Členové Siebeneichener Quartett vystoupí tento týden na Pražské konzervatoři a den poté jako rezidenční soubor v Salónu Celetná. Ačkoliv se jedná o relativně nové kvarteto složené z mladých hráčů, nese si již řadu úspěchů. Jeho dva členové, primárius David Hernych a sekundista Marek Pavlica poskytli rozhovor o společné cestě, specifikách interpretace a nadcházejících plánech smyčcového kvarteta.

Za jakých okolností Siebeneichener Quartett vznikl? Byla to spontánní akce, nebo dlouhodobější plán?

David Hernych: Náš soubor vznikl v roce 2023, na začátku školního roku Pražské konzervatoře. My jsme byli s houslistou Markem Pavlicou a violistou Janem Čermákem v šestém ročníku a violoncellista Matěj Čapek byl v pátém ročníku. Tito tři hudebníci spolu hráli trio a já se k nim poté přidal. Poté nás napadlo, že bychom se mohli zkusit přihlásit do Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, k našemu překvapení jsme byli úspěšní a pokračovali tedy v kvartetní hře dál. 

Můžete připomenout, jak vznikl název kvarteta?

Marek Pavlica: Určitě jsme nechtěli, aby se kvarteto jmenovalo po někom z nás. Zvolili jsme tedy jméno našeho tehdejšího profesora z Pražské konzervatoře, pana Radima Sedmidubského, akorát v německé podobě. Zároveň se nám líbí okolnost, že Radim Sedmidubský byl jedním ze zakládajících členů Škampova kvarteta, přičemž my se tedy jmenujeme po violistovi z tohoto kvarteta. A oni se zase jmenovali podle violisty ze Smetanova kvarteta, tedy Milanu Škampovi. 

Je vaše sestava hráčů stálá od začátku, nebo prošla za těch několik let obměnou?

DH: Sestava prošla v průběhu let obměnou hráčů, což se samozřejmě také vždy dotklo interpretace a výsledného zvuku souboru. Současná sestava je David Hernych, Marek Pavlica, Dorothea Dalecká Kellerová a David Pěruška. Nadcházející koncerty budou jedny z našich prvních v tomto složení. Přestože je s námi Dorothea teprve krátce, hudebně si velmi rozumíme. 

Kdybyste měl zmínit váš první větší projekt či koncert, který byl pro vás zásadní, jaký by to byl?

DH: Pro nás byla zásadní již zmíněná Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, která stála v podstatě hned na začátku našeho společného vystupování. Stále si myslím, že to byl jeden z přelomových momentů. Zde jsme provedli Smyčcový kvartet č. 7 „Concerto da camera“ Bohuslava Martinů, druhou a třetí větu, poté Smyčcový kvartet č. 6 f moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, první a druhou větu, a Smyčcový kvartet č. 4 „Ad honorem J. S. B.“ Viktora Kalabise, za jehož provedení jsme také obdrželi cenu Nadace Zuzany Růžičkové a Viktora Kalabise. Před soutěží samotnou jsme měli teprve dvě veřejná vystoupení, soutěž byla tedy třetím.

Jakým způsobem vybíráte repertoár?

MP: Je to určitě na společné domluvě všech, ale také záleží vždy na daném projektu, příležitosti či na tom, co žádá pořadatel. Případně logicky vybíráme i díla, která se dají přednést při více příležitostech.

V jakém repertoáru cítíte své těžiště?

DH: Mám pocit, že náš repertoár je prostoupen napříč hudebními slohy, od klasicismu po soudobou hudbu. Samozřejmě náš repertoár ještě není tak obsáhlý, celý minulý rok každý z nás studoval v zahraničí a prostor na společné zkoušky někdy nebyl tak velký, i když zkoušení poté vždy muselo být o to intenzivnější. Zatím bych ale také kvůli tomu nehovořil o nějakém těžišti v repertoáru. Spíše shodou náhod se stalo, že většina děl, která jsme spolu hráli, byla z pera českých autorů.

Jaký máte vztah k hudbě 20. století?

DH: Díla z období 20. století jsou nedílnou součástí našeho repertoáru. Ať už se jedná o díla Janáčka, Martinů nebo Kalabise, jakož i o skladby žijících skladatelů. V minulosti jsme provedli jeden z kvartetů Philipa Glasse nebo Jiřího Pavlici. 

Zmínil jste, že jste všichni minulý rok aktivně studovali v zahraničí. Měli jste mimo Českou republiku i společné koncerty?

MP: V zahraničí jsme vystoupili například v Německu v rámci projektu prestižní hudební organizace Villa Musica, která sídlí na zámku Schloss Engers v Porýní-Falc, nebo v New Yorku, v rámci mistrovských kurzů Juilliard String Quartet na The Juilliard School nebo na LaGuardia High School. 

Lákají vás více projekty v zahraničí?

DH: Rozhodně ano, uvidíme, co přinese budoucnost. 

Řešíte někdy během zkoušek větší interpretační neshody?

