„Prostor chrámu ovládl silný, rozsahem fascinující a výrazem i barvou nezaměnitelný, především však naléhavou pokorou naplněný hlas interpreta, který velmi dobře ví, o čem zpívá a jaké poselství předává.“

„Mohutnost i intimita Dvořákova díla zpívaného perfektní češtinou bez jakéhokoli ‚cizího‘ akcentu posluchače doslova uhranula.“

„Už ve svých šestadvaceti letech je Alfred Habermann hráčem ovládajícím královský nástroj perfektní technikou s potřebným citem.“

V rámci sedmého ročníku hudebního festivalu Zlatá Pecka, pořádaného většinově na různých místech Pardubického kraje, se ve středu 30. srpna v kostele svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě uskutečnil recitál světoznámého německého basisty Reného Papeho. Rodáka z Drážďan a hosta předních evropských i zámořských operních domů doprovázel hrou na vysokomýtský dvoumanuálový nástroj z dílny Josefa Kobrleho mladý český varhaník Alfred Habermann. Pilířem programu se staly Biblické písně Antonína Dvořáka.

Jak prozradila pěvkyně Dagmar Pecková, zakladatelka festivalu, jež se již několik let neomezuje toliko na její rodnou Chrudim, nemusela svého bývalého kolegu z berlínské Staatsoper Reného Papeho k vystoupení v malém městě na východě Čech dlouho přemlouvat. On sám se totiž netají svým vroucím obdivem k českým autorům; například před svým pražským koncertem v roce 2014 uvedl, že česká hudba ho provází neustále a že právě Biblické písně zpíval už jako student. Dvořákův cyklus pak dokonce zařadil do svého písňového programu, který představil téhož roku v Metropolitní opeře v New Yorku. Skutečnost, že se člen světové pěvecké extratřídy opět objevil v České republice, je tedy výslednicí několika faktorů. Jsou jimi důstojná a férová partnerství jdoucí nad běžnou kolegialitu dvou výrazných osobností, dokonalá znalost interpretovaného díla a její dramaturgické využití a v neposlední, ovšem velmi důležité, řadě Papeho ochota podělit se o své cenné zkušenosti s mladými umělci, stojícími na počátku svých kariér, v rámci takzvané pěvecké dílny, která je již tradiční součástí Zlaté Pecky a letos se zaměřuje především na obor basu a basbarytonu. Na konci toho všeho se zdá být jednoduché, aby pěvec světového formátu přejel z Drážďan přes Krušné hory a po dvou hodinkách stanul na chrámovém kůru na pomezí Polabí a nenápadného předhůří Vysočiny.

V monumentálním vysokomýtském kostele svatého Vavřince, obsazeném posluchači do posledního místečka nejen v lavicích, ale i na četných přidaných židlích, se dal očekávat vrcholný umělecký zážitek. Působivost gotické stavby (svatostánek z konce 13. století byl do své současné podoby regotizován koncem 19. století a jeho dvě i z velké dálky viditelné vysoké věže jsou charakteristickým poznávacím znamením města) zdůrazňuje barokní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla z roku 1728 původně namalovaný pro klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory. Pro provedení Dvořákových Biblických písní šlo tedy o prostředí naprosto ideální. Kde jinde může jejich poselství znít pronikavěji?

Úvod večera patřil Alfredu Habermannovi, nadějnému varhaníkovi, jenž brzy dokončí svá studia na HAMU. Už ve svých šestadvaceti letech je hráčem ovládajícím královský nástroj perfektní technikou s potřebným citem, střídajícím jednotlivé polohy bez okázalých gest, ale s dokonalým zaujetím (vedle manuálu byla umístěna snímací kamera, takže kromě zvukového dojmu se návštěvníci koncertu mohli opájet i detailním pohledem na fyzický výkon umělce). Con moto maestoso a Andante tranquilo z Mendelssohnovy Sonáty č. 3 A dur, op. 65 navodily v kostele v Habermannově suverénním podání poklidnou důstojnou atmosféru, dávající zapomenout na strasti vnějšího světa.

Pak se na kůru (a na obrazovkách) objevil René Pape. Od prvního okamžiku bylo jasné, že očekávání budou bezezbytku naplněna. Ne, tentokrát jsme nebyli svědky velkolepého uchopení Wagnerova Wotana či Gurnemanze, Musorgského Borise Godunova či temných basů z Verdiho oper. Prostor vysokomýtského chrámu ovládl silný, rozsahem fascinující a výrazem i barvou nezaměnitelný, především však naléhavou pokorou naplněný hlas interpreta, který velmi dobře ví, o čem zpívá a jaké poselství předává. René Pape je znám svou skromností, až jakousi nenápadností, s níž se dotýká závratných vrcholů pěveckého umění. Těžko vyjádřit slovy, jak přirozeně se mu daří proměnit předepsané tóny v cosi vskutku nadpozemského. Mohutnost i intimita Dvořákova díla zpívaného perfektní češtinou bez jakéhokoli „cizího“ akcentu posluchače doslova uhranula. Mezi zhudebněné žalmy byla přesně v polovině možná překvapivě zařazena malá vsuvka – varhanní Preludium D dur a fuga D dur také od Antonína Dvořáka. Velmi vhodně. Dojem z Biblických písní není nikterak narušen, obrovský nápor na interpreta i posluchače, byť samozřejmě kladný, se na pár minut zklidní…

Po posledním žalmu Zpívejte Hospodinu píseň novou propuklo v auditoriu upřímné nadšení, na něž René Pape zareagoval s profesionálním nadhledem jemným pokynutím ruky a úsměvem. Však já mezi vás přijdu, jako by tím dával najevo. Kostelem se totiž ještě rozezněla část varhanní skladby Louise Vierna, konkrétně Adagio a Final ze Symfonie č. 3 fis moll, obsahující vedle tradičnějších pozdně romantických již prvky modernější, charakteristické spíše pro 20. století. Zajímavé zakončení, dávající posluchačům opět čas pro jakési vydechnutí po neskutečném zážitku, jehož se stali svědky. René Pape dostál svému renomé a okouzlil všechny přítomné svou erudicí i lidskostí. V Berlíně, New Yorku, Miláně ani ve Vysokém Mýtě si na nic nehraje.

Foto: Pavel Petruška