„Kdyby mi někdo před rokem řekl, že ve finále skončím druhý, sotva bych mu uvěřil.“

„Slukova sonáta je tak krásná muzika, že člověk její technické obtíže vždycky nějak vyřeší. Ta hudba vás v tom nenechá.“

„Líbí se mi, že v horách jsou hranice neomezené.“

Klavírista Matouš Zukal se ve třiadvaceti letech stal laureátem letošní Mezinárodní soutěže Pražské jaro 2021, v celkovém pořadí druhý. Je studentem druhého ročníku HAMU ve třídě Iva Kahánka. Ve své hře nestaví na odiv virtuozitu, ta je samozřejmým prvkem jeho interpretace, zaujme především pochopením skladby a hlubokou přemýšlivostí. Takovou osobností je Matouš Zukal i v soukromí – uvážlivě volí slova, ať už hovoří o klavírní hře, svých učitelích, nebo velké zálibě – vysokých horách. Svou noblesní bezprostředností a inteligencí si okamžitě získává sympatie. Pro výkonného umělce je to velký dar.

Ve streamu ze semifinále soutěže Pražského jara je slyšet, že jste si Dvořákův Klavírní kvintet A dur opravdu užil. Proto mě překvapuje, když jsem slyšela, že jste ho nikdy předtím nehrál.

Mám tenhle kvintet moc rád a chtěl jsem si ho zahrát už dřív. Ale nebyla příležitost. S kvintety to není jednoduché. Aby se u nás ve škole dalo dohromady pět lidí, je poměrně těžké. A chtít po spolužácích takovouhle skladbu nacvičit kvůli jednomu koncertu, to je troufalost. Tak jsem měl radost, že jsem si díky soutěži mohl tohoto Dvořáka zahrát.

Jak se vám hrálo se Zemlinského kvartetem, které bylo všem semifinalistům partnerem v komorní hře?

Mohu mluvit jen v superlativech. Už na zkoušce ze mě všechno spadlo díky jejich přátelskosti, v sebemenší nejasnosti mi pomohli, bylo to velmi příjemné. A atmosféra při soutěžním vystoupení byla krásná. Semifinále jsem si užil nejvíc.

Kolik zkoušek jste měli k dispozici?

Jednu, trvala zhruba hodinu a půl. Postoupilo nás pět, všichni jsme měli stejné podmínky. Průběh soutěže byl velmi rychlý. V pondělí večer vyhlásili postupující z druhého kola, v úterý jsme zkoušeli s kvartetem a ve středu probíhalo semifinále. V pátek večer se pak konalo finále. A to bylo stejné. Ve čtvrtek zkouška s orchestrem a v pátek se hrálo naostro.

Nevadilo vám, že jste hráli bez publika?

Jistě, s publikem by to bývalo příjemnější. Ale nervy by byly stejné. Zahrát dobře prostě musíte na jeden pokus. Samozřejmě s podporou rodiny nebo přátel by se mi hrálo lehčeji, naštěstí ale mohli vše poslouchat živě přes stream. Ale všichni jsme měli stejné podmínky.

Každé kolo probíhalo v jiném prostředí – v Sále Martinů na HAMU, v kostele svatého Vavřince, ve Dvořákově síni Rudolfina. To bylo asi náročné, zvykat si pokaždé na jiný klavír?

Ani ne. Když člověk hraje na klavír, pokaždé má před sebou jiný nástroj. Větší problém představuje akustika, ta se od klavíru špatně kontroluje. V každém sále to může znít jinak, než slyšíte u klavíru. Střídat nástroje mi nevadí, navíc klavíry byly skvěle připravené.

Když říkáte, že hraní v semifinále vás těšilo nejvíc, jak jste prožíval finále? Dostavila se už únava, tréma?

