sobota, 25 leden 2020 11:00

Jakub Hrůša: Nechtěl bych být expert na všechnu hudbu
(1. část)

Autorka:

„Vůči Pavarottiho hlasu nemám vůbec žádnou imunitu, roztaju a jsem v sedmém nebi.“

„Chtěl bych zůstat v některých odvětvích a žánrech jen nadšeným posluchačem.“

„Cílem a posláním dirigenta by mělo být spíš inspirovat než korigovat a opravovat.“

 

1

 

Významná kariéra u Bamberských symfoniků, kde je šéfdirigentem, hostování u proslulých Berlínských a Vídeňských filharmoniků, stálé působení u České filharmonie, vynikající operní inscenace... Jakub Hrůša pomalu ale jistě naplňuje odhad britského časopisu Gramophone, který ho už v roce 2011 označil za jednoho z deseti mladých světových dirigentů, kteří mají před sebou hvězdnou budoucnost. V RozhovoruPlus se mimo jiné svěřil, že při práci s orchestry je spíš pedantský, rozumový a analytický, ale při koncertech ho pak těší být spontánní a intuitivní.

Jakube, žijete v Londýně, působíte v Bamberku a v Praze, narodil jste se v Brně, kde jste vlastně doma?

To je opravdu složitá otázka. V podstatě na všech těchto místech. Rodina je doma v Londýně, protože tam moje děti chodí do školy a jsme tam nejčastěji. Já jsem fyzicky nejčastěji v Bamberku, trávím tam nejvíc pracovního času. Určitě jsem doma v Praze, protože tam máme hlavní rodinné sídlo a asi nejvíce věcí. A pak přirozeně v Brně, odkud pocházím, tam trávíme společné rodinné a sváteční chvíle... Takže je to docela guláš, který obnáší až odporně často tu situaci, že mám věci, které potřebuji, úplně jinde, než mají být. Ať jsou to partitury nebo oblečení (směje se), knihy, nahrávky a noty, které mám poslouchat nebo studovat, věci, které chci dát jako dárek,… najednou zjistím, že jsou úplně jinde. Takže já, který jsem se tomu vždycky bránil mít věci ve virtuální podobě, se k tomu čím dál tím častěji uchyluji.

A co Rudolfinum jako na určitý pracovní domov?

Rudolfinum je pro mě umělecký domov rozhodně víc než ostatní sály u nás. Dvořákovu síň považuji pracovně za tak důležitou, že představa, že bych tady neměl vůbec vystupovat, mě dráždí a je mi nepříjemná. Například nedávno jsem měl určitou pauzu mezi vánočním koncertem v roce 2018 a novoročním koncertem teď v roce 2020, vlastně víc než rok. Sice jsem v Rudolfinu pracoval s Českou filharmonii a byl jsem tam na koncertě jako posluchač, ale to, že jsem tam rok nevystupoval pro publikum, mi vysloveně nedělalo dobře. Bylo to moc dlouhé. Navíc kultura toho domu, která působí jako salon či zámek, mně v jiných sálech chybí. Je až k nevíře, jak si člověk zvykne na obrazy jiných dirigentů, tapety, koberce, krásný nábytek a podobně. Ten celek mě pěkně připravuje v naladění na koncert. Je až k nevíře, jak stály, které se jinde těší velké pověsti, mají naprosto nehezké zákulisí. Například v Paříži je fantastická filharmonie od Jeana Nouvela, výborná zejména akusticky, ale v tom zákulisí se nedá moc vydržet, je to tam jako ve vězení. V Rudolfinu je to naopak, tam se naladíte na koncert po všech stránkách, i po té vizuální. Takže ano, po pracovní stránce je Rudolfinum určitě můj další domov.

Vzpomenete si na skladby, které hrály roli ve Vašem dětství, dospívání a během studií na AMU, které Vás hudebně utvářely?

Je pravdou, že takové vzpomínky svým způsobem utvářejí všechny hudebníky. To, k čemu se dostaneme záhy v našem životě, nám zůstane bytostně blízké. Spousta kolegů se dostala k hudbě jenom proto, že doma měli klavír, nebo je rodiče vzali na koncert, pustili si nahrávku, viděli někoho hrát… A tak to přesně bylo i u mě. Vzpomínám hlavně na jednu desku s Lucianem Pavarottim. Měl jsem jí tak rád, že jsem ji poslouchal bezmála každý týden.

 

3

 

A to bylo v kolika letech?

