„Podobně jako Alliprandi přišel z Itálie a určoval styl architektury, zejména ve východních Čechách, tak stejně velký vliv měla tehdy i italská hudba.“

„Vídeň byla dlouhou dobu velmi konzervativní, v duchu tradice Johanna Josepha Fuxe; české země byly pro Mozartovu hudební řeč připravenější.“

„Jednou bych strašně rád ještě uvedl Mendelssohnova biblická oratoria Eliáš a Paulus.“

Václav Luks, Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 byli v původním rozvrhu Smetanovy Litomyšle a zůstali jako jedni z mála po koronakrizi i v tom novém. S programem jen trochu změněným. Vystoupí 6. července odpoledne a opakovaně i v podvečer v Piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže k poctě stavitele tohoto kostela, italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, který zemřel před rovnými třemi sty lety právě v Litomyšli a je zde i pohřben. Václav Luks hovoří o italských vlivech v barokní hudbě v Čechách a o pramenech, ze kterých čerpal hudbu pro litomyšlské vstoupení, o nedávném účinkování v náhradní podobě Bachova festivalu v Lipsku, o Beethovenově Misse solemnis, kterou chystá pro Dvořákovu Prahu a pro Svatováclavský hudební festival, ale i o opatřeních proti pandemii, jejichž ekonomické následky se ještě projeví.

Měnili jste hodně program?

Přidrželi jsme se tématu Pocta Alliprandimu, tedy pocta jednomu z těch nejvýznamnějších architektů, kteří působili na našem území v době vrcholného baroka společně se Santinim a Dientzenhoferem, staviteli, který roku 1720 zemřel přímo v Litomyšli. Ale je to také současně pocta barokním Čechám. Od začátku měla být na programu našeho koncertu hudba v Čechách v době vrcholného baroka. Program jsme mírně adaptovali vzhledem k probíhající koronakrizi: Když jsme ještě nevěděli, že by se dal zahrát takřka v původní podobě, tak jsme mírně zmenšili obsazení ansámblu, vynechali jsme dechové nástroje a soustředili jsme se pouze na české umělce, protože jak známo spolupracujeme i se zahraničními. Máme pouze dva ze Slovenska, basistu Tomáše Šelce a sopranistku Terezu Maličkayovou. Jinak zůstala stejná jména nejvýznamnějších reprezentantů vrcholného baroka, jako je Jan Dismas Zelenka. A k němu hudba italské provenience, která ovšem v Čechách byla v té době velice důležitá – byla směrodatná pro hudební řeč českého baroka. Podobně jako Alliprandi přišel z Itálie a určoval styl architektury, zejména ve východních Čechách, tak stejně velký vliv měla tehdy i italská hudba.

Co zajímavého jste vybrali z italské hudby?

Vedle Zelenky zazní v novodobé světové premiéře i Caldarovo zhudebnění Kyrie, tedy jedné části mše, a žalm Dixit dominus od Baldassara Galuppiho, což je sice mírně pozdější hudba než Zelenka, nicméně hudba, která byla u nás nesmírně populární. Galuppi je v českých vrcholně barokních archivech hojně zastoupen.

Kromě Zelenky jste už nenašli nikoho zdejšího, nebo aspoň původně tuzemského?

Soustředili jsme se především na vídeňský vliv, na skladatele, kteří působili ve Vídni nebo měli nějaký vztah k Vídni. Původně jsme měli hrát v Litomyšli dva programy, ten druhý měl být komornější a měla v něm zazdít Tůmova kantáta Stabat mater. Zelenkovo Credo a Caldarovo Kyrie jsou skladby, které ještě nikdy nezazněly, takže je obtížné odhadnout předem přesnou stopáž. A tak jsme nakonec ještě trochu rozšířili program o jednu instrumentální skladbu, a to o orchestrální Ouverturu od Františka Xavera Richtera. Bude to i dobré osvěžení, protože program je jinak čistě vokální, takže si i zpěváci aspoň trochu odpočinou…

Zmíněné novodobé premiéry jste objevili v pramenech u nás, nebo ve Vídni? Nebo snad v Itálii?

Jsou z Drážďan. Drážďanský dvůr byl v době vrcholného baroka jedním z nejvýznamnějších kulturních center Evropy a výměna mezi českými zeměmi a saskou metropolí byla velmi intenzivní. Velká část italské hudby, která do Drážďan proudila, tak kudy jinudy mohla…? Přes Prahu, přes Čechy…! A tím, že v Drážďanech působil Zelenka, který studoval ve Vídni u Fuxe, tak může být propojení Itálie – Vídeň – Praha – Drážďany (taková „hudební dálnice“ té doby) tématem, které náš koncert mapuje.

