KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Sloučit Vivaldiho s Pärtem v jeden celek? V Pardubicích se něčeho takového nebáli  english

„Dirigentka Alena Hron požádala publikum, aby se po prvních dvou kompozicích zdrželo eventuálního potlesku.“

„Fagotista Jan Hudeček okamžitě ovládá pódium.“

„Zážitek z Pärtových ‚Fratres‘ umocnila precizní spolupráce všech zúčastněných.“ 

Ke druhému abonentnímu koncertu 56. sezony přizvala Komorní filharmonie Pardubice fagotistu Jana Hudečka a dirigentku Alenu Hron. Program večera v Sukově síni 9. října sliboval zajímavé propojení autorů baroka, raného romantismu a soudobé hudby. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenže po vzájemné dohodě všech zúčastněných interpretů a za podpory publika se tentokrát šlo ještě o krok dál.

Nestává se často, aby se těsně před samotným koncertem dirigent chopil mikrofonu a obrátil se na posluchače s krátkým proslovem. Většinou lze v takových případech očekávat sdělení méně příjemné nebo rovnou omluvu za něco, co se stalo a co by mělo býti vysvětleno. Alena Hron, která do Pardubic přijela již jako nová šéfdirigentka Jihočeské filharmonie, se však v oné chvíli příjemně usmívala. Chce návštěvníkům připomenout, že je v historii Komorní filharmonie Pardubice první ženou, která bude řídit koncert pro předplatitele? A hodlá si tuto skutečnost náležitě užít? Tyhle otázky možná napadly nejen mě, ale pravý důvod dirigentčina vstupu byl prozaičtější. Paní Hron vysvětlila, že první část večera, zahrnující skladby Antonia Vivaldiho a Arva Pärta, bude odehrána jako jeden celek, aby vynikl jejich kontrast, a požádala publikum, aby se po prvních dvou kompozicích zdrželo eventuálního potlesku. Věru netradiční prosba, o to větší zvědavost však vzbudila v hledišti.

Před orchestr tvořený v té chvíli hráči na smyčcové nástroje a doprovodné cembalo vzápětí předstupuje se svým fagotem Jan Hudeček a sálem se začnou nést tóny a figury tak typické pro pozdní období tvorby Antonia Vivaldiho. Koncert pro fagot, smyčce a basso continuo Es dur, RV 483 je dokonalým příkladem příjemné dobové muziky, vyžadující ovšem od hráče na sólový nástroj nadprůměrnou virtuozitu a schopnost perfektní souhry s doprovodným tělesem. Jan Hudeček, působící v současné době jako sólofagotista orchestru pražského Národního divadla, člen zavedeného Belfiato Quintetu i coby docent HAMU v Praze, okamžitě ovládá pódium svou energií vyvažovanou důsledně promyšleným pojetím hry. Sledovat takovou interpretaci znamená soustředit se jen na ni, což je trochu nespravedlivé k ostatním. A tak se alespoň po očku patří zaměřit se také na dirigentku (buďme bez obav, zdá se, že udává své pokyny s klidnou suverenitou) a na orchestr (všichni hrají v klidu a s naprostým nadhledem)… Na onom klišé o dobře seřízeném strojku vskutku něco je. Bravurní výkon sólisty je však nepřehlédnutelný. Pak přichází závěr a Jan Hudeček tiše odchází ze sálu. Auditorium zůstává v naprostém klidu, byť některým párům rukou se bezděčně chce dát do pohybu. Ale nakonec se vskutku netleská. Zvláštní moment.

