib, v mnohém asi naznačující postupně získávanou zručnost a budoucí mistrovství. A nebo jako na nevyhraněný pokus bez zapamatovatelných kontur, rozvláčný, ničím osobitý. Šéfdirigent se za skladbu se svou filharmonií postavil jako za věc, kterou je třeba rozeznít a poznat. Jako za zajímavý doklad.

Zřejmě v ní škrtal, ale jak mnoho, není nutné přesně měřit. Zůstává to věcí jeho svědomí. To, co s tělesem prezentoval, podpořil jak jen možno podrobným modelováním všech záhybů, proměn a nuancí, úsilím dát partituře poctivou pozornost a plnost přístupu jako kterémukoli jinému, třeba i vděčnějšímu dílu. Dvořákovy „Zlonické zvony“ zazněly na pomezí – současně jako historická intelektuální informace a vedle toho jako emocionálně podnětná, romanticky bohatá hudba. Hudební stránka nakonec převážila, symfonie měla i přes svou nevyhraněnost přece jen slušnou porci stále nových a nových podnětů a k tomu značně nakažlivou míru pohybu kupředu. Nebyla strhujícím kusem, ale ani prázdnou formou. Nový šéf se v ní rozhodl zdůraznit projevy autorova vnitřního tvůrčího puzení a neponechat nic pouze samovolnému pohybu, který by mohl působit nezajímavě. Dirigoval neokázale, věcně, na pódiu nedělal žádná velká kouzla, ale pracoval.

Dirigentský výkon, stejně jako potřebný výkon orchestru, má ve skladbě Johna Adamse pochopitelně hodně odlišnou podobu. Čas, průběh, členění, odstíny, výraz – vše je jiné než u hudby 19.století. Postmoderní kompozice z poloviny 80. let, v překladu „Nauka o harmonii“, zahrnuje posluchače proměnlivými zvukovými plochami, do určité míry sice tradičně organizovanými, ale přesto nenabízejícími všechny obvyklé parametry interpretace. Nutnost, aby znějící hudba zaujala a působila, aby její vývoj a změny i proporce měly logiku a přesvědčivost, aby se dala usledovat, to vše nicméně zůstává. Adamsova skladba má tři části. První spíše mohutnou, druhou snově pomalou, třetí rychlejší, sumarizující, směřující k vrcholu a závěru.

Zdaleka nejde jen o repetitivní minimalismus. Znějící struktury jsou v každém okamžiku mnohem komplexnější, minimalistické opakování a jen drobné proměňování motivů je jen jedním ze stavebních prvků. Mnohem důležitějším je prvek souzvuků a ukotvení, tedy harmonie a kroužení kolem tonality, a ještě víc prvek zvukovosti, tedy instrumentace. Třiatřicet let od sanfranciské premiéry už skladbu prověřilo, není to nevyhraněný či nevydařený experiment, ale usazená klasika, ovšemže velmi „svá“. Adams zručně a inspirovaně pracuje s různě strukturovanými bloky, s tempy, barvami, s přeléváním ploch, jejich vynořováním a zasouváním, s tektonikou, s racionálními technikami i s pozdně romantickými náladami a pocity, vše mísí do nových udivujících souzvuků a souvislostí. Nutí hráče hrát nesmírně angažovaně, protože zdaleka nejde jen mechanické naplňování záměrů notového zápisu, ale o dýchající procesy, které dirigent inspiruje a posunuje a které hráči naplňují živoucími obsahy.

Adamsova Harmonielehre obsahuje v autorském komentáři barvité detaily, popisující bizarní výjevy typu „obří tanker vzlétl z hladiny zálivu a vyrazil k nebi jako raketa Saturn“, případně asociace odkazující k výkladům středověkých mýtů a podobně. A také se názvem vztahuje k novátorskému skladateli Arnoldu Schönbergovi a jeho Nauce o harmonii. K poslechu nejsou tyto bohaté informace nezbytné, tvoří pouze další rovinu skladatelovy estetiky – nejde totiž o programní hudbu, ale o hudbu struktur a témbrů. Vyznění skladby, chvílemi působící masivně, chvílemi étericky, chvílemi disonantně a chvílemi zvukově až opojně, bylo impozantní a strhující, přehledné, zajímavé a nabíjející, i pro muzikanty evidentně podnětné.

V sále Stadionu, na nějž jsou filharmonie i její publikum zřejmě za léta zvyklí, není úplně špatná akustika, možná pro koncert lepší než v Janáčkově divadle, ale v dnešní době už někdejší sokolovna bez rekonstrukce a úprav působí v tak velkém a v tak kulturním městě jako z jiného světa, provinčně, nouzově. Šéfdirigent nicméně zdůrazňuje, že do doby, než bude v Brně případně stát nový sál – a to nebude dřív než za čtyři roky – je nutné dál co nejlépe pracovat a tvořit. Jeho první koncert naznačil, že si bude vědět rady.

Foto: Filharmonie Brno a Petr Veber