„Původní myšlenka byla zkrátka jít mezi lidi, když oni nemůžou jít za námi. Skladba se jmenuje Paprsky světla, takže se tam i tematicky hodí.“

„Nevím, jestli před nimi do té doby stála žena, ale oni byli tak roztomile zvědaví, co se bude dít.“

„Zpěv vyplývá přirozeně z celého průběhu skladby, takže posluchače vůbec neudiví, že najednou sólista i zpívá.“

Doslova za dveřmi jsou dvě brněnské události, na kterých Ensemble Opera Diversa představí tři premiéry. Dirigentkou obou akcí bude Gabriela Tardonová, se kterou jsme se pár dní před chystanými akcemi bavili nejen o souboru, ale také o unikátním studentském tělese Mladí brněnští symfonikové, v jehož čele stojí, i tom, jak došla k profesi dirigentky, a o jejím dalším profesním zaměření.

Ensemble Opera Diversa přichystal na tyto dny hned dva projekty: první z nich už dnes večer ve vile Löw-Beer. Tam proběhnou hned tři premiéry a součástí jedné z nich by měl být dokonce tanec, je to tak?

Ano, jedná se o tři premiéry. Konkrétně to bude v české premiéře Pēteris Vasks a jeho Klātbūtne (Přítomnost), kde bude hrát violoncellové sólo Jozef Lupták. Potom budeme také v české premiéře hrát Nørgårdovy Metamorfosi. A na tuto skladbu by právě měli tančit tanečníci z ProART Company. Koncert se rodil až do posledních zkoušek, které proběhly v neděli a v pondělí. Byla jsem tedy zvědavá, jak všechno skloubíme dohromady, ale dali jsme si nějaké instrukce ohledně temp a podobně… a doufám, že vše klapne.

To bude improvizovaná choreografie na tuto skladbu, nebo je to přímo její součástí?

Půjde o „mírně připravenou“ improvizaci, která není součástí původní skladby. Jiří Čevela program takto vymyslel, aby byl zajímavější pro posluchače. Jde totiž o stream. Ty tři skladby jsou samozřejmě samy o sobě zajímavé, ale chtěli jsme, aby byl koncert pestřejší – nejen obraz orchestru, který hraje, a dirigenta před ním. Volba padla na Nørgårdovu skladbu, protože u violoncellového sóla by to nebylo vhodné. A poslední skladbou je světová premiéra Martina Wiesnera – a u ní jsme chtěli, aby zkrátka zazněla tak, jak je.

S tou zmíněnou světovou premiérou máte v plánu páteční večerní open air vystoupení po brněnských parcích. Jak to bude probíhat? To přijdete na zelenou louku s pultíky v ruce?

V podstatě tak nějak by to mělo být. Původní myšlenka byla zkrátka jít mezi lidi, když oni nemůžou jít za námi. Skladba se jmenuje Paprsky světla, takže se tam i tematicky hodí; i když v té době už bude slunce zapadat, ale to nevadí. Je to vlastně taková psychoterapie pro nás muzikanty, že si můžeme zahrát mezi lidmi, a nejen před mikrofony nebo při natáčení v rozhlase. Večer se bude i natáčet, a tak by z něj měl vzniknout i nějaký kratší dokument, který by se dal použít třeba pro propagaci.

Jak vám do sezóny promluvil covid? Stihli jste streamovat původní programy?

My jsme od loňského března natáčeli v rozhlase pouze jednu skladbu a teď po dlouhé době máme streamovaný koncert. Shodli jsme se na tom, že by to měl být koncert, který je něčím výjimečný, aby lidé, kteří doma mají neustále zapnutý počítač a musí na něm celý den pracovat, ještě chvilku vydrželi a i večer si kulturu na počítači pustili. Nechtěli jsme streamovat moc často, protože ono se to přejí.

