Zahajovací koncert sezóny Prague Philharmonia byl klasický i originální. Jeho vrcholem byla Beethovenova Osudová, která se však nehraje až tak často; první polovina pátečního večera byla zase překvapivě vděčná se symfonietou Bohuslava Martinů a Barberovým Houslovým koncertem. Orchestr vedl šéfdirigent Emmanuel Villaume.

Martinů Sinfonietta La Jolla není uváděna často a když ji přivezl před několika lety Gardiner k České filharmonii, byl to prakticky objev. Není sice tak oceňována, jako skladatelova pozdní, velká symfonická díla, ale je to skvělá, zralá kompozice. Vznikla jako mnoho jiných děl na objednávku v roce 1952 a zachycuje Martinů mistrovství. Vůbec je mi tento autor ve svých pročištěnějších a komornějších dílech bližší než ve velkých, přehuštěných symfoniích. Sinfonietta La Jolla působila jako čistý pramen hudební radosti v neoklasickém slohu. Obligátní klavír tu není tak výrazný jako ve Dvojkoncertu, náladou se blížíme spíše Sinfoniettě giocose, ale v druhé větě přece jen slyšíme více vážnosti a charakteristického stesku po domově. Provedení bylo soustředěné a živé, zaujalo hobojové sólo Jana Součka i precizní vícehlas smyčců, spád a vnitřní živost.

Houslový koncert Samuela Barbera v úvodu připomíná spíše Prokofjeva, pak se ale vrátí do romantičtějšího slohu. Zejména druhá věta evokuje westernovou filmovou hudbu, sólový part je ale docela barvitě a vynalézavě komponován. Sólista Blake Pouliot podle životopisu nehraje s těmi úplně nejlepšími orchestry světa, hrál ale znamenitě. Jeho tón byl měkký a jemný na vzácných stradivárkách, působil neokázale a přitom zcela ponořen do hudby. Jen virtuózní třetí věta možná působila trochu jednotvárně. A Bachova část Partity pro sólové housle jako přídavek možná příliš roztančeně. Orchestr výborně doprovázel a hrál celou dobu s maximálním zaujetím a smyslem pro typickou řeč této hudby.

Beethovenova „Osudová“ v druhé polovině nemohla nebýt vrcholem koncertu. Dirigent Emmanuel Villaume našel zajímavé spojení vylehčeného klasického zvuku a romantických prvků. Sympatické bylo, že nezvolil bláznivě rychlé tempo a přes ostrý nástup nepůsobilo provedení uspěchaně. U pomalých a ztišených částí první a zejména druhé věty dosáhl zajímavého a naléhavě temného výrazu. Skvělé bylo opět hobojové sólo v první větě a ovšem zejména sóla hornová. Ta se v první větě doslova nesla nad celým orchestrem – dirigent evidentně v dalších větách podtrhl slavnostní a triumfální momenty. Zvuk orchestru zůstával po celou dobu kultivovaný, takže jsme neměli pocit, že na konci to je jen triumfální pochod. Hlavní otázkou je, jestli je vhodné dirigovat podobné dílo bez taktovky a spoléhat na přirozený tok hudby. Této „Osudové“ by slušela ještě větší rytmická pregnantnost, výraznější preciznost ve společných nástupech a promyšlenější stavba. Provedení tak bylo důstojné a zajímavé, ale ne zcela strhující.  

Prague Philharmonia zahájila sezónu skvělým koncertem a pro své vděčné publikum v dobré kondici. Zaujal i pečlivě vypravený tištěný program s textem Lucii Reiprich Maloveské.

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp