„V rozhlase byla norma nahrát patnáct minut za jednu čtyřhodinovou frekvenci a v případě nahrávek na gramofonové desky byla ta hranice takřka poloviční.“

„Projevoval jsem opravdový zájem, jak se vše zachycuje a vyrábí, tehdy se ještě natáčelo na magnetový pás na takových velkých špulkách a veškeré střihy, veškeré úpravy se dělaly fyzicky skutečně nůžkami, přímo na stroji.“

„Jako hudebního režiséra dnes používám nejraději skladatele Jiřího Gemrota a mám vůbec celý výborný tým, který přesně ví, jakým způsobem chci mít ten zvuk modulovaný.“

Jiří Bělohlávek s rodinným dárkem – poukazem na první gramofon. V roce 1973 si na něm mohl přehrát i svou první dirigentskou LP desku.

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka, po připomínání jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin v roce 2021, pokračuje portál KlasikaPlus.cz i letos v seriálu využívajícím texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky, podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu dává postupně nahlížet. V dnešním dílu nechává Jiřího Bělohlávka vzpomínat na jeho nahrávací aktivity, a to od samých počátků v sedmdesátých letech.

Jsou dirigenti, kteří legendárně prosluli především svou koncertní a operní činností a někdy až neméně legendárně nechutí nahrávat, ať už studiově, či živě, jako třeba Erich Kleiber či Sergiu Celibidache. Jiní věnovali svým nahrávkám mimořádnou pozornost. Například Herbert von Karajan měl značný podíl i na vývoji nahrávací a reprodukční technologie. Jiří Bělohlávek dokázal svou celoživotní aktivitu úspěšně dělit mezi koncertní, operní a studiovou a příští díly seriálu se soustředí na jeho nahrávky.

Dnešní úvodní díl této části seriálu je Jiřího vlastní vzpomínka na nahrávání, kterou mi poslal z Pittsburghu v emailu 12. listopadu 2015. Takhle například vypadala naše spolupráce, která vedla i k tomuto celému seriálu:

Drahý Sašo,

spolu s pozdravením posílám další (tentokrát kratší) nahrávku.

Děkuji za info o PKF – je ohromné, že Ti všichni tak ochotně vycházejí vstříc.

Přeji pěkné dny, dnes jsem zahájil v Pittsburgh Symphony – Smetanovu Mou vlast (celou) hráli naposledy před 39 lety s Rafaelem Kubelíkem!! A v interview, které jsem dnes měl, se mne pak ptá pan redaktor, čím si myslím, že to je, proč to nehráli častěji… To je docela zábavná situace, že?

Ale orchestr se velmi snaží a myslím, že to bude dobré provedení.

Tak se mějte dobře! Pozdravy Irmě!

Jiří

Jiřího další vzpomínková zvuková nahrávka přišla za čtyři dny a týkala se jeho působení v zahraničí, k němuž se dostanu mnohem později, a tak nebudu napínat, jak Má Vlast v Pittsburghu dopadla, a ocituji nejen další, kratičký email, ale tentokrát i samotný úvod nahrávky, který je pro změnu akustickou ukázkou naší spolupráce.

Drahý Sašo,

posílám další nahrávku. Dnešní koncert byl velmi zdařilý, navíc na začátku jsme zahráli jako tribute pro oběti Pařížských teroristických akcí Ravelovu Pavanu – bez zkoušky a bylo to výborné…silný zážitek.

Moc zdravím

Jiří

audio

********

Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal k nahrávání hudby velmi brzy, a je to jedna z mých trvalých činností už od úplných profesionálních začátků.

První šanci jsem dostal od tehdejší druhé firmy ve státě, Pantonu. Hlavním státním vydavatelstvím byl už předválečný Supraphon, zatímco Panton byl založen v roce 1958 jako nakladatelství Svazu československých skladatelů. Měl tak za úkol věnovat se zejména soudobé hudbě, ale občas vydávali desky například mladým kumštýřům, kdy se nahrával i jiný repertoár než jenom soudobá hudba. V mém případě, i na obalu vyznačeném jako DEBUT, to byla v roce 1973 deska s Českou filharmonií s programem Ravelovy Pavany za mrtvou infantku, Matky Husy a Bartókova Divertimenta.