Částečně. Hrál jsem totiž poprvé i Beethovenův klavírní koncert č. 4. Cíleně jsem se ho učil na Pražské jaro. V podmínkách soutěže bylo vypsáno pět klavírních koncertů – Dvořák, Rachmaninov, Chopin, Čajkovskij a Beethoven –, ale žádný z nich jsem dosud nehrál. A s profesorem Kahánkem jsme se shodli, že Beethovenův koncert mi asi bude sedět nejvíc. Ovšem nebyla to z nouze ctnost! Chtěl jsem si ho zahrát odjakživa. Na druhou stranu sáhnout po záludném Dvořákovu koncertu by v té chvíli znamenalo velký risk.

Když profesionální těleso, v tomto případě Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, doprovází adepty soutěže, cítíte od něj výjimečnou kolegiální podporu, pomoc?

Také jsem o tom přemýšlel, protože jsem nikdy předtím s žádným profesionálním orchestrem nehrál. První příležitost zahrát si se špičkovým tělesem jsem měl až na této soutěži. S FOKem se mi hrálo opravdu moc dobře a vnímal jsem velmi milou atmosféru, kterou s dirigentem Markem Šedivým vytvořili. Ale semifinále jsem si vychutnal přece jen o chloupek víc, i proto, že komořina je tak trochu moje parketa. Mám ji rád a byl jsem šťastný, že ji do soutěže Pražského jara zařadili.

Prý na vás po finále padla obrovská únava.

Především jsem moc rád, že jsem si mohl tak náročnou soutěž vyzkoušet bez ohledu na to, jak to dopadne. I když z druhé ceny jsem měl obrovskou radost. Byl jsem moc rád, že jsem postoupil do finále, a chtěl jsem zahrát tak, abych mohl odejít s dobrým pocitem, že jsem udělal všechno, co jsem mohl.

Jaké to je, když se do finále dostanete tři, a skončíte druhý?

Úžasné! Vždyť já jsem do té soutěže nešel s tím, že se dostanu takhle daleko. Pro mě to byla první zkušenost s tak velkou soutěží a chtěl jsem si vyzkoušet, jestli zvládnu připravit si tak rozsáhlý program. Měl jsem velkou radost, už když jsem se dostal do druhého kola mezi deset účastníků ze sto šedesáti. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se mi tohle stane, sotva bych mu uvěřil. Je to pro mě jeden z největších životních úspěchů. O účasti v soutěži jsem uvažoval a hodně mě v tom podpořil Ivo Kahánek. Hlavním podnětem byla první cena v soutěži Nadace Bohuslava Martinů v roce 2019. To nás namotivovalo a řekli jsme si, že bychom to mohli zkusit.

Odmalička jste zvyklý soutěžit. Soutěže vás motivují, baví, nebo je spíš berete jako nutné zlo?

Nutné zlo to pro mě není.

A soutěžní stres?

Stres je to obrovský. Kdybych říkal, že jsem před touhle soutěží nebyl nervózní, nemluvil bych pravdu. Ale na druhé straně – ono to k soutěžení patří. Přirovnal bych to k tomu, když člověk před něčím utíká a ve strachu dokáže přeskočit překážku, kterou by jindy nepřeskočil. Samozřejmě musí to být zdravá nervozita, ne ta skličující, ale bez ní to nejde. Pro mě jsou soutěže odmalička běžnou součástí uměleckého života. Nikdy jsem se jim nebránil. Jsem soutěživý typ.

Už vás vidím na soutěži královny Alžběty v Bruselu.

Tak k té mi ještě dost krůčků chybí. Ale někdy v budoucnu… Za zkoušku nic nedáte. Když se to nepovede, život tím nekončí.

Říkal jste, že máte rád komorní hru. Jste i stipendistou Akademie komorní hudby. Jak jste ke komorní hudbě došel a kdy vás začala bavit?