Nevím, třeba v sedmi, osmi. Gramofon hrál v mém životě velkou roli. Já jsem v té době byl jedináček, takže když jsem byl sám doma, tak jsem hodně často poslouchal desky. My jsme neměli televizi, to je důležité říct, takže můj společník, který mě zabavoval, byl právě hlavně gramofon. A tak jsem se dostal i k nahrávkám, které mě zcela pohltily, třeba ke zmíněným áriím Luciana Pavarottiho. Zajímavé je že to, co on zpíval, já dnes vůbec nediriguju. Nemám k tomu pracovně vztah. Ale když slyším Pavarottiho hlas, tak vůči němu nemám vůbec žádnou imunitu (směje se), roztaju a jsem v sedmém nebi. Fenomén jeho hlasu je pro mě dodnes absolutně fantastický. Fascinuje mě jako posluchače. Je pro mě ztělesněním toho, že vztah posluchačů směrem k nám interpretům někdy funguje jako úžasná chemie.

Proč jste si tedy nevybral operu, operní dirigování jako svojí specializaci?

Opera zůstala v jakési mé zájmové nice. Dirigování mě ale zaujalo také velmi záhy. Vždy jsem spíš inklinoval k orchestrálnímu zvuku. Pavarotti pro mě byl spíš takovou iniciací do hudby. Možná i díky němu mi operní zpěv nikdy nepřipadal nepřirozený. Jen bohužel nasadil laťku velmi vysoko (usmívá se). Ostatní tenoři, kteří přede mnou pak stáli na pódiu nebo na jevišti … zkrátka po Pavarottim se člověk hned tak pro něco nenadchne. Ale to už jsem si zvykl. Pavarotti pro mě zůstává speciálním případem. A ještě musím zmínit baroko, které mám strašně rád. Je to podobný případ, také toto období vůbec nediriguju. Ale tím nejnesentimentálnějším způsobem se u něj dojímám. Chytá mě za srdce možná víc, než cokoliv jiného. Úplně jinak, než romantika, ale do jisté míry podobně jako folklór. Je v něm zvláštní autenticita a řád a zvláštní, ryzí emoce, která mě dojímá. Podobně to mám u vrcholného klasicismu, zejména u Haydna nebo Mozarta. Pokud se dělají čerstvě a ne zatuchle nebo muzejně, jak tomu bylo dříve, že ta hudba zněla hodně fousatě, tak tam je to také nadčasové. Věčná kvalita, která nestárne. Bude se jenom různě interpretovat, ale její kód nezestárne.

Přepínáte se z roviny posluchače do role interpreta?

Vlastně se mi to moc nedaří právě od hudby klasicismu směrem k současnosti, tedy u repertoáru, který sám diriguju. Cokoli slyším s orchestrem od Mozartových symfonií přes Beethovena dál, si jako posluchač dokážu užít, ale kritickou mysl a také instinkty nebo intuici zcela vypnout nedokážu. Naopak u baroka nebo belcanta, v komorní hudbě a sborové tvorbě, zkrátka u toho, co vím, že mě pracovně nečeká nebo pravděpodobně čekat nebude, tam dokážu hudbu vnímat až nekriticky. Jsem nadšený skoro po dětském způsobu. A snažím se tento postoj si udržet nebo neztratit, protože si myslím, že člověka vyživuje po stránce emocionální. Nechtěl bych být expert na všechnu hudbu. Chtěl bych zůstat v některých odvětvích a žánrech jen nadšeným posluchačem.

 

7

 

Jak dnes získávat mladé lidi pro klasickou hudbu? Co byste jim pouštěl?

Já jsem neváhal a kolem nějakých jedenácti let jsem poslouchal třeba i Honnegerovy symfonie. Jeho modernost mě také svým způsobem utvářela. I s takovou hudbou se dítě nebo adolescent může vyrovnat velmi dobře, možná líp než dospělí. Čím dřív přijde k radikálnější hudbě, tím líp. Je důležité nabízet mladým posluchačům všechnu možnou hudbu, ne jenom tu tradiční, o které si my dospěláci myslíme, že se jim bude líbit. Vkus dítěte nebo mladého člověka je často úplně jinde, než si myslíme.

Asi to není jenom o tom, kdy k nějaké hudbě dospět, ale mít příležitost jí poprvé vyslechnout s nezatíženou myslí, udělat si intuitivní názor a až pak třeba objevovat její další hloubky a roviny.

Přesně tak, líp bych to nevyjádřil. Impuls a nabídka nejrůznějších stylů, včetně těch provokativních, by měla být velmi košatá A pak ať si každý vybere, co mu bude nejvíc vyhovovat.

Jakou skladbu jste dirigoval jako vůbec první?

Bylo to Ravelovo Bolero, v obýváku před gramofonem, se špejlí, a to velmi často (směje se). Bolero je pro děti ideální příklad. Je rytmické, stále na tři, pořád se to opakuje. Je to tak předvídatelná a přitom vzrušující skladba, že jsem doma vždy trval na tom, aby to provedení bylo naprosto autentické. Takže pokud na začátku byl knoflík hlasitosti gramofonu nastaven tak, aby byl slyšet ten jemný šustot bubínku a první téma ve flétně, muselo to tak i zůstat. Pokud pak zněl konec příliš hlasitě, nedalo se nic dělat, doslova tělem jsem bránil rodičům, aby knoflík posouvali doleva. Byla v tom taková moje zvláštní urputnost (směje se).