Takže nejde o Credo, které jste zařadil do Zelenkovy hypotetické Mše 1724?

Ne, pro rekonstrukci a nahrávku Mše 1724 jsme sáhli od Zelenky pro jiné zhudebnění Creda, pro takové, které odpovídalo instrumentací dalším částem; zejména použitím trombonů, které jsou spojovacím prvkem.

A z jaké doby je Caldarovo Kyrie?

Z roku 1705, z jeho benátského období, tedy z doby, než odešel do Vídně. Je to velmi pozoruhodná hudba psaná v duchu benátské vícesborovosti, kterou známe už od doby Monteverdiho: kontrapunkt rozdělený do dvou rovnoprávných sborů. Zelenkovou Credo je zachováno v Saské zemské knihovně a je to pozoruhodné zhudebnění! Zejména závěrečná trojitá chromatická fuga na slovu Amen si nezadá s nejkomplikovanějším bachovským kontrapunktem… A pokud zmíním Galuppiho, tak na jednu stranu v jeho hudbě vnímám barokní patos a dramatičnost, ale na druhou stranu už téměř klasicistní strukturu. Tedy něco, co je pro české baroko příznačné. Není proto s podivem, že díky těmto italským vlivům v pozdním českém baroku už tušíme doutnající klasicismus! A není divu, že Mozartovo dílo u nás našlo potom tak plodnou půdu, protože Vídeň byla dlouhou dobu velmi konzervativní, v duchu tradice Johanna Josepha Fuxe, a české země byly pro Mozartovu hudební řeč připravenější.

V červnu jste účinkovali s Bachem v Lipsku. Zcela výjimečná cesta do zahraničí, viďte…

Když byl ve veřejné podobě zrušen tamní Bachův festival, inspirovala jeho intendanta naše videa, která jsme v době koronakrize zveřejňovali, a přišel s ideou, že by alespoň o víkendech zorganizoval internetový online streamovaný Bachovský maraton. Jednalo se v každém z víkendových dnů o šest hodin hudby, přenášené zejména z kostelů Thomaskirche a Nikolaikirche, tedy z těch, které jsou spojeny s činností Johanna Sebastiana Bacha. Vyšla z toho nakonec docela monstrózní akce se stovkami interpretů, kterou se podařilo rychle zorganizovat a dokonce pro ni najít i finance. Zajímavým rysem toho projektu byla solidarita: pro každého interpreta byl vyčleněn jednotný symbolický honorář a bylo jedno, jestli se jmenoval Ton Koopman, a nebo jestli to byl bezejmenný řadový hudebník…

A program kopíroval téma letošního festivalu?

Do jisté míry ano, takže i my jsme zahráli zkrácenou variantu programu, který jsme tam měli hrát původně. Byli jsme v Nikolaikirche, zahráli jsme Bachovu kantátu známou jako Actus tragicus a k ní dvě lamenta od Johanna Christopha Bacha, jeho strýce. Vystoupení mělo krásný kontext, před námi zpíval skvělý lipský soubor Amarcord, po nás hrál Ton Koopman spolu s Klausem Mertensem písně ze Schemelliho zpěvníku… Takový intimní program. Téma našeho dne se jmenovalo Útěcha.

Jaké to bylo bez publika?

Bachfest je mimořádný v tom, že na festival nejezdí z celého světa jen hudebníci, ale i návštěvníci. Téměř polovina publika bývá z ciziny, velká část z Ameriky a Japonska, větší část druhé poloviny je z celého Německa a snad jenom šest procent jsou lidé z Lipska. Nicméně samozřejmě i tak mluvíme o tisícových číslech. Takže i sledovanost streamu byla globální. Statisícová. Bylo pěkné v komentářích vidět pozdravy ze Spojených států, z Malajsie, z Austrálie…

Ale v kostele nebyl přítomen nikdo?

Jen štáb. V Německu je to zatím daleko přísnější, i na pódiu musí být rozestupy… My jsme u nás kupodivu v uvolňování hodně, hodně napřed. Je vlastně unikátní, že se teď u nás konají festivaly, jako je Smetanova Litomyšl nebo Hudba Znojmo. I Pražské jaro bylo alespoň ve streamované podobě, jak to podmínky dovolily. To teď není snad nikde na světě.

Přišli jste mimochodem kvůli koronakrizi letos opravdu o hodně věcí, nebo se podaří nějak prokličkovat?