Jak vlastně Ensemble Opera Diversa funguje? Pochopila jsem správně, že soubor je trochu proměnlivý, ale tým vedení máte stabilní?

Ano. V tom základu jsem já, Jan Bělohlávek jako koncertní mistr, Jiří Čevela, který je nově šéfem a dramaturgem, a pak samozřejmě Vladimír Maňas, který dlouhou dobu Diversu vedl, pak sice odešel, ale je nám stále nápomocný a pracuje jako taková šedá eminence, protože on má zkušenosti nejbohatší. No a dále operní sekce se Sylvou Markovou a Hanou Hložkovou. Občas se stane, že se někdo vymění, ale zpravidla je to jeden člověk, který vystoupí a někdo ho nahradí, takže pracujeme v relativně stabilním týmu.

Nicméně těleso je netradiční i volbou svého repertoáru. Četla jsem v jednom rozhovoru, že například působení kolegů z Brno Contemporary Orchestra, kteří se také věnují soudobé hudbě, chápete už spíš na poli hudebního experimentu. Jak byste tedy charakterizovala repertoár Opery Diversy? V čem je specifický?

Diversa je zajímavá hlavně tím, že zasahuje do několika různých oblastí. Věnujeme se soudobé opeře i koncertní činnosti. Té koncertní se věnujeme více, protože opera vyžaduje spoustu času na přípravu. Dříve jsme pořádali premiéru operního díla jednou za rok, což je ale nesmírně náročné, protože jsme do pravidelného koncertního provozu museli vklínit několikaměsíční zkoušení opery. My v souboru navíc nemáme žádné zaměstnance – všichni jsme tam „najatí“ umělci. Například už dlouhou dobu bojujeme i o stálou základnu. Jakési zázemí máme v Janáčkově divadle, jenže v současné době si nikdo netroufne do budovy divadla pozvat ještě cizí hráče. Třeba tento program hrajeme ve vile Löw-Beer, která je jinak zavřená, takže tam máme i navzdory covidu krásný komfort.

Teď odhlédněme od Opery Diversy. Vy jste původně i na vysoké škole vystudovala sbormistrovství, ale potom jste se rozhodla pokračovat ve studiu dirigování na JAMU. A tam jste studovala orchestrální dirigování…

Tehdy v Ostravě otevřeli obor sbormistrovství a hudební výchova a byl to teprve druhý ročník programu, do kterého jsem nastoupila. Obor vedl pan profesor Pivovarský, což byla velká persona ve sborovém světě, hned vedle Lubomíra Mátla. Tam jsem od druhého ročníku měla orchestrální dirigování, protože i sbormistr se musí umět postavit před instrumentální soubor. Začali jsme klasicky: Beethovenovou první symfonií. Pan profesor, který mě učil, naznal, že by nebylo špatné se tomu i nadále věnovat, takže jsme zajeli na jednu konzultaci, ze které vzešlo studium na JAMU. Tam jsem se dostala jako první žena studující orchestrální dirigování, což jsem taky dokončila a už to dělám doteď.

Jaké to je být ženou dirigentkou v dnešní době?

Myslím si, že v dnešní době už to není nějak výjimečné. Ale když jsem studovala, jezdili jsme zkoušet své bakalářské a další koncerty k olomoucké filharmonii. Nevím, jestli před nimi do té doby stála žena, ale oni byli tak roztomile zvědaví, co se bude dít a jaké to bude, že rozpaky byly trošku oboustranné. Když ale muzikanti pak přepnou do svého pracovního módu, tak už neřeší, jestli před nimi stojí žena, nebo muž – pokud je tedy něčím neirituje.

Když jste vyšla ze sboru – protože vy jste v něm zpívala už jako dítě – máte pořád vztah k vokální či vokálně-instrumentální hudbě takový, že v ní třeba vidíte nějaký bonus oproti té čistě instrumentální?