MP: Spíše je to na běžné bázi, tak, jak to ke zkouškám patří. O interpretaci se společně samozřejmě bavíme, ale nebývá to tak, že by měl někdo z nás na věc zcela odlišný názor. Jistě také záleží na repertoáru, některý je interpretačně jasnější, jiný méně. Bez toho by snad kvarteto ani existovat nemohlo. Zároveň nám to pomáhá tříbit hudební vkus, jak jednotlivců, tak souboru.

Zkoušíte se souborem pravidelně, nebo spíše v rámci konkrétních projektů?

MP: Tím že já a David studujeme v zahraničí, scházíme se společně spíše nárazově, před danými projekty, ale o to intenzivnější ty zkoušky vždy jsou. Tento únor je pro náš soubor skvělý, protože jsme zrovna všichni v Praze, takže zkoušíme každý den. Díky Hudební nadaci Stadler-Trier máme také možnost zkoušet v Salónu Celetná, kde jsme tento rok rezidenčním souborem. Je to přínosné i z hlediska změny akustického prostředí, která je pro zkouškový proces podstatná. 

Máte nějaká „vysněná“ díla, která byste si chtěli se souborem zahrát?

MP: Za mě to jde ruku v ruce. Hráváme Smyčcový kvartet č. 1 „Z mého života“ Bedřicha Smetany, nyní hrajeme Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka, což jsou díla, která jsme si spolu určitě chtěli zahrát. Takže já bych řekl, že to postupně přichází v souladu s příležitostmi. A samozřejmě jsou další díla, která bych si osobně rád společně zahrál, ať už je to Smyčcový kvartet č. 14 As dur Antonína Dvořáka nebo díla autorů jako jsou Maurice Ravel či Claude Debussy a nespočet dalších.

DH: Určitě souhlasím s Markem. Poté jsou samozřejmě díla, která jsou z více důvodů výzvou i lákadlem, například poměrně nestandardní dílo Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži Josepha Haydna. Rád bych si zahrál i pozdní kvartety Ludwiga van Beethovena. A samozřejmě mě velice láká i spolupráce ve formě kvinteta, sexteta a tak dále.

Co byste chtěli, aby si posluchač z vašich koncertů odnesl?

MP: Největší radost mám, když si posluchači odnáší silný zážitek. 

DH: Další věc je také poznání, když publikum v sále objeví skladatele či díla, která předtím neznalo.

Na jaké nejbližší koncerty byste posluchače pozvali?

DH: Rádi bychom pozvali na náš nadcházející koncert již v úterý 24. února od 19:30 na Pražské konzervatoři v rámci koncertní řady Václava Hudečka Svátky hudby v Praze. O den později, ve středu 25. února od 19:00 v Salónu Celetná, kde vystoupíme společně s violistou Pavlem Niklem. Do třetice nás čeká koncert 17. března od 19:00, kde zahrajeme díla Haydna, Dvořáka a Janáčka v rámci cyklu Břevnovská hudební setkání.

V Salónu Celetná budete hrát zmíněný Janáčkův kvartet „Listy důvěrné“ a Brahmsův smyčcový kvintet č. 2. Mohli byste čtenářům přiblížit specifika těchto dvou děl?

MP: Náš bývalý profesor Radim Sedmidubský o tomto programu prohlásil, že to jsou v podstatě „dva hlavní chody bez předkrmu“, a ono to tak skutečně je, náročností interpretační i technickou. V Janáčkovi musí dát člověk na oltář hudby opravdu vše, co v něm je, co kdy prožil. Brahms je v tomto programu jako pomyslná hora, kterou musí interpret zdolat. Celý tento program je svou velikostí opravdu výzvou.

DH: Souhlasím, jednotlivé party jsou samy o sobě velmi náročné. Například v Janáčkově kvartetu je v prvních houslích několik výjimečně velkých a nepříjemných skoků do vysokých poloh. Z hlediska kvartetní hry je místy náročné sladit rytmickou složku, která je občas zapsána poměrně komplikovaně. 

MP: V tomto kvartetu je také známý problém s violou d‘amore, pro kterou byl part původně napsán. Na tento nástroj je ovšem part téměř nehratelný, protože Janáček nástroj k dispozici ani neměl. Janáček zároveň Moravskému kvartetu ústně předal vědomosti a pokyny k interpretaci jeho díla a celkovému vyznění skladby. Členové Moravského kvarteta pedagogicky ovlivnili Janáčkovo kvarteto, u něhož máme již k dispozici starší nahrávky, které ovšem někdy se zápisem nesouhlasí. Vzniká tedy zajímavá otázka, jakou roli v tomto sehrály ústně předané vědomosti. Těch interpretačních cest existuje zkrátka několik a někdy jdou i vyloženě proti zápisu, což může být problematické.

DH: Co se týče interpretace Brahmsova kvintetu, ta je samozřejmě pro nás výjimečná v podstatě prvním hostováním v takové podobě. Brahmsovo dílo obecně je mi velmi blízké a každé jeho provedení je pro mě mimořádným zážitkem. Řekl bych, že s sebou tato skladba přináší obtíže, které byly ze začátku překvapením.

Foto: Hana Görlich, archiv Davida Hernycha, Kateřina Hager, facebook Marka Pavlici

Facebook X E-mail WhatsApp