Vztah ke komorní hudbě byl také otázkou mého vývoje. Když jsem nastoupil na hudební gymnázium, už tenkrát mě komorní hudba hodně bavila. Bylo príma, že měl člověk nějakého parťáka. Profesorka Němcová mě seznámila s profesorkou Hájkovou, u níž jsem hrál v duu s houslistou Janem Michálkem. Pak jsem hrál v klavírním triu – na gymnáziu u profesora Střížka, na konzervatoři nás vedl Milan Langer. Vedle sólové hry jsem se věnoval i komořině. V Akademii komorní hudby jsem dostal možnost zahrát si se špičkovými umělci, jako jsou houslista Jan Fišer nebo violoncellista Tomáš Jamník. Teď žádný soubor nemám, ale určitě bych se chtěl komorní hudbě věnovat víc. Nerad bych o ni přišel. Ovšem člověk musí najít cestičku, kde je to ještě nepokryté. Třeba výborných klavírních trií je u nás tolik, že si člověk říká, jestli raději nepřijít s něčím méně tradičním.

Zmínili jsme váš úspěch v soutěži Nadace Bohuslava Martinů. Proč jste se přihlásil do této soutěže?

Shodli jsme se s Ivem Kahánkem, že by mi ta soutěž mohla sedět, protože rád hraju skladby 20. století. Tápal jsem, kterou skladbu vzniklou po roce 1960 vybrat, a pan profesor přinesl Sonátu Luboše Sluky. A to měl šťastnou ruku. Když jsem ji pak začal hrát, hodně jsem se do ní ponořil a moc mě bavila. Do té doby jsem ji neznal a sám jsem byl překvapen, jak silná hudba to je.

A těžká pro interpreta, viďte?

Nepříjemná. Jsou tam záludné části. Ale je tak dobře vystavěná a je to tak krásná muzika, že člověk její technické obtíže vždycky nějak vyřeší. Ta hudba vás v tom nenechá.

Při každém vystoupení vypadáte velice koncentrovaně a klidně. A to i během soutěžního klání. Vy snad nemáte nervy?

Kdepak, zdání klame. Emoce k veřejnému vystupování taky patří. Ale člověk by neměl dávat všechno najevo a v tu chvíli se soustředit na dílo jako takové. Pochopitelně než vejdu na pódium, tak se mi hlavou honí spousta věcí, včetně nervozity.

Čeho se klavírista před vystoupením nejvíc bojí?

To je velmi individuální. A nevím, jestli je taktické říkat, čeho se nejvíc bojím já.

Jak byste vyvrátil námitku, že hudební interpreti jsou pouhými reprodukčními umělci, kteří „jen“ tlumočí zápis skladatele? Jako by tyto názory nebraly v potaz, jak obrovskou mentální energii interpret do své práce vkládá.

To je pravda. Interpret vždycky musí hudbu vytvořit. A to je těžké, protože hudba je neuchopitelná. Máte před sebou jen její zápis. Je to podobné, jako když jdete na divadelní představení. Proč ho chcete vidět, když si hru můžete přečíst? Když ovládáte základy na nějaký hudební nástroj, tak si nějakou skladbu taky můžete zahrát. Ale nemáte z toho takový zážitek, jako když ji slyšíte v podání umělce, který to dílo vykládá a svou hrou vyjadřuje vlastní názor. A to je na interpretaci zajímavé.

Bezprostředně po soutěži Pražského jara jste odjel na mistrovské kurzy do Lichtenštejnska. Co vám mistrovské kurzy přinášejí?

Uvědomíte si, že pořád je na čem pracovat. Potkáte se tam s různými lidmi, slyšíte jejich výkony a uvědomíte si, že se nesmíte zastavit, protože jinak vám ujede vlak. A také je zajímavé, že pedagog, s kterým se tam setkáte, má na řadu věcí odlišný názor a vy si tím rozšiřujete obzory. Je to velmi obohacující. Do Lichtenštejnska jsem si vezl Beethovenovu a Prokofjevovu sonátu, na kterých jsem pracoval s profesorkou Milanou Chernyavskou.

Díky mistrovským kurzům jste se setkal se zajímavými osobnostmi. Často se v souvislosti s vámi zmiňují dvě jména – Jiří Hlinka a Leif Ove Andsnes. Jak jste se v roce 2016 do Norska dostal?

