„U tak relativně mladé hudby, jako je Smetanova Má vlast, je třeba vzít pokorně v potaz i pozdější vývoj a především úctyhodnou interpretační tradici České filharmonie.“

„V umění se musí prolínat poučenost, nebo chcete-li ratio, s intuicí, fantazií a inspirací.“

„Interpretace hudby druhé poloviny devatenáctého století vyžaduje oslovení specializovaných instrumentalistů, kteří nejen odpovídajícími nástroji disponují, ale také je ovládají.“

Zahajovací koncert letošního festivalu svěřilo Pražské jaro Václavu Luksovi a jeho orchestru dobových nástrojů Collegium 1704. Dvanáctého května se dá očekávat historicky poučené provedení, jiné než běžně symfonické. Podnětná událost, o které se určitě bude dlouho mluvit. Václav Luks ale nikdy nechce šokovat – a jak ho známe, nebude to jeho cílem ani v tomto případě. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz věcně hovoří o tradicích i o flexibilitě a svobodě, o poučenosti a intuici, o nahrávkách z přelomu devatenáctého a dvacátého století, o takzvané romantické interpretaci, o střevových strunách a velikosti obsazení orchestru i o detailech ve Smetanově partituře. A zdůrazňuje, že Má vlast je výzvou pro jakýkoliv orchestr, který nemá dílo v repertoáru. Tedy zdaleka ne jenom pro Collegium 1704.

Čeká Vás osobně pro získání znalostí kontextu, dobového zvukového ideálu a interpretačního cítění zvláštní studium? Nějaký výzkum…?

Slovo výzkum bych v kontextu studia partitury nerad používal. Interpretační zvyklosti a estetické ideály konce devatenáctého století nejsou pro mě navíc zcela neznámým světadílem. Dochované nahrávky z přelomu devatenáctého a dvacátého století mě vždy fascinovaly – už proto, že je považuji za jakousi přímou linku k dřívějším stylovým obdobím. Když například slyšíme nahrávku Bacha, kterou natočil dvaasedmdesátiletý slavný Joseph Joachim v roce 1903, je neuvěřitelné, že si můžeme poslechnout umění houslového virtuosa, který se přátelil s osobnostmi, jako byl Felix Mendelssohn-Bartholdy, Robert Schumann nebo Johannes Brahms. Je třeba dodat, že se nám odkrývá zcela jiný svět, než co je zpravidla považováno za takzvanou romantickou interpretaci. Snad ještě víc mě však fascinují nahrávky klavírních virtuosů přelomu devatenáctého a dvacátého století, například Chopinova žáka Émila Decombese nebo Theodora Leschetizkého – žáka Karla Czerného. Velmi jsem samozřejmě zvědavý na Smetanovy rukopisy a jejich srovnání s pozdějšími vydáními. Chtěl bych však také říci, že u tak relativně mladé hudby jako je Smetanova Má vlast, je třeba vzít pokorně v potaz i pozdější vývoj… a především úctyhodnou interpretační tradici České filharmonie.

Kde je hranice mezi intuicí a opravdu poučenou interpretací?

Žádná taková hranice neexistuje. V umění se poučenost, nebo chcete-li ratio, musí s intuicí, fantazií a inspirací prolínat. Z nějakého důvodu se z takzvané poučenosti udělalo jakési zaklínadlo té jiné než takzvané romantické interpretace. Když se však začneme zajímat o pravý obsah slov, se kterými je s takovou oblibou žonglováno, zjistíme, že romantická interpretace v podání interpretů, kteří v době romantismu žili a které jsem tu zmiňoval, je něco zcela jiného, než co se romantickou interpretací nazývá dnes. A poučenost? Poučenost by snad měla být nezbytným předpokladem pro výkon jakéhokoliv povolání. Poučenost rozhodně není nic omezujícího nebo svazujícího. Naopak poskytuje nám větší svobodu a možnost volby. Na jednu stranu vidíme ve Smetanově rukopise opravdu obrovské množství detailů, artikulačních a dynamických znamének, se kterými si dal Smetana velkou práci. Velmi často bývají tyto detaily pohlceny velkorysým symfonickým zvukem – a přesto, nebo právě proto bychom se měli snažit těmto Smetanovým poznámkám porozumět a najít jejich místo v architektuře celku, která je pochopitelně neméně důležitá. Na druhou stranu řada výrazových prostředků vrcholného romantismu v notách zaznamenána není, protože jejich užití považoval autor za automatické a ponechával interpretům svobodu jejich užití. To se týká především značné svobody ve změnách temp, ale celé řady dalších interpretačních jednotlivostí, jako například portamenta ve smyčcových nástrojích, pestré artikulace u dechových nástrojů, užití tempa rubata a tak dále.