 

6

 

Jaký jste typ dirigenta? Dnes už se jistě můžete ohlédnout a hodnotit. Vidíte se spíš jako pedantský, metodický, intuitivní nebo ode všeho trochu?

Chtěl bych to samozřejmě všechno mít v rovnováze. Myslím, že bych rozhodně nechtěl dát jen na instinkt nebo intuici, ale zároveň nesnáším, když někdo žene něco jenom přes rozum. Na zkouškách mám tendenci být spíš pedantský, rozumový a analytický, trošku sušší typ. I když myslím, že se mi poslední dobou daří, aby byla i pohoda, humor a dobrá nálada. Myslím, že pečlivost a pedantství se s lidským přístupem nevylučují. Na koncertech se pak ale neumím zbavit spontaneity a intuice. Myslím, že ta kombinace není špatná. A že muzikanty nejvíc frustruje to, když někdo úžasně plane během zkoušek, ale během koncertu se pak vše tak nějak sváže a nemá volná křídla. Koncert je přeci reálný život, tam už nejde věci šněrovat nebo korigovat. Chyby během zkoušek mě dokážou iritovat, ale na koncertě se nad ně dokážu povznést. A ještě bych dodal, že je cílem a posláním dirigenta by mělo být spíš inspirovat než korigovat a opravovat. Pro mě je tedy dirigování dvoudomé, mám v něm obsažené obojí, i když ne tak černobíle, jak jsem to teď popsal. Ale tu nejkrásnější emoci jsem se naučil prožívat v situaci, kdy jsem měl možnost dostat se k nejlepším orchestrům. U nich se můžu spolehnout na to, že co jsme vystavili na zkouškách, budou skutečně na koncertech provádět. A já to pak mohu tak říkajíc pustit a nemusím dělat kontrolora. Obecně si nedovolím hudbu odbýt, základy je třeba ošetřit, musíme stále pečovat o hygienu a techniku. Ale nad tím je ta nadstavba a ta je ještě důležitější.

Pokud teď vzpomenu na dva Vaše nedávné úspěchy, tedy hostování u Berlínských a Vídeňských filharmoniků, tam asi není složité něčeho podobného dosáhnout. Ale jde to i s ne úplně předními tělesy?

Někdy mám dojem, že mluvíme o nejlepších orchestrech v tom smyslu, že jsou nejlepší technicky. Ve Vídni i v Berlíně je potenciál a vybavenost hráčů i jejich skupin na úžasné úrovni, ale oni neberou technickou úroveň jako konečnou stanici. Je to pro ně předpoklad něčeho ještě daleko hlubšího a vyššího. Jsou tak vynikající, že já pak můžu technickou stránku na koncertech odhodit a jen tak plát. A to je vlastně ten ideál. Obtížněji se ho dociluje s o něco horšími orchestry. Všichni chceme, aby byl koncert co nejlepší, a když úroveň nedosahuje nejlepší technické kvality, tak se pak někteří dirigenti hůře na koncertech uvolňují. To bych rád zmínil třeba na adresu Jiřího Bělohlávka. Někdy mu bylo předkládáno, že není na pódiu dostatečně spontánní, ale já jsem přesvědčen o tom že on shledal jen neobyčejně těžkým se uvolnit v okamžicích, kdy věci technického rázu necítil jako úplně zvládnuté a dotažené. Pak když se našel s Českou filharmonií a mohl se na orchestr v technických věcech spolehnout, nastalo souznění. A to byl jeden z důvodů, proč jeho poslední koncerty měly tak neuvěřitelné charisma. Mohl se prostě spolehnout a uvolnit.

Někteří dirigenti pracují po svém, s velmi osobitým názorem, jste také takový?

Dovedu být. Zejména když mám s nějakým dílem nebo interpretem už dlouhodobou zkušenost. To, že člověk jde do hloubky, má někdy i druhou rovinu, a to tu, že s každým dalším provedením dokáže být i spontánnější. Umí stále silněji vycítit, co tomu dílu sedí a sluší. To se nedá racionálně vysvětlit. Rodí se to teprve s opakovanou zkušeností.

 

10

 

---

Povídání Jakuba Hrůši i s jeho osobním výběrem hudby můžete poslouchat také v pořadu Na Návštěvě, kterou vysílá Český rozhlas D-dur v premiéře v sobotu a v neděli dopoledne 25. a 26. ledna mezi 8 a 12 hodinou. Reprízy jsou na programu vždy od následující půlnoci.

Záznam celého pořadu najdete Zde.

 

Foto: Veronika Paroulková, archiv KlasikyPlus 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.