Mám, pořád. Například teď ve Vasksovi, což je velmi zajímavý koncert, je ve třetí větě nesmírně niterný moment. Hrají dva sólisté: housle a violoncello – a do toho violoncellista ještě zpívá. Jde vlastně o lidovou píseň… až z toho mrazí, jak prostě a přirozeně to vyplývá ze skladby… Vyznívá to opravdu krásně. Já už jsem slyšela spoustu skladeb, kde si soudobí skladatelé přáli zapojit muzikanty, aby tleskali, dupali, občas něco zvolali, nebo dokonce i zazpívali, což už je trochu problém, protože to není jejich přirozenost. Takže někdy je to takové rozpačité a posluchač možná ani nevnímá, co chtěl skladatel říct. Ale v této skladbě zpěv vyplývá přirozeně z celého jejího průběhu, takže posluchače vůbec neudiví, že najednou sólista i zpívá. Jsem teď hodně zvědavá, protože jsem skladbu slyšela v podání Sol Gabetty, které byla věnovaná. Ona je úžasná cellistka a zpívá ženským hláskem – mimochodem zpěv je napsaný v houslovém klíči, takže patrně byl opravdu směřovaný pro ni jako sopránový hlas. Na zkouškách jsme se s panem Luptákem domluvili, že si střihneme zpěv spolu.

To se mají posluchači opravdu na co těšit: večer zpěvu, tance a hry! Kdy jste se vlastně začala orientovat spíš na soudobou hudbu? Přišlo to až s angažmá v Opeře Diverse, nebo jste k tomu tíhla vždycky?

Já jsem od pěti let vyrůstala ve sboru Permoník v Karviné, což je – a to říkám všude – nejlepší sbor v celé republice, který vyhrál snad všechny světové soutěže, jenže jelikož sídlí v Karviné, a ne v Brně nebo v Praze, tak se to tak neprožívá. Ale já jsem s ním procestovala celý svět a to bylo ještě za minulého režimu. I soutěže tehdy byly mnohdy poplatné době a povinné skladby byly často od ruských soudobých skladatelů. Tudíž jsme se museli popasovat nejen s renesanční skladbou, volným výběrem, ale i s novinkami, které obsahovaly třeba i aleatorní hudbu. Učili jsme se od jednoho tónu chytit třeba čtyři sekundy nahoru, rozložit do jakési dynamické škály, pak odvodit jiný tón a zase postavit akord a podobně… byla to tedy v podstatě sluchová analýza. Ve skladbách se i rytmicky recitovalo a podobně – a tehdy jsem pochopila, že hudba má různé rozměry. Není to jen lidová píseň s nějakým doprovodem rozepsaná do dvou-/tří-/čtyřhlasu, ale že je to vlastně zajímavé. Naše sbormistryně s námi dokázala cvičit tak, že nás to opravdu bavilo. I v rozezpívání nás trénovala tím, že nám zadala jeden tón a řekla: teď zazpívejte kvintakord, teď sextakord… a to byl vlastně úplný základ, kdy jsem přičichla k soudobé hudbě. Takže když jsem v pátém ročníku na JAMU měla dělat skladbu své spolužačky Markéty Dvořákové, nevnímala jsem ji jako něco pro mě nového a cítila jsem se v ní dobře. V komorním studiu Devítka jsem se pak setkala ještě s dalšími skladbami a už mi to tak nějak zůstalo.

Takže tudy vedla cesta k Opeře Diverse?

Možná si mě Pavel Drábek, který tehdy Diversu s Ondrou Kyasem založil, tak trochu vyhlídl. První velká opera, kterou společně napsali – Pickelhering, byla asi pro patnáct zpěváků a orchestr, s tím že orchestrální party jsou v tomto díle opravdu těžké. A zjistili, že bez dirigenta to asi nepůjde, oslovili tedy mě. No a já jsem v Diverse už zůstala.

