„Samozřejmě, že se českého repertoáru nevzdáme. Je to naše srdcovka.“

„Smetanův druhý kvartet je geniální a výjimečná skladba.“

„Kultura dostává na frak většinou jako první.“

Pavel Haas Quartet, mimořádně uznávaný komorní soubor hájící ve světě české barvy, hraje v mezinárodním obsazení. Nově s Američankou u pultu violy. Kvarteto nyní tvoří Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Luosha Fang a Peter Jarůšek. Posledně jmenovaný, violoncellista a častý mluvčí souboru, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje nelehké hledání partnera či partnerky do čtveřice a vyjadřuje dosažené maximální uspokojení z nynějšího počínajícího společného muzicírování. Jak říká, subjektivně se v kvartetu lépe už dlouho, nebo možná vůbec nikdy, necítil! Uvažuje, jak se případně může hra souboru proměnit, ale je přesvědčen a je si jistý, že i když bude „jiná“, tak že to bude přínos… Ale vrací se také k uplynulým měsícům opatření proti pandemii, kdy Haasovci vůbec nehráli. Kalendář mají i tak stále plný na dva roky dopředu. Jen se koncerty rušily či posunovaly, nebo se pro ně hledaly nové termíny.

V sobotu hrajete na festivalu Smetanova Litomyšl. Poprvé po měsících s posluchači v sále?

Nejde o úplně první koncert s publikem. Podařilo se nám hrát už v květnu dva koncerty v Dánsku. Nějak se to do všech těch restrikcí vtěsnalo. Takže vystoupení v Litomyšli je naším třetím koncertem s publikem po té dlouhé pauze. Ale prvním v Česku.

Jak jste těch sedm měsíců, nebo kolik jich vlastně bylo, strávili? Vnímáte je zpětně jako dobu hodně podivnou, nebo to cítíte jinak?

Vždycky jsou možné dva pohledy. Minimálně dva. Jeden je osobní a druhý z hlediska celé společnosti. Osobně na celou věc jasný pohled nemám, zůstává mi tam víc rovin. Ale je jasné, že pro společnost to je a byla velmi těžká doba, velmi zásadní zkouška, ze které snad vyjdeme všichni, celá naše společnost, zocelenější. Z pohledu muzikantského světa je to tak, že kultura dostává na frak většinou vždy jako první. Je jasné, že z existenčního hlediska není tím nejdůležitějším artiklem. Takže se zavírá jako první a otvírá jako poslední, což je ovšem pro pořadatele a pro muzikanty náročné k přežití… Řada koncertů se překládá, některé se vůbec neuskuteční, někteří pořadatelé definitivně skončili… Je to celé nešťastné, ale musíme věřit, že nás to posílí. Že to posílí celý kulturní segment.

A z osobního hlediska?

Když to vezmu trošku v nadsázce, tak to bylo pro nás dva, tedy pro mě a pro Veroniku, která je primáriem kvarteta, jedno z nejkrásnějších období, která jsme kdy měli. Po patnácti letech velmi intenzivní práce a života plného cestování bylo tohle období skutečným darem, oddychem, který si ještě stále užíváme. Hlavně s naší dcerou.

Předpokládám nicméně, že vám jako souboru publikum a koncertování určitě chybělo. Něco jste streamovali, také jste asi studovali nový repertoár…? A nebo to bylo i pro kvarteto mezidobí, využité pro určité nadechnutí?

My jsme skutečně nepracovali. I vzhledem k tomu, že jsme měnili člena – a to nebylo kvůli covidu. Naše violistka Luosha Fang je čínského původu z Ameriky. Vzhledem k těmto skutečnostem, včetně omezeného cestování a tak dále, jsme se vůbec neviděli, takže jsme ani nestudovali nový repertoár. Streamování skoro nebylo, jenom jeden irský organizátor a nějací američtí pořadatelé chtěli mít streamy místo původních, ale zrušených festivalových koncertů. Streamy jsme tedy udělali, abychom na základě přání pořadatelů nějak fungovali, ale z naší strany jsme sami nic nevytvářeli. Nepracovali jsme, změnili jsme se na normální lidi.

A když jste streamovali, tak to bylo náhradním způsobem, jako trio, nebo jak?