Jak velké obsazení plánujete?

Obsazení bude určitě větší než to, které hrálo Mou vlast při premiéře roku 1882. Ve srovnání s obsazením velkých symfonických orchestrů však budeme přece jen o trochu menší: dvanáct primů, desatery druhé housle, osm viol, sedm violoncell, šest kontrabasů, částečně zdvojené žestě a jednoduché obsazení dřevěných dechů.

Jak to bude s nástroji? Které a čím přesně budou dobové?

U smyčcových nástrojů je zásadní použití střevových strun. Střevové struny slyšíme ostatně i na všech třech Talichových nahrávkách Mé vlasti z let 1929, 1939 a 1954. U dechových nástrojů je problematika trochu složitější. Druhá polovina devatenáctého století byla dobou rychlého technické pokroku a rozvoje průmyslové výroby. To se samozřejmě projevilo i ve výrobě dechových nástrojů. Současně se vedle sebe objevovaly starší typy nástrojů společně s těmi nejnovějšími. Někteří skladatelé se s novinkami obtížně smiřovali a upřednostňovali zvukové kvality starších typů nástrojů před zvukově méně kvalitními, zato však průraznějšími, co do rozsahu vybavenějšími novějšími modely. Tak například Johannes Brahms upřednostňoval použití přirozených lesních rohů před ventilovými… Je zřejmé, že interpretace hudby druhé poloviny devatenáctého století vyžaduje oslovení specializovaných instrumentalistů, kteří nejen odpovídajícími nástroji disponují, ale také je ovládají.

Chystáte kompromis, část hráčů v orchestru takříkajíc z filharmonií, nebo spíše puristický přístup?

Jádro orchestru tvoří samozřejmě hráči orchestru Collegium 1704. Abychom dosáhli odpovídajícího obsazení u smyčcových nástrojů, angažovali jsme i některé hráče, kteří nepatří do okruhu našich stálých spolupracovníků, ale mají již zkušenosti se střevovými strunami, jsou flexibilní, a hlavně jsou otevřeni zkusit něco nového. I ve skupině smyčcových nástrojů se však objeví řada hostů ze zahraničí, byť jejich podíl nebude tak výrazný jako u nástrojů dechových.

Čeká kmenové hráče Collegia 1704 zásadně jiný způsob hry než v barokní hudbě? A ve srovnání s Beethovenem či Chopinem, které také hrajete…?

Způsob hraní ve srovnání s barokní hudbou, ale i s Beethovenem nebo Chopinem, je samozřejmě zcela odlišný. To je dáno dílem jiným instrumentářem, jinou sazbou orchestrálních partů, především však odlišným zvukovým ideálem hudby pozdního romantismu. Jistá svoboda projevu a flexibilita by však měly zůstat zachovány, ať se jedná o Bacha, Beethovena, nebo o Smetanu.

Tak daleko v devatenáctém století jste ještě, myslím, společně nedošli, viďte?

Na barokní nástroje jsme už hráli i hudbu dvacátého století, zkomponovanou pro barokní nástroje a Collegium 1704. Je ovšem pravda, že v kontextu romantické hudby jsme se tak daleko ještě nikdy nedostali. Pravidelně však hráváme hudbu první poloviny devatenáctého století. A jsem přesvědčený, že Má vlast je výzvou pro jakýkoliv orchestr, který nemá toto dílo v repertoáru.

Foto: Petra Hajská, Wikipedia, archiv České filharmonie