Rok předtím jsem se zúčastnil soutěže Mladý klavír, kde byl profesor Hlinka v porotě. Po soutěži mě pozval na svou Piano Academy do norského Bergenu. Měl jsem štěstí, že toho roku, kdy jsem tam byl, ještě sám učil. Pak už výuku přenechal svým žákům, mezi jiným i Leifu Ovemu Andsnesovi. Byla to moje první zkušenost se zahraničními kurzy a právě tam jsem pochopil, co všechno vám takové kurzy mohou dát. Především inspiraci a motivaci do další práce.

Jak na vás zapůsobil jeden z nejlepších světových klavíristů Leif Ove Andsnes?

Zaujaly mě jeho hovory po lekcích. Po jejich skončení nás všechny pozval a vykládal obecně o hraní, o věcech, které ho inspirovaly, odpovídal na otázky, které nás zajímaly. Mluvil o tom, jak se rozehrává, co dělá před koncertem, jak si plánuje cvičení…

Měli bychom se však vrátit domů a k učitelům, kteří vás ovlivnili. Tou zásadní pedagožkou je myslím Jitka Němcová.

Ano. Máme spolu velmi blízký vztah, patří do mé hudební rodiny. Je to člověk, který v mém životě bude pořád. V devíti letech mě jí na soutěži Karlovarská růžička představila moje paní učitelka z hudební školy Taussigova Silvie Vajnerová a já jsem k Jitce Němcové nastoupil do třetího ročníku Gymnázia a hudební školy hlavního města Prahy. Nejprve do hudební školy, potom jsem pokračoval na osmiletém gymnáziu. Strávili jsme spolu deset let. Už na gymnáziu jsem chodil na konzultace k Ivovi Kahánkovi, který mě pak vedl dva roky na konzervatoři a nyní u něho studuji na HAMU.

Ještě na konzervatoři jste však váhal, zda se celoživotně věnovat hudbě…

Máte pravdu, uvažoval jsem, jestli bych vedle konzervatoře neměl zkusit i nějakou další vysokou školu, ale nakonec jsem to zavrhl. Ztrácel bych tím čas, který jsem mohl věnovat klavíru. V rozhodování mi pomohl i Ivo Kahánek, který mě do ničeho netlačil a radil mi, ať se neukvapuji.

Podle mého názoru mají zvláště klavíristé velmi exaktní uvažování, nejsou to zasnění umělci, kteří se vznášejí na obláčku.

I u sebe to tak vnímám. Hodně mě bavila matematika. A to je předmět postavený na logickém uvažování. Je tomu tak i u klavíru – i tam je potřeba logické myšlení. I když ve výsledku předáváme posluchačům emoci. Ovšem pro mě základem je logická výstavba. Notová sazba je někdy tak hustá, že člověk musí uvažovat, co s tím, aby ji zpřehlednil. U Bachovy polyfonní fugy je logické uvažování naprosto nutné.

Už léta pracujete na vytváření repertoáru. Co se vám z toho zatím rýsuje? Máte své priority?

Jsou autoři, kteří mi sedí více a jiní méně. Snažím se o co největší pestrost repertoáru. Někdy zjistím, že u některého stylu, autora cesta nevede, že jsou klavíristé, kterým daná skladba sedí lépe. Myslím, že tak to má být. Každý nemusí umět všechno.

Nedá mi to, abych se na závěr nezeptala na vaši lásku k horám.

Miluju hory už od dětství. S rodinou jsme pravidelně jezdili do rakouských Alp, dokonce tam máme oblíbené místo, kam se každý rok vracíme. A taky moc rád lyžuju. Hory potřebuju a rád se do nich vracím. Dokonce pro mě vždycky byly jednoznačnou volbou, když jsem si měl vybrat, zda hory, nebo moře. Miluju horskou krajinu, mám rád ten pocit, když někam vyjdete a před vámi se otevře nádherný výhled. To je ta odměna za námahu, kterou musíte vynaložit, abyste se někam dostali. Můžete to cestou otočit, ale taky se zapřít a překonat se. Líbí se mi, že v horách jsou hranice neomezené.

Foto: Petra Hajská, Dvořákova Praha, Fb Pražského jara, Akademie klasické hudby, Fb OKC Košice