Nene, to už bylo v době, kdy se i naše violistka nakonec dostala do Čech, i když to bylo ohledně víz docela velké martyrium. To bylo někdy na začátku března. A pak už jsme měli naplánované nahrávky, zejména pro americké pořadatele. Hráli jsme tedy ve streamech jako kvarteto. A nebo jako klavírní trio s Borisem Giltburgem, s naším stálým muzikantským partnerem.

Takže jste nehráli především v době, kdy jste neměli tady v Čechách violistku, tedy přes zimu.

Od konce října do dubna.

Jak to vlastně bylo s tou výměnou u violového pultu?

My jsme už na konci roku 2019 věděli, že budeme měnit člena, dohodli jsme se s ní, ale zasáhla pandemie, a to tak, že se to celé posunulo o celý rok. Některé koncerty, které tehdy měly proběhnout, když se ona nemohla dostat do Čech, s námi zahrál Pavel Nikl, náš bývalý zakládající člen. To byl ostatně i případ našeho loňského vystoupení na Smetanově Litomyšli. Zavzpomínali jsme si s ním na staré časy, ale dlouhodobě to bohužel, vzhledem k rodinným situacím, nemá perspektivu.

Od dubna už tedy naplno studujete nový repertoár a snažíte se sžít s novou členkou?

Ano, bylo to velmi intenzivní a velmi krásné období, velmi tvůrčí. Dávali jsme dohromady i standardní repertoár, který vzhledem k tomu, že jsme ho s ní ještě nikde jinde nehráli, je vlastně jakoby nový. Studovali jsme i nové věci, například od Martinů nebo od Bartóka. Věnovali jsme se nejméně dvaceti skladbám, které jsme potom natočili pro virtuální nahrávky.

A jak jste violistku hledali a jak jste našli právě ji?

To je dlouhý příběh, ale zkusím ho říct co nejstručněji… Už v roce 2018, kdy jsme hledali někoho na pozici violy, jsme oslovili Güntera Pichlera, člena Kvarteta Albana Berga, jestli by nám někoho nedoporučil. Rozeslal tehdy dotazy na světové profesory violy, jako jsou třeba Nobuko Imai nebo Tabea Zimmermann, jestli nemají nějaké tipy. Luosha Fang byla jedním z tipů od Nobuko Imai. Přijela tehdy do Prahy, několik dní jsme spolu hráli… a bylo to skvělé! Jenomže potom jsme zjistili, že existují termínové problémy. Luosha Fang vyhrála světovou violovou soutěž, je to jak ve hře na housle, tak ve hře na violu světová interpretka a výjimečná osobnost, měla ještě své další aktivity… Mohla nastoupit až o rok později. Časově jsme se proto nesešli a museli jsme od tohoto záměru tehdy upustit. Ale když se situace o dva roky později opakovala, myslím tím potřebu řešit post violy, tak jsme jí oslovili ještě jednou, jestli by ještě stále měla zájem a jestli by případně měla čas… Odpověděla, že ano. Tak jsme do toho skočili!

Zvnějšku lze tento krok vnímat jako směřování ke globalizaci vašeho profilu a projevu… Vnímáte to takhle, nebo to není parametr, který byste řešili?

Ano, napadá mě, že to takhle někdo zvnějšku může vidět, ale pro nás je jedinou prioritou, a to od začátku, kdy jsme vznikli, kdy jsme tento soubor založili, nést se na vlně muzikantství, tvoření hudby, kreativnosti, sounáležitosti… A kdo má jakou barvu kůže nebo jakého je pohlaví, je skutečně absolutně pro nás nepodstatné. Jediná podstata výběru je hudba a nic jiného. Samozřejmě, že vnímání, které naznačujete, nechávám na publiku. Ale upřímně řečeno – a nechci to říkat nijak arogantně, ani nechci, aby to tak působilo – nám na tom až tak nezáleží. Naše priorita leží na úplně opačné straně. Skutečnost, že naše violistka je cizinkou, je samozřejmě z praktického hlediska mnohem nepohodlnější, a to z mnoha aspektů, než by bylo hrát s někým z České republiky. Ale vzhledem k existujícím možnostem, vzhledem k tomu, že ten náš rybník není příliš velký a všichni navzájem se známe, jsme všechno vyčerpali a jinou možnost jsme neměli.