Devětaosmdesátiletý Arvo Pärt je ve světě soudobé hudby jedinečnou s málokým jiným srovnatelnou osobností. V Pardubicích se s jeho tvorbou posluchači pohříchu setkávají poměrně sporadicky, nejčastěji prostřednictvím některého ze sborů působících v regionu. Na jeho dílech fascinuje především meditativnost využívající rozsáhlé minimalistické repetice i náhlé proměny, posouvající mystický charakter zdánlivě jednoduché sazby k výsostně transcendentálním polohám, působícím na všechny součásti lidské signální soustavy. V případě Fratres z roku 1977 jde o kompozici určenou původně „pro tři hlasy“ bez bližšího vymezení instrumentace, autor posléze připravil téměř dvě desítky dalších verzí, pro pardubické provedení z nich byla vybrána ta pro smyčcový orchestr a bicí. Během dvanácti minut se nejprve necháme opájet volnou, tiše znějící hudbou, zvuková hladina meditace se zvyšuje velmi nenápadně, aby po krátkém vygradování přišel opětovný klid vyznívající doslova do ztracena… zážitek, umocněný absolutně přesnou spoluprací všech, kdož dostávají možnost se na něm podílet. Alena Hron na stupínku samozřejmě dbá na náležité podchycení každičkého detailu, posluchačům je jen třeba i tentokrát procitnout z čarovného zasnění.

Záměr vychází dokonale. Jan Hudeček se vrací a pouští se opět do baroka. Že mezi autory leží čtvrt tisíciletí, vůbec není podstatné. U dobré hudby nezáleží na roku jejího vzniku. Vivaldiho Koncert pro fagot, smyčce a basso continuo C dur, RV 467 je dalším příkladem inteligentní a přitažlivé ekvilibristiky působící mile na všechny smysly. Po dvou předchozích větách dozní závěrečné, z většiny až opojné Allegro a teprve po něm propukne v síni upřímná vřava vyjadřující obdiv i vřelé díky. Uznání si zaslouží opravdu všichni, kteří takto koncipovanou půlhodinku vymysleli a zrealizovali. Sólista se ještě s celým orchestrem a dirigentkou odvděčí za dlouhotrvající potlesk pečlivě nastudovaným a technicky ne zrovna jednoduchým, barvami hýřícím přídavkem z díla Maurice Ravela.

Pokud se snad Alena Hron v první polovině koncertu zdála být jakoby v pozadí, po přestávce nastává příležitost, aby se předvedla mnohem excentričtěji. Symfonii č. 4 A dur, op. 90 „Italskou“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho provádí s pardubickými filharmoniky v rychlém tempu a po paměti. Mladá dirigentka prokazuje, že má partituru díla dokonale přečtenou a rovněž zažitou. Orchestr, pro nějž také tento skvost patří k nejoblíbenějším a často hraným kusům, ovládá energickými, mnohdy široce rozmáchlými gesty, v žádném případě však nikoli samoúčelnými či na efekt zdůrazňovanými. Vyzařují z ní elegance i radost, její nasazení je upřímné a dechberoucí. Lepší přístup si v případě interpretace geniální Mendelssohnovy kompozice, předkládající rozsáhlé plochy nabité nespoutaným proudem krajních vět i s baladou koketující hlubinu v její druhé části, snad ani nelze představit. Alena Hron zanechává v Pardubicích jednoznačně výborný dojem. Srdečná gratulace do „Budějic“, jak skvěle si tam vybrali.

…………….

Foto: KfP / František Renza

Roman Marčák

Roman Marčák

Novinář a publicista

V současnosti je vedoucím redaktorem regionálního listu Týdeník Pernštejn, od roku 1989 byl v Pardubicích postupně redaktorem a šéfredaktorem několikerých regionálních novin. Je absolventem Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Nepochází z hudební rodiny, ale vášeň pro svět hudby se u něj začala projevovat od střední školy a od té doby je pravidelným návštěvníkem koncertů v Pardubicích, Hradci Králové a v Praze a objíždí premiéry či představení všech tuzemských operních souborů. Za operou cestuje i do zahraničí. Reflexe koncertů publikuje v tisku od roku 1994. Vedle jiných aktivit je také předsedou Filmového klubu Pardubice.



Příspěvky od Roman Marčák



Více z této rubriky