Přišli jsme o všechno. Do konce roku o všechna naše zahraniční angažmá, což je pro nás bohužel dost zásadní… Jediné, co nám tam zatím zbývá, ale nad čím také pochopitelně visí otazníky, je koncert v Madridu v listopadu. Ve Španělsku ruší věci na poslední chvíli, tak uvidíme… Pro nás je tohle vše bohužel klíčové, protože sedmdesát procent nákladů na koncerty v Rudolfinu pokrýváme z příjmů ze zahraničí. A když ty příjmy nejsou, tak je to hodně špatné. Dopad letošního jara se teprve vlastně asi projeví…

V září nicméně vystoupíte na festivalu Dvořákova Praha, a to s Beethovenovou Missou solemnis. To je docela krok někam dál, viďte? Máme ho po všem barokním repertoáru vnímat jako hodně překvapivý?

Pro naše české publikum je to asi krok dál, ale v zahraničí poměrně častěji hrajeme i novější než jen barokní hudbu. Jsme například téměř rezidenčním souborem na Chopinově festivalu ve Varšavě, který je soustředě na ještě pozdější hudbu, než je Beethovenova. Tam jsme zahráli řadu skladeb, včetně doprovodu obou Chopinových klavírních koncertů. Také jsme tam uvedli Donizettiho Requiem… A tak dále. Nicméně Missa solemnis je krok dál v tom smyslu, že pozdního Beethovena jsme ještě vlastně nikdy nehráli. Je to samozřejmě dáno i dispozicemi našeho ansámblu. Nabídka nahradit na festivalu Dvořákova Praha s Missou solemnis Johna Eliota Gardinera a jeho soubory je ale samozřejmě velká výzva! Moc se na ni těším, protože jde o obdivuhodné dílo. Mám ho ve velké úctě, ale hledám k němu cestu. Ještě si to budu muset odpracovat.

Máme čekat hodně jiné, komorní provedení?

Proti symfonickým samozřejmě menší. Ale co se velikosti týká, tak bude velikost ansámblu zhruba taková, jak Missu solemnis hrává i John Eliot Gardiner. Beethoven si určitě představoval, že by tam chtěl mít zpěváků co nejvíc, ale dejme tomu, že naše provedení bude odpovídat – když ne jeho představám – tak dobové praxi. V interpretaci Missy solemnis mimochodem existují velké rozdíly: některé nahrávky se blíží téměř dvěma hodinám, ale Gardinerova trvá jenom sedmdesát minut… A Missa solemnis je mimochodem zajímavé dílo z hlediska vztahu k Čechám, protože je dost možné, že první kompletní provedení bylo právě na našem území, ve skoro kuriózních skromných podmínkách, totiž v roce 1830 v kostele svatých Petra a Pavla ve Varnsdorfu. Ale u nás se teď zas tak často nedává. O to víc mě těší, že ji můžu provést se svými ansámbly v Praze a pak na konci září sám ještě jednou, v závěru Svatováclavského hudebního festivalu v Ostravě, tam ale s PKF-Prague Philharmonia a s Českým filharmonickým sborem Brno.

Máte políčeno na nějaké další podobné slavné, opravdu slavné a monumentální dílo? Které jste ještě nikdy nehráli?

Z toho velkého repertoáru pocházejícího z doby do první třetiny 19. století bych jednou strašně rád ještě uvedl Mendelssohnova biblická oratoria Eliáš a Paulus. Nikdy jsme také nehráli Haydnovy pozdní mše, což je přenádherná hudba, kterou bych v některé z nejbližších sezón rád uvedl. Haydn byl vůbec skladatel, který se mi čím dál tím víc, jak jsem starší, líbí… Možná jde o nějakou intuitivní potřebu hledání harmonie a jistoty, čímž je právě on jedinečný… Z ikonických děl je ještě řada Händelových oratorií, která jsme nehráli.

A Haydnovo Stvoření?

To jsme uvedli, ale v Drážďanech… a nedirigoval jsem já. Ani jeho Roční doby jsme vlastně v Praze nehráli.

A máte před sebou nějakou operu?

Ano, Händelovu Alcinu, která bude uvedena v Národním divadle v Brně v koprodukci s francouzskými divadly v Caen, Dijonu a Versailles. Kvůli koronakrizi se ovšem přesouvá z jara 2021 o další rok dál, protože se rušily větší části skončené sezóny a přesouvaly se premiéry z letošního na příští rok. A ještě něco: rýsuje se nám projekt nastudování Mozartova Dona Giovanniho, pravděpodobně v roce 2024. Obdivuhodné dílo, právem nazývané opera oper, které nás nemůže minout. Nemělo by.

Foto: Fb souboru, Wikipedia, Fb festivalu