Já jsem ani neměl na mysli barvu kůže, ale spíše muzikantství, zázemí, způsob uměleckého školení…

Ano, každý takový zásah do souboru, ať už nový člen vystudoval školu v Čechách, nebo přichází zvenčí, vždycky nějakým způsobem přináší určitý výkyv, hodí nás do trochu jiného směru. Ale za mě osobně, subjektivně mohu říci, že jsem se lépe už dlouho, nebo možná vůbec nikdy, necítil!

Otázka vznikla i proto, že právě v Litomyšli hrajete tři české klasiky, Smetanu, Dvořáka a Janáčka, takže mnohého napadne, jestli je teď s novou violistkou nebudete hrát jinak a jestli tato hudba, původem z českých zemí, bude i nadále základní položkou ve vašem repertoáru, nebo jestli vás nová situace nenasměruje někam jinam…

Samozřejmě, že se českého repertoáru nevzdáme. Vzhledem k tomu, že je to naše srdcovka, i proto, že reprezentujeme Českou republiku a českou kulturu. A i proto, že český repertoár skutečně milujeme, tak ho nadále samozřejmě budeme hrát!

A co se týká způsobu hraní?

Je pravděpodobné, že to bude „jiné“ – a to je normální. Ale věřím tomu – a jsem přesvědčený a jsem si jistý – že to bude přínos. A že to nebude na úkor typicky českého zvuku, který se ale – upřímně řečeno – pro mě osobně někdy až příliš idealizuje a přeceňuje. Bude to upřímné hraní ze srdce a bude určitě zajímavé.

Když se tedy zeptám, jestli právě ten konkrétní program v Litomyšli, tak jak je sestavený, je pro vás je něčím výjimečným a milým, tak jste vlastně už odpověděl…

Ano, odpověděl. Smetanův druhý kvartet i Janáček a Dvořák nás provázejí od prvopočátku souboru. Nechci žádnou z těch tří skladeb nějak zvlášť vypichovat, ale Smetanův druhý kvartet, který je zařazen do programu opravdu na žádost festivalu Smetanova Litomyšl, je geniální a výjimečná skladba, která je jen pro velmi vnímavé uši. Ale pokud se otevřou, tak slyší obrovskou mozaiku nápadů a charakterů. Je to nadčasová hudba, která překonává svou dobu. Nadčasová skladba, která předběhla romantismus velice daleko. Janáčkův kvartet Listy důvěrné a Dvořákův Americký kvartet, to jsou pilíře, na kterých stojí i charakter našeho souboru.

A asi byste dodal, že je to pilíř i pro řadu souborů působících zahraničí, souborů světových…

Ano, jsou to skvosty. A druhý Smetanův kvartet je v nich tak trochu schovaný. Není tak snadno uchopitelný, myslím pro posluchače. Jde o díla, která jsou v repertoáru všech světových kvartetních souborů.

Když se podíváte dopředu, vrací už se váš kalendář do původních kolejí, nebo to ještě půjde řadu měsíců pomaleji?

To jde ruku v ruce se současnou situací, se kterou se potýkají všechna odvětví ve společnosti. Na druhou stranu se nic nezměnilo na tom, že se v hudbě plánuje nejméně na dva roky dopředu, takže jsem i během pandemie měl hodně, opravdu hodně práce s agendou. Jako kdyby se nic nezastavilo. Máme kalendář plný na dva roky dopředu. Stále a nadále. Jenom se některé věci posouvají, hledaly a hledají se nové termíny, reagovalo se na momentální situaci… Ale že bychom se teď báli, že koncerty nebudou? Takhle to není. Člověk je nezničitelný. Od začátku jsem vlastně ani neměl velký strach, že by kultura spadla. Kultura je nejdůležitější součástí naší společnosti, i když si to paradoxně část společnosti neuvědomuje. Je potravou pro mysl. Je něčím, co nikdy neskončí. Pokud se nestaneme roboty.

———

(Výběr z rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.)

Foto: Petra Hajská, Boris Giltburg, Marco Borggreve, archiv Smetanovy Litomyšle