Teď trošku jiného žánru. Jste také dirigentkou Mladých brněnských symfoniků, což je podle mě poměrně vzácnost. Sdružujete mládež, potažmo děti, ze ZUŠek z celého Brna, možná i okolí, díky čemuž si pak můžete dovolit poměrně velké projekty. Jak je na tom orchestr teď? Mohli jste vůbec zkoušet?

Situace je problematická, protože my jsme pod hlavičkou základních uměleckých škol, kde se teprve teď povolí dvě děti v jedné hodině. V září jsme měli snad tři zkoušky a chystali jsme velké koncerty filmové hudby v Bobycentru. Měly proběhnout v součinnosti s Rotary Clubem, který slavil dvacet let. Spojili se s Martinou Sáblíkovou a chtěli podporovat děti s onkologickým onemocněním. Takže akce měla ještě další rozměr, který my právě vyhledáváme, abychom naše děti vtáhli nejen do hudby, ale do širších souvislostí. Moc jsme se těšili, ale všechno se zavřelo a my jsme se od začátku října viděli jen o Vánocích, a to ještě ve velmi okleštěné sestavě. A mám pocit, že se do konce roku možná ani nesejdeme, protože nás je aktuálně šestapadesát a v takovém počtu, obávám se, to ve škole nebude možné.

Scházíte se v budově Základní umělecké školy Zbyňka Mrkose na Došlíkové, kde, jak jsem se dočetla, jste poměrně čerstvě zástupkyní ředitelky. Vyučujete tam kromě vedení orchestru ještě něco dalšího?

Hudební nauku a symfonický orchestr.

Vaše profesní zaměření je tudíž velmi pestré – to se asi nemůžete začít nudit, že?

On to tak nějak život přinesl, ne že bych to úplně plánovala. Já vždycky přemýšlím, jestli se můžu někam posunout, něco nového se naučit… Protože když člověk setrvává na různých pozicích příliš dlouho, je, myslím si, přirozené, už unavený, což je pak vidět i na jeho práci. Takže je fajn vstoupit i do jiných vod, kde se začíná učit něco nového. Pro mě je to teď třeba zástupcování, což je trochu úředničina, musím být velký kamarád s počítačem, což je i pro mě jako pro mnoho učitelů v distanční výuce velká novinka. Zároveň to ale znamená i péči o chod školy – chceme, aby se v ní cítili dobře nejen žáci, ale i pedagogové a aby v ní vládla dobrá atmosféra. Teď navíc vše vrcholí: blíží se přijímací zkoušky, natáčejí se absolventské koncerty. Celý rok u nás proběhl online – byl to zvláštní pocit chodit po chodbách školy bez dětí, jen ve třídách to cvrkalo hudbou z různých aplikací. Pro všechny to byl rok náročný.

Když se vrátím k Diverse, kromě těch dvou akcí, které vás čekají v těchto dnech, co dál plánujete?

Doufejme, že podzim bude pro všechny hudebníky a umělce příznivější. Čeká nás festival Moravský podzim, který bude dost novákovsky laděný. Jan Novák má letos výročí a Diversa už natočila tři CD s jeho hudbou. Je to trochu opomíjený autor a Vláďa Maňas přišel s nápadem, že by nebylo špatné ho trochu více propagovat, takže skladby, které jsme byli schopni zvládnout – v Diverse samozřejmě nemůžeme dělat symfonické skladby, na ně nemáme kapacity – ale ostatní, myslím si, na CD máme. Na Moravském podzimu bychom měli mít celý novákovský večer a také divadelní představení Kočár do Vídně, který bude mít premiéru, tuším, 15. října. A mezitím bychom chtěli vklínit ještě nějakou inventuru, kde bychom hráli soudobé skladby – úplně čerstvé. Takže uvidíme, jak to všechno dopadne.

Foto: Vít Kobza, Martin Kotulán, Fb Ensemblu Opera Diversa, Fb a archiv Mladých brněnských symfoniků