Tehdy se nahrávky pořizovaly především studiově. Z dnešního hlediska na to bylo vyhrazeno relativně dost času, skladby se studovaly přímo ve studiu a rovnou potom nahrávaly. Byl to vlastně rozhlasový způsob pořizování nahrávek, ale ta kvalitativní laťka byla postavena hodně vysoko. V rozhlase byla norma nahrát patnáct minut za jednu čtyřhodinovou frekvenci a v případě nahrávek na gramofonové desky byla ta hranice takřka poloviční, bylo povinností odevzdat za frekvenci osm minut hudby, což reflektovalo rozdíl mezi nároky, které se kladly na kvalitu při nahrávce v rozhlase oproti vinylové gramofonové desce.

Vzápětí jsem dostal nabídku taky od Supraphonu, byl to projekt se Státní filharmonií Brno, suity z baletu Gajané a ze scénické hudby Maškarády od Arama Chačaturjana. Byla to moje první nahrávací spolupráce s Brněnskou filharmonií, tehdy se to točilo na Stadiónu, dodnes jediném brněnském koncertním sále: byla to taková krabice, velmi hlučná, původně patřící Sokolu, a pro mne hlavní stan mého celého působení v Brně v letech 1972–78. Hrály se tam všechny abonentní koncerty a také se tam točilo. Z Prahy přijel celý nahrávací tým, se všemi mikrofony a veškerou technikou, hlavním hudebním režisérem byl Jaroslav Kulhan, pan doktor Šíp se v tom také často profiloval, a mně se podařilo s celým týmem navázat od samého začátku velmi blízký, intenzivní pracovní vztah.

Projevoval jsem opravdový zájem, jak se vše zachycuje a vyrábí, tehdy se ještě natáčelo na magnetový pás na takových velkých špulkách a veškeré střihy, veškeré úpravy se dělaly fyzicky skutečně nůžkami, přímo na stroji. Technik musel to místo přesně najít, přímo na snímací hlavě, mnohokrát to zkoušel, pak si to označil a střihnul. Správně střihnout bylo velké umění, protože jakmile se jednou střihlo, tak už to nešlo dát zpátky. Dneska máme tu výhodu, že digitálně jdou zkusit nejrůznější kombinace a vždycky se to může vrátit do originálu. To tehdy vůbec nešlo. I když se ten střih vzápětí slepil a pás zůstal jinak nezměněný, tak už to bylo slyšet, ten mechanický střih měl skutečně patrný vliv na tu zvukovou stopu. Byla to velká alchymie, a já jsem hrozně rád pozoroval všechny ty postprodukce, jak se to rodilo, stříhalo, jak to rozhodnutí udělat určitou montáž bylo opravdu zásadní, a jak bylo třeba velmi často používat dvakrát měř a jednou řež, nebo spíš třikrát měř a třikrát uvažuj, než do toho střihneš.

Zdeněk Zahradník, Jiří Bělohlávek, Jana Boušková a Tomáš Zikmund při nahrávání Krumpholtzových harfových koncertů v roce 1995.

Později, když už jsem byl v Praze a dělali jsme nahrávky s FOK a filharmonií pro Supraphon, jsem si vytvořil takový stálý nahrávací tým: nejprve to byl okruh Jaroslava Kulhana, později pana ing. Sýkory, hudebními režiséry byli skladatel Jaroslav Rybář a sbormistr Pavel Kühn, oba dělali hudební režii báječným způsobem, měl jsem výtečného technika Václava Roubala, který stále ještě funguje a pořizuji s ním nahrávky dodnes, už je dávno zvukovým mistrem a je takovou stálicí v mém vztahu k nahrávání.

Cenný dokument z nahrávání pro změnu televizního Novoročního koncertu v roce 1983 spolu s popisem všech zúčastněných.

Jako hudebního režiséra dnes používám nejraději skladatele Jiřího Gemrota a mám vůbec celý výborný tým, který přesně ví, jakým způsobem chci mít ten zvuk modulovaný, už jsou na to perfektně nachystaní, a přesto vždycky ještě máme mnoho hodin postprodukcí, kdy nahrávky doděláváme.

Jiří Gemrot

*********

Nahrávky Jiřího Bělohlávka slavily mimořádné úspěchy doma i v zahraničí, jak dokumentují dnešní přílohy spolu se zajímavým rozhovorem o natáčení kompletu Dvořákových symfonií v Rudolfinu. Na první fotografii drží Jiří Bělohlávek v rukou JUBILEJNÍ PLATINOVOU DESKU za významný přínos v prosazování české hudby a za významný vklad do umělecké kvality značky Supraphonu. Další přílohy nepotřebují